Ostrava – Mariánské Hory

Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr
tobě není neproveditelný. Jb 42,2
Již první satanův pokus o svržení Božího zákona, kdy satan
obelstil nevinné obyvatele nebes, skončil – jak se zdálo – úspěchem.
Jeho zdánlivé vítězství však skončilo porážkou.
Když se lidé na zemi rozmnožili, připojil se takřka celý svět
ke vzpouře proti Bohu. Znovu se zdálo, že satan dosáhl vítězství.
Všemohoucí síla však opět zamezila šíření nepravosti a očistila
zemi potopou od mravní nečistoty.
Jak lidé před potopou, tak později i potomci Noemovi zavrhli
božskou moc. Pak Bůh uzavřel úmluvu s Abrahamem a vyvolil
si národ, který by byl strážcem jeho zákona.
Na samém úpatí hory Sínaj začal satan uskutečňovat své plány
na svržení Božího zákona. Když Bůh vydával svůj zákon, Izraelci
si žádali bohy ze zlata! Ti, kdo se přidali na satanovu stranu
a tvrdošíjně při něm setrvávali, byli vyhlazeni, a těm, kdo
se pokořili a káli se, bylo odpuštěno. Satan byl znovu poražen.
Dějiny hříchu jsou věčným svědectvím o povaze modlářství
i o jeho potrestání; ale současně jsou svědectvím o velké Boží
shovívavosti a nekonečném milosrdenství.
(PP 241–244; PP 331–339)
Laskavý Pane, otevři nám oči, abychom viděli ve světě
nejen zlo a hřích, ale zejména Tvou shovívavost a milosrdenství.

Budete dbát na moje nařízení a na moje řády.
Člověk, který podle nich bude jednat, bude z nich žít.
Já jsem Hospodin. Lv 18,5
Adam a Eva hned po svém stvoření znali Boží zákon. Jeho nařízení
byla vepsána v jejich srdcích. Adam učil své potomky
Božímu zákonu a toto poznání se pak v dalších pokoleních předávalo
z otce na syna… Tím, že byli od Egypťanů násilně podmaněni
a že pak přišli do přímého styku s modloslužebníky a se
zvrhlým pohanským učením, porušovali stále více božské zákony.
Když je pak Hospodin vyvedl z Egypta, zahalený slávou
v průvodu svých andělů sestoupil na Sínaj a v strašném svém
majestátu oznámil všemu lidu svůj zákon.
Kdyby člověk dodržoval Boží zákon, který byl dán Adamovi
po jeho pádu a který zachovával Noe i Abraham, nebylo by
třeba zavádět obřízku. Kdyby Abrahamovi potomci dodržovali
úmluvu, jejímž znamením byla obřízka, nebyli by svedeni
k modloslužbě, nemuseli by trpět a nebylo by nutné, aby byl
zákon vyhlášen ze Sínaje a zapsán na kamenné desky. A kdyby
lid plnil zásady Desatera, nebylo by potřeba dalších ustanovení,
která dal Bůh Mojžíšovi.
Kdyby Boží zákon nebyl nikdy přestoupen, nebylo by smrti
a nebylo by třeba Spasitele, a tedy ani žádných obětí.
(PP 266.267; PP 363–265)
Drahý Spasiteli, prosím, napiš svůj zákon do našeho srdce.

Ty, Hospodine, jsi ten jediný, ty jsi učinil nebe, nebesa nebes
a všechen jejich zástup, zemi i vše, co je na ní, moře i vše,
co je v nich. Sám to všechno zachováváš při životě a nebeské
zástupy se ti klanějí. Neh 9,6
Přírodní jevy promlouvají k člověku o Stvořitelově lásce. Bůh
nás spojil se sebou nespočetnými znameními na nebi i na zemi.
Tento svět není jen bolest a bída. „Bůh je láska“ je napsáno
na každém otevírajícím se poupěti, na okvětním lístku každé
květiny, na každém stonku trávy. Ačkoli kletba hříchu působí,
že země vydává trní a hloží, přece květiny zastíní bodláčí a růže
překryjí trny. Všechny věci v přírodě svědčí o láskyplné otcovské
péči našeho Boha a o jeho přání učinit nás šťastnými. Svými
zákazy a příkazy nechce Bůh pouze projevovat svou moc; ve
všem, co koná, má na mysli jen blaho svých dětí. Nevyžaduje
po nich, aby se vzdaly čekoholi, co by jim mohlo prospět.
(PP 450; PP 596–600)
Boží velikost je pro nás nepochopitelná. Ale svým Duchem
je přítomen všude. Důvěrně zná výtvory svých rukou a osobně
se o ně zajímá. (VYCH 79; Ed 132)
Velký Bože, náš Stvořiteli, děkujeme, že nás miluješ
a záleží Ti na tom, abychom byli šťastní.

Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem
svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním,
k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho. Iz 55,7
Bůh nás těmito slovy ujišťuje o své ochotě přijmout kajícího
hříšníka. Rozhodl ses jít vlastní cestou? Vzdálil ses od Boha?
Čekal jsi sladkou chuť plodů svého přestoupení, a ona ti na rtech
zhořkla? Promarnil jsi své možnosti, ztroskotaly tvé životní plány,
pozbyl jsi naděje a nyní jsi zklamaný a osamělý?
Vstaň a jdi ke svému Otci. Vyjde ti vstříc a uvítá tě, když budeš
ještě daleko od domova. Jestliže se mu v pokání přiblížíš
o jediný krok, on přispěchá, aby tě zahrnul svou nekonečnou
láskou. Nepřeslechne ani jedinou modlitbu, utírá každou i tajně
prolitou slzu. Duch Boží odpoví i na nejslabší touhu člověka po
Bohu a vyjde mu vstříc. Kristova milost působí ještě dříve, než
v srdci vznikne touha a než člověk vysloví prosbu.
Neposlouchej nepřítele, který ti radí, abys nechodil ke Kristu,
dokud se sám nezlepšíš a dokud nebudeš dost dobrý, abys mohl
jít k Bohu. Pokud bys na to čekal, nikdy nepřijdeš ke Spasiteli.
(PM 103; COL 204.205)
Drahý Spasiteli, děkujeme, že nám
prokazuješ svoji nekonečnou lásku.

Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin
nad těmi, kdo se ho bojí. Ž 103,13
Lidé oklamaní satanem považují Boha za tvrdého a přísného.
Domnívají se, že je sleduje, jen aby je mohl obvinit a odsoudit.
Myslí si, že nechce hříšníka přijmout, pokud má důvod to něčím
ospravedlnit. Boží zákon považují za omezení lidského štěstí,
za břemeno, od kterého rádi utíkají. Ale každý člověk, jehož
zrak otevřela Kristova láska, vidí soucitného Boha. Už se mu
nejeví jako neúprosný, despotický vládce, ale jako otec, který
chce obejmout svého kajícího syna. Hříšník potom vyzná spolu
s žalmistou: „Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se
Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí“ (Ž 103,13).
V podobenství o marnotratnému synu mu nikdo nepředhazoval
a nepřipomínal jeho dřívější špatný způsob života. Syn
cítil, že mu jeho minulost byla odpuštěna a navždy vymazána.
Podobně říká Bůh hříšníkovi: „Zaženu tvou nevěru jako mračno
a jako oblak tvé hříchy.“ „Odpustím jim jejich nepravost a jejich
hřích už nebudu připomínat“ (Iz 44,22; Jr 31,34). Bůh nás těmito
slovy ujišťuje o své ochotě přijmout kajícího hříšníka.
(PM 102.103; COL 204)
Milostivý Otče, děkujeme, že se nad námi
smilováváš a odpouštíš nám.

