Jen srdce zná
23.4.26
Jen srdce zná hořkost vlastní duše, ani do jeho radosti
se nikdo cizí nemůže vmísit. Př 14,10
Jak často lidé, možná i včetně nás, říkají: já ti rozumím, dovedu
se do tebe vcítit. Není to pravda. Nerozumíme a ani se nevcítíme.
Důvodem je skutečnost, že jsme konkrétní situaci, ve které se
daný člověk nachází, neprožili. A i kdybychom ji snad prožili,
ani tak nejsme schopni se cele do druhého vcítit. Jsme totiž
každý jiný, každý máme jinde „laťku“ únosnosti, u každého
byly jiné okolnosti, za kterých se stalo to, co se stalo, svoji roli
hraje i věk, zkušenost, zdali jsem muž nebo žena atd. Můžeme
se snažit druhému porozumět, můžeme mu naslouchat, druhý
se s námi může sdílet o svém problému, nebo naopak radosti,
můžeme s ním plakat, nebo se radovat, ale plně vcítit se do něj
nedokážeme. Proto pisatel Přísloví zdůrazňuje, že pouze daný
jedinec může znát to, jak se cítí ve svém zármutku, stejně jako
pouze radující se člověk ví, jak ony radostné emoce prožívá.
A přesto je zde někdo, kdo je schopen nést s námi bolesti i radosti.
Bůh je náš Učinitel, On nás vytvořil v životě matky, a tak
říká: neboj se (Iz 44,2). Pisatel listu Židům k tomu přidává pádný
argument: „Nemáme přece velekněze, který není schopen
mít soucit s našimi slabostmi [který by s námi nemohl soucítit;
ČSP]; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil
se hříchu“ (Žd 4,15).
Můžeme mít pocit, že nám nikdo nerozumí. A my bychom
přitom tak potřebovali někoho, kdo by to dokázal, abychom v té
či oné situaci nebyli sami. Je někdo takový? Určitě. Náš Stvořitel
to dokáže. Nejsme se zármutkem, ale ani s radostí sami, byť by
nám lidé, ne vlastní vinou, nerozuměli. Díky, Pane, za to. Protože
to je pro nás povzbuzením.
