Ostrava – Mariánské Hory

Já, Pavel, vyslanec a nyní i vězeň Krista Ježíše.
Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život
ve vězení, Onezima… Posílám ti ho zpět, je mi
drahý jako mé vlastní srdce. Fm 1,9–12
Mezi těmi, kdo se díky Pavlovu úsilí v Římě cele odevzdali Bohu,
byl i Onezimos, pohanský otrok, který způsobil škodu svému
pánu Filemonovi a pak utekl do Říma.
Pavel si Onezima oblíbil pro jeho zbožnost a upřímnost. Poradil
mu, aby se vrátil k Filemonovi a požádal ho o odpuštění.
Pavel také Onezimovi slíbil, že za něj uhradí finanční částku,
o kterou Filemona okradl. Pro tohoto otroka to byla těžká zkouška,
když se měl vydat do rukou pána, kterého poškodil, ale jako
obrácený křesťan se nevyhýbal své povinnosti.
Pavel předal Onezimovi dopis pro Filemona, ve kterém se
laskavě přimlouval za kajícího otroka. Prosil jej, aby Onezima
přijal jako vlastní dítě a projevil mu takovou lásku, aby se rozhodl
zůstat u svého bývalého pána. Současně vyjádřil i přání
moci si ponechat Onezima u sebe, aby mu sloužil ve vězení, což
by jistě rád udělal i Filemon. Nechtěl však Onezimovu službu
přijmout, dokud Filemon ze svého vlastního rozhodnutí otroka
neosvobodí.
Křesťanství spojuje pány a otroky, krále a poddané, kazatele
evangelia i hříšníky, kteří nalezli v Kristu očištění od svých vin.
Všichni byli obmyti stejnou krví a oživeni týmž Duchem a tak
se stali jedno v Kristu Ježíši. (PNL 263–265; AA 455–460)
Velký Bože, Tvá láska překonává všechny bariéry a překážky.
Ať se dnes stane i naší silou.

Marka vezmi s sebou, bude mi užitečný jako pomocník. 2Tm 4,11
Markova matka přijala křesťanství a její útulný domov v Jeruzalémě
se stal útočištěm pro učedníky. Věděli, že v jejím domě
jsou vždy vítáni. Když jednou oba apoštolové navštívili tento
dům, Marek se nabídl, že bude Pavla a Barnabáše doprovázet.
Marek však nebyl zvyklý snášet příkoří. Úspěšně pracoval za
příznivých podmínek, ale nyní, když narážel na odpor a nástrahy,
odmítl pokračovat v cestě a vrátil se zpátky do Jeruzaléma.
Čím hlouběji se však zabýval Kristovým životem a smrtí, tím
lépe porozuměl Spasitelovu poslání i jeho těžkostem a zápasům.
Poté, co v Ježíšových jizvách na rukou a nohou rozpoznal znamení
Kristovy služby pro lidstvo a uvědomil si, jak daleko Ježíš
zašel, aby zachránil ztracené a hynoucí, rozhodl se, že bude
následovat svého Mistra na cestě sebeobětování. Když potom
sdílel s Pavlem úděl vězně, lépe než kdykoli předtím pochopil,
že mít Krista je pro něj nekonečným ziskem, zatímco získat svět,
a přitom ztratit duši, za jejíž vykoupení Kristus prolil svou krev,
je pro něj věčnou ztrátou. A tak navzdory těžkým zkouškám
a protivenstvím zůstal Marek nezlomný a byl moudrým a milovaným
apoštolovým pomocníkem. Marek se rozhodl trpět
pro Krista a získal věčné bohatství – v nebi byl považován za
Božího dědice a spoludědice Božího Syna.
(PNL 96.97.262; AA 166–171.455)
Pane, děkujeme, že se nás nevzdáváš,
ale trpělivě a s láskou nás vedeš a vychováváš.

