Ať jdou dál
29.1.26
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Proč ke mně úpěnlivě voláš?
Řekni synům Izraele, ať jdou dál. A ty zvedni svou hůl,
vztáhni ruku nad moře a rozděl je, aby synové Izraele
prošli prostředkem moře po suchu.“ Ex 14,15.16 (ČSP)
Izraelci prožívají úžasné vysvobození z egyptského otroctví.
Jdou vstříc svobodě a nové, zaslíbené zemi. Radost, nadšení,
úleva, to všechno se mísí v myšlenkách těchto lidí. Až do chvíle,
kdy zjistí, že je dostihla egyptská vojska a oni nemají šanci
uniknout. Velmi se polekali, úpěli k Hospodinu a osopili se na
Mojžíše (Ex 14,10.11): Vzdáváme to, budeme dále sloužit Egyptu
(v. 12). Je zajímavé, že Bůh lid nijak nepotěšuje, dokonce se
Mojžíše ptá, proč k němu úpěnlivě volá. Nesdílí jejich rezignaci,
naopak je vybízí, aby šli dál, aby pokračovali v cestě.
Izraelci se ocitli v „kleštích“ mezi mořem a egyptským vojskem.
Cítíme se někdy také jakoby v kleštích? Nevyčítali jsme
Bohu, alespoň v duchu, že na nás právě toto dopustil? Neměli
jsme někdy pocit, že bude lepší rezignovat?
Bůh nás ale vybízí, abychom pokračovali v cestě života.
V cestě s Bohem a v cestě do „zaslíbené země“, Božího království.
Protože teprve potom můžeme prožít zkušenost, jakou prožili
Izraelci. „Tu se zvedl Boží posel, který šel před izraelským
táborem, a šel teď za nimi. … postavil se za ně a vstoupil mezi
tábor egyptský a izraelský. Jedněm byl oblakem a temnotou,
druhým osvěcoval noc; Izraelci šli prostředkem moře po suchu.
Tu si Egypťané řekli: ‚Utečme před Izraelem, neboť za ně bojuje
proti Egyptu Hospodin‘“ (Ex 14,19.20.22.25).