Když se modlíte, říkejte: Otče… L 11,2
Kristus nás učil, abychom Boha oslovovali jménem, které se pojí
s nejkrásnějšími mezilidskými vztahy, a tím chtěl posílit naši
důvěru k Bohu. Dal nám tu přednost, abychom nekonečného
Boha oslovovali „Otče“. Toto označení a oslovení vyjadřuje naši
lásku a důvěru, kterou k němu chováme, a je zárukou jeho vztahu
k nám. Bohu je příjemné, když ho oslovujeme tímto jménem
a žádáme o přízeň a požehnání. Pán Ježíš několikrát opakoval,
abychom si nemysleli, že oslovovat Boha „Otče“ je troufalost.
Chce, abychom si na toto oslovení zvykli.
Bůh nás považuje za své děti. Vykoupil nás ze světa, který se
o Boha nezajímá, přijal nás za členy královské rodiny, za děti
nebeského Krále. Přeje si, abychom mu důvěřovali ještě více,
než děti důvěřují svým otcům. Rodiče milují své děti, ale Boží
láska je daleko hlubší a obsáhlejší než největší láska člověka.
Nedá se s ničím srovnat. Jestliže rodiče umějí svým dětem dávat
dobré dary, jak nekonečně víc dá nebeský Otec Ducha svatého
všem, kdo o něj žádají! (PM 69; COL 142)
Drahý Otče, děkujeme, že Ti můžeme důvěřovat více,
než děti důvěřují svému otci nebo matce.

Hospodine, tys náš Otec, náš vykupitel odedávna,
to je tvé jméno. Iz 63,16
Bůh je náš Otec, který nás miluje a pečuje o nás jako o své děti.
Je také svrchovaným Vládcem vesmíru. Prvním krokem na cestě
k Bohu je poznat lásku, kterou nás Stvořitel miluje, a důvěřovat
jí (1J 4,16). Poznání Boží lásky nás zbavuje sobectví. Když
nazýváme Boha svým Otcem, uznáváme všechny Boží děti za
své bratry a sestry.
Bůh přebývá v každém obydlí a slyší každé slovo. Vyslechne
každou modlitbu, sdílí s každým jeho starosti a bolesti. Sleduje,
jak kdo jedná s otcem, matkou, sestrou, přítelem a ostatními
lidmi. Stará se o to, co je pro nás nezbytné. Jeho láska, milosrdenství
a milost neustále uspokojují naše potřeby.
Nazýváte-li Boha Otcem, prohlašujete se za jeho děti, které
se chtějí nechat vést jeho moudrostí a chtějí být ve všem poslušné.
Přivlastněte si vědomí, že jeho láska se nikdy nemění.
Přijměte jeho záměr s vaším životem. Ten, k němuž máme podle
Kristova příkazu vzhlížet jako ke svému Otci, je na nebesích
a koná všechno, co chce. V jeho péči můžeme bezpečně spočinout
se slovy: „Přichází den strachu, já však doufám v tebe“
(Ž 115,3; 56,4). (MON 62–64; MB 104–105)
Nebeský Otče, děkujeme, že se o nás staráš
jako dobrý otec o své děti.

Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce,
v Bohu zůstává a Bůh v něm. 1J 4,16
Bůh je láska. Jeho přirozeností, jeho zákonem je láska. Vždy
tomu tak bylo, navždy tomu tak bude. On se nemění. Každý
projev tvůrčí síly je výrazem nekonečné lásky. Boží vláda zahrnuje
v sobě hojnost požehnání pro všechny stvořené bytosti.
Protože základem Boží vlády je zákon lásky, závisí štěstí
všech rozumem nadaných bytostí na jejich dokonalé shodě
s jeho zásadami spravedlnosti. Bůh chce, aby mu všechno jeho
stvoření sloužilo z lásky. A lásku si není možné vynutit, nelze
ji získat násilím ani mocí. Lásku probouzí jen láska. Znát Boha
znamená milovat ho. (PP 12.17, TV 10; PP 33.34, DA 22)
Zdroj pravého poznání a skutečného rozvoje spočívá v poznání
Boha. Vše, co můžeme sledovat v oblasti hmotné, duševní či
duchovní, kromě nákazy hříchu, nám zprostředkovává toto poznání.
Ať se zabýváme jakýmkoli oborem, pokud upřímně toužíme
poznat pravdu, dostáváme se do kontaktu s neviditelnou,
lidský rozum přesahující Inteligencí, která působí ve všem kolem
nás. Lidská mysl se tak setkává s Božími myšlenkami, smrtelný
člověk s věčným Bohem a tento vliv na tělo, mysl a duši je
neocenitelný. V tomto spojení spočívá nejvyšší vzdělání.
(VYCH 10; Ed 14)
Pane, vlož nám do srdce touhu stále více Tě poznávat a milovat.