Po několika dnech … dal si zavolat Pavla a poslouchal jeho
výklad o víře v Krista Ježíše. Když však Pavel začal hovořit
o spravedlnosti a zdrženlivosti a o budoucím soudu, pocítil
Félix úzkost a řekl: „Pro dnešek můžeš jít, až budu mít čas,
dám si tě zase zavolat.“ Sk 24,24.25
Místodržitel Félix znal židovské náboženství mnohem lépe, než
se mnozí mohli domnívat. Nechtěl nespravedlivě odsoudit římského
občana. Ve své obhajobě Pavel zdůraznil požadavky Božího
zákona a Ježíše představil jako Božího Syna a Vykupitele
světa. Ve Félixovi se probudil hlas svědomí, který stále sílil.
Pocítil, že Pavlova slova jsou pravdivá. Ještě nikdy si tak jasně
neuvědomil pravdu. Ale místo toho, aby jej to vedlo k pokání,
chtěl se těchto nepříjemných myšlenek co nejdříve zbavit. Svou
rozmluvu s Pavlem znenadání ukončil slovy: „Pro dnešek můžeš
jít, až budu mít čas, dám si tě zase zavolat.“
Jak velký je rozdíl mezi chováním místodržitele Félixe a žalářníka
ve Filipech! Boží služebníci byli tehdy v poutech přivedeni
před žalářníka stejně jako nyní Pavel před Félixe. Vydali
svědectví o tom, že je posilňuje Boží moc; radovali se, přestože
trpěli a byli tupeni; nebáli se, když neočekávaně nastalo zemětřesení;
byli ochotni odpouštět stejně jako Kristus. To vše
oslovilo žalářníkovo srdce. Félix se také třásl, ale svých hříchů
nelitoval. Žalářník radostně otevřel své nitro Božímu Duchu;
Félix poslal Božího posla pryč. První z nich se stal Božím
dítětem a nebeským dědicem; druhý si zvolil úděl všech, kdo
páchají nepravosti. (PNL 242–245; AA 420–427)
Nebeský Otče, prosím, smiluj se nad námi
a pomoz nám rozhodnout se správně,
když nás bude Tvůj Duch usvědčovat z hříchu.

Tu žalářník rozkázal, aby mu přinesli světlo, vběhl dovnitř
a pln strachu padl před Pavlem a Silasem… Pak je zavedl
do svého domu, pozval je ke stolu a s celou rodinou se radoval,
že uvěřili v Boha. Sk 16,29–34
Žalářník s úžasem naslouchal modlitbám a zpěvu uvězněných
apoštolů. Když je přivedli, viděl jejich oteklé, krvácející rány
a sám nařídil, aby jim dali nohy do klády. Očekával, že od nich
uslyší žalostný nářek a proklínání; namísto toho však slyšel
radostné písně a chvalozpěvy. Když usínal, dosud mu zněly
v uších. Nyní ho probudilo zemětřesení a chvění vězeňských
zdí. Leknutím vyskočil a s hrůzou zjistil, že všechny dveře vězení
jsou otevřené.
Ve svém zoufalství měl pocit, že pro něj bude lepší, když sám
ukončí svůj život, než aby podstoupil potupnou popravu. Vytasil
meč a chtěl se zabít. Vtom však zaslechl Pavlova povzbudivá
slova: „Nedělej to! Jsme tu všichni!“
Žalářník upustil meč, zavolal, aby mu přinesli světlo, a spěchal
do vnitřního vězení. Chtěl se podívat, co je to za muže, kteří
mu jeho surové jednání oplácejí laskavostí. Došel až k apoštolům,
vrhl se jim k nohám a prosil je o odpuštění. Zatoužil po
stejném pokoji a radosti, které vyzařovaly z apoštolů. Spatřil
v jejich tvářích nebeské světlo. V hluboké pokoře prosil apoštoly,
aby mu ukázali cestu života. (PNL 125.126; AA 214–218)
Všemohoucí Bože, pomoz nám milovat i zdánlivé nepřátele
a být ochotni podělit se s nimi o Tvou lásku.