Ostrava – Mariánské Hory

Jak si vážím divů, které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet…
Ž 139,17
Bydleli jsme ve městě, kde projížděla v době přítomnosti sovětských
vojsk v naší zemi (1968–1991) obrněná auta a další
těžká vojenská technika. Nebylo příjemné, když v noci hučely
pod okny motory. Ale zvykli jsme si. Člověk si postupně zvyká
tak dlouho, až takové věci už ani nevnímá. A to je dobře,
protože jinak by trpěl, bez nějaké vyhlídky, že bude lépe. Ale
žel, člověk si zvyká i na dobré věci. A to tak, že je začíná brát
jako samozřejmost, jako něco, co se děje automaticky. A pohne
s ním pouze to, když je přísun dobrého najednou omezen, nebo
dokonce zastaven.
Na kolik dobrých věcí od Hospodina jsme si již zvykli. Bereme
je mnohdy jako samozřejmost, jako něco, co nestojí za
zmínku a už vůbec ne za vyprávění, jako by to byla nějaká
zkušenost. Není to ani záměr z naší strany, je to spíše nechtěný
zvyk, nevnímání výjimečnosti toho, co se stále opakuje. Ale
pisatel žalmu nás vytrhuje z naší setrvačnosti. „Vážím si Tvých
divů, Bože. Je jich bezpočet.“ A je to pravda.
To, že člověk může vstát ráno ve zdraví do nového dne, že má
rodinu vlastní i (nebo) rodinu sborovou, že má práci, že může
jet na dovolenou, že cestuje bez úrazu, že má co jíst, že žije ve
svobodné zemi, že je dostupná zdravotní péče, že má všeho
dostatek, ba dokonce víc než pouze dostatek… Kolik takových
„že“ by bylo možné ještě vyslovit. A to jsou všechno divy, které
Bůh koná v náš prospěch. A že je jich nesmírný počet? Určitě,
pouze to chce se zamyslet.
Pane, děkujeme, že nám to připomínáš. Protože toto připomenutí
nás vede k vděčnosti, a vděčný člověk je šťastný