Promluv ke svému bratru Áronovi, ať nevstupuje
v libovolné době do svatyně dovnitř za oponu k příkrovu,
který je na schráně, aby nezemřel, až se objevím v oblaku
nad příkrovem. Lv 16,2
Ve svatyni na poušti a v chrámu, které byly pozemskými symboly
místa Božího přebývání, bylo jedno oddělení zasvěceno
Boží přítomnosti. Opony s vetkanými cherubíny se nesměla dotknout
žádná lidská ruka kromě jediné. Nadzvednout ji a vniknout
nezván do svatého tajemství svatyně svatých znamenalo
smrt, neboť nad slitovnicí prodlévala sláva Svatého, sláva, na
kterou se smrtelník nemůže dívat tak, aby přežil.
Jeden den v roce, který byl ustanoven pro službu ve svatyni,
vstoupil velekněz s chvěním do Boží přítomnosti, přičemž dým
kadidla zakrýval slávu před jeho zrakem. V prostorách chrámu
nebylo slyšet žádný zvuk. Kněží u oltářů nesloužili. Zástupy
vyznavačů, skloněných v tiché bázni, se modlily o Boží milost.
Důkazem jeho milosti je, že jeho moc je skryta, protože odhrnutí
závoje, který zakrývá Boží přítomnost, znamená smrt.
Žádná smrtelná mysl nemůže proniknout tajemstvím, v němž
přebývá a působí Mocný. Můžeme z něho pochopit jen to, co
on pokládá za vhodné nám odhalit. Rozum musí uznat, že je
nad ním vyšší autorita. Srdce a rozum se musejí sklonit před
velkým JÁ JSEM. (CZH 232.233; MH 437.438)
Svatý Bože, i my přicházíme s bázní do Tvé přítomnosti
a prosíme o milost a slitování.

Požehnáno buď jméno Boží od věků až na věky.
Jeho je moudrost i bohatýrská síla. On mění časy i doby,
krále sesazuje, krále ustanovuje, dává moudrost moudrým,
poznání těm, kdo mají rozum. Odhaluje hlubiny a skryté
věci, poznává to, co je ve tmě, a světlo s ním bydlí. Da 2,20–22
Bible nám představuje Boha v jeho vznešenosti a svatosti. Neukazuje
nám ho jako nečinného a osamoceného, ale jako toho,
který je obklopen nesčíslným množstvím svatých bytostí čekajících
na to, aby mohly konat jeho vůli. Prostřednictvím těchto
poslů je Bůh v živém spojení s veškerým svým tvorstvem.
Svým Duchem je Bůh přítomen všude. Působením svého Ducha
a svých andělů pomáhá Bůh lidem.
Bůh vládne nad zemí, i přes nesoulad a zmatek. Svým božským
zrakem vidí všechno. Z ticha nezměrné věčnosti nařizuje
to, co jeho prozřetelnost pokládá za nejlepší.
„Cesta nezávisí na člověku ani jistota kroku na tom, kdo jde“
(Jr 10,23).
„Důvěřuj Hospodinu celým srdcem… Poznávej ho na všech
svých cestách, on sám napřímí tvé stezky“ (Př 3,5.6).
„Blaze tomu, kdo má ku pomoci Boha Jákobova, kdo s nadějí
vzhlíží k Hospodinu, svému Bohu“ (Ž 146,5).
Čím více poznáváme, kdo je Bůh a kdo jsme my v jeho očích,
tím více budeme brát zřetel na Boha a tím více jej budeme
uctívat.
(CZH 220.232; MH 417.435)
Velký Bože, chceme Tě stále více poznávat a ctít.
Chceme si uvědomovat Tvou vznešenost.