Ostrava – Mariánské Hory

Dcera kněze Jitra a Mojžíšova manželka
Exodus 2,16—22; 4,18—26; 18,1—7
Manželství Mojžíše a jeho midjánské ženy Sipory nebylo vždy
jednoduché. V rozhodujícím období Sipora s dětmi nebyla s Mojžíšem,
ale u Mojžíšova tchána Jitra. Nebylo vždy snadné překonat
kulturní a náboženské rozdíly. Vyplývá to z několika
zvláštních textů ve 4. kapitole knihy Exodus. Čteme tam, že
když se Mojžíš se svou rodinou vracel do Egypta (kam ho Bůh
poslal, aby předal faraonovi poselství), „střetl se s ním Hospodin
a chtěl ho usmrtit“ (v. 24). Byla to snad podobná zkušenost,
jakou prožil Jákob u potoka Jabok? Nebo Mojžíše zasáhla náhlá
a velmi vážná nemoc?
Sipora usoudila, že Hospodin plane proti nim hněvem. A napadl
ji i důvod. Jejich starší syn byl obřezán, ale mladší zatím
ne. Měla snad Sipora pocit, že obřízka není důležitá? Když viděla,
že jejich životy jsou ohroženy, chopila se iniciativy a dala
(opožděně) obřezat i mladšího syna. Je jasné, že tím asi nebyla
nadšená, ale doufala, že to zažehná Hospodinův hněv. A skutečně,
krizová situace pominula. „A Hospodin ho (Mojžíše) nechal
být“ (v. 26). Bůh ve svém milosrdenství přijal, co Sipora udělala,
i když obřízku vykonala mnohem později, než to měla podle
Božího příkazu učinit. Bůh považoval obřízku za důležitý akt,
který měl jeho lidu neustále připomínat jeho zvláštní povolání.
Pane, chceš, abychom nikdy nezapomněli,
že patříme k Tvému lidu. Pomoz nám,
abychom to dávali najevo svým životem.

Simeon byl v chrámu, když přinesli novorozeného Ježíše,
aby s ním „předstoupili před Hospodina“.
Lukáš 2,25—35
Simeon byl již zřejmě v pokročilém věku, když měl tu čest držet
Ježíše v náručí. Tehdy jistě musel cítit vnitřní nutkání jít do
chrámu. Přišel právě ve chvíli, kdy rodiče přinášeli malého Ježíše,
aby splnili, co ustanovoval zákon. Simeon byl nejen člověk
„spravedlivý a zbožný“, ale měl také dar proroctví. „Jemu bylo
Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří
Hospodinova Mesiáše“ (L 2,25.26).
Simeon držel Ježíše v náručí a chválil Boha: „mé oči viděly
tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy“ (v. 30.31).
Marii a Josefovi požehnal a Marii řekl: „Hle, on jest dán k pádu
i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou
vzpírat — i tvou vlastní duší pronikne meč — aby vyšlo najevo
myšlení mnohých srdcí“ (v. 34.35).
Až mnohem později Marie pochopila význam těchto Simeonových
slov. „Mnozí v Izraeli“ — ale i mnozí v jiných národech —
„padnou“ nebo „povstanou“ pro Ježíše. Lidé se rozdělí na dvě
skupiny: buď budou s Ježíšem, nebo proti němu. Marie věděla,
že být s Ježíšem někdy stojí opravdu hodně. Byla připravena jít
touto cestou bez ohledu na „meč“, který „pronikne“ její duší.
A co my?
Všemohoucí a milující Bože, prosím Tě o sílu zůstat s těmi,
kteří kvůli Tvému Synu nebudou „padat“, ale „vstávat“.

Pavlův spolupracovník na druhé misijní cestě.
Skutky 15,22—18,5
Silas se zúčastnil prvního církevního koncilu, který se konal
v Jeruzalémě. Na tomto setkání se diskutovalo o tom, co mají
křesťané „z pohanů“ dodržovat. Silas byl členem delegace, která
měla s rozhodnutím „bratrů“ v Jeruzalémě seznámit církev
v Antiochii. Znamenalo to ujít pěšky asi 500 kilometrů. Jakmile
Silas dokončil svou misi v Antiochii, nevrátil se do Jeruzaléma,
ale připojil se k Pavlovi na jeho druhé misijní cestě.
Když mluvíme o této a dalších misijních cestách, naše pozornost
se soustřeďuje zejména na Pavla. Doporučuji vám, abyste si
pozorně přečetli 16. kapitolu knihy Skutků. Zjistíte, co všechno
musel Silas vytrpět. Silase a Pavla napadl dav a zbil je. Spolu
s Pavlem byl ve vězení ve Filipech. Krátce nato se stal obětí nepokojů,
které vypukly v Tesalonice. Je zcela jasné, že i ti, kteří
Pavla doprovázeli, museli čelit různým těžkostem.
Často se zaměřujeme na vedoucí představitele a téměř si nevšímáme,
co musí nést lidé, kteří nezastávají tak významné
postavení. Jinými slovy, Pavlovi věnujeme mnohem více pozornosti
než Silasovi. To není správné. I minulí a současní „Silasové“
si zaslouží náš obdiv.
Když se během bohoslužby podívám kolem sebe,
vidím lidi jako Pavel, ale také jako Silas.
Pane, pomoz mi víc si všímat těch,
kteří nejsou až tak v centru pozornosti,
ale mohou být pro mě vzorem.

Poslední judský král. Jako vazal Babylónu hledal pomoc
v Egyptě. Babylón zasáhl a Sidkijáš byl mučen a uvězněn.
Vládl od roku 597 do roku 586 př. Kr.

2. Královská 24,18—25,12
   Jeremjáš 52,1—11
   Když začal Sidkijáš ve věku jednadvaceti let vládnout, malé
   judské království se nacházelo v kritické situaci. Bylo zcela
   závislé na Babylónu, nové velmoci starověkého Středního východu.
   Proti radě proroka Jeremjáše se judský král rozhodl požádat
   o pomoc Egypt, který byl v té době také velmocí. Sidkijáš
   si myslel, že s podporou Egypta se může vzepřít proti Babylónu.
   Věci se však zvrtly přesně tak, jak předpověděl prorok. Babylóňané
   přijeli s velkým vojskem do Jeruzaléma — a to znamenalo
   konec Judska jako státu. Velká část obyvatelstva byla odvedena
   do Babylónu. Sidkijášovi se podařilo utéct, ale brzy ho chytili.
   Musel být svědkem brutální smrti svých synů a nejbližších poradců.
   Nakonec ho „oslepili“ (Jr 52,11). Spoutali ho bronzovými
   řetězy (vždyť byl králem!) a odvedli ho do Babylónu, kde byl
   vězněn „až do dne své smrti“.
   Měl Sidkijáš po svém nástupu na trůn šanci vládnout úspěšně?
   Z politického hlediska vypadala situace velmi pochmurně.
   Kdyby však plně důvěřoval Hospodinu, Bůh by ho nepochybně
   pozitivně překvapil. Naneštěstí Sidkijáš „se dopouštěl toho,
   co je zlé v Hospodinových očích“ (Jr 52,2). To byl důvod, proč
   Bůh stanovil určitou mez. Nastal okamžik, kdy i Bohu došla
   trpělivost.
   Trpělivý Bože, uvědomuji si, že až příliš často
   zkouším Tvou trpělivost. Dej mi sílu, abych to nedělal
   tak dlouho, až Tvá shovívavost se mnou skončí.