Ostrava – Mariánské Hory

Mějte v nenávisti zlo a milujte dobro, uplatňujte v bráně právo!
Snad se Hospodin, Bůh zástupů, smiluje…“ Am 5,15
Zvláštní slůvko. „Snad“. Vždyť přece čteme v Bibli, že „můj
spravedlivý bude žít, protože uvěřil“ (Žd 10,38). „Proto čiňte
pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy“ (Sk 3,19).
A najednou čteme: snad se Hospodin smiluje.
Musí se Bůh smilovat, protože člověk uvěří, činí pokání, miