Odvaha si přiznat
27.4.26
Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost,
samá pomíjivost, všechno pomíjí. Kaz 1,1.2
Když otevřeme slova krále Šalomouna, potom očekáváme nějaké
moudro. Nám jsou ale nabízena slova velmi pesimistická.
Pomíjivost, marnost, nicotnost…, a to ve spojení s člověkem, ale
také se vším děním na zemi. „Marnost nad marnost a všechno
je marnost“ (PBK). Ale já jsem přesvědčen, že i tato slova mají
v sobě moudrost. Jsou také povzbuzením?
Pisatelem byl král. Z Bible známe i jiného krále, a to Nebúkadnesara.
Ten se pyšnil tím, co udělal, postavil, zařídil, a vedle
toho žil v přesvědčení, že jeho říše potrvá navěky. I vládcové
dnešní doby mají pocit, že oni, nebo alespoň to, co vybudovali,
zde bude navěky. Z doby ještě ne tak dávné známe hesla „… na
věčné časy“. Král Šalomoun ale jasně vyjádřil realitu lidského
života a dění ve světě. Mnoho z toho, na čem si lidé zakládají, je
značně pomíjivé a nicotné, stejně jako oni sami. A to, že to přiznal
a vyjádřil, je veliké moudro. Uvědomit si potřebu pomoci,
připustit, že ji potřebuji, je podmínkou toho, aby se mi pomoci
dostalo. Bez tohoto přiznání by to nebylo možné.
Není to rezignace. Je to důvod, „odrazový můstek“ pro volání:
„Pane, já nemohu, ale Ty můžeš.“ A přesně to je ten důvod,
proč Šalomoun začíná svá slova právě tak. Protože nás dovedou
k řešení, které pisatel uvádí o pár kapitol dál: „Boha se boj a jeho
přikázání zachovávej. Na tom u člověka všechno závisí“ (12,13).
Přiznání si skutečnosti způsobí, že jsme ochotni přijmout povzbuzení,
že je zde Někdo, kdo i v takové situaci nám může
být pomocí.
