Bůh vedl lid oklikou
27.1.26
Když farao lid propustil, nevedl je Bůh cestou
směřující do země Pelištejců, i když byla kratší.
Bůh totiž řekl: „Aby lid nelitoval, když uvidí, že mu
hrozí válka, a nevrátil se do Egypta.“ Proto Bůh vedl
lid oklikou, cestou přes poušť k Rákosovému moři.
… Sloup oblakový se nevzdálil od lidu ve dne, ani
sloup ohnivý v noci. Ex 13,17.18.22
Někdy se může stát, že nás Bůh sice vede po cestě našeho života,
ale vede nás oklikou. Máme za to, že jde o cestu zbytečnou,
zbytečně dlouhou, protože je přece jasné, že existuje cesta kratší,
snad i pohodlnější. Jít jinudy je přece rozhodně lepší. Při řešení
nějaké životní záležitosti tak můžeme mít pocit, že to Bůh mohl
udělat rozhodně jinak. Rychleji, jednodušeji, přímočařeji… Ale
On to tak neudělal. Proč? Protože by to nebylo pro nás vhodné.
Existuje takové úsměvné pořekadlo: „máme čas, pojedeme
zkratkou“. Ano, někdy to, co se jeví jako zkratka, může být velmi
riskantní, časově náročnější a mnohem obtížnější.
Bůh toto všechno ví. Má o nás starost. Proto nás někdy nevede
kratší cestou. Ale skutečností je, že nikdy se od nás nevzdálí.
Pokud máme pocit, že snad dnes můžeme jít nějakou životní
zkratkou, nechme se vést Bohem, i kdyby jeho cesta byla v našich
očích oklikou.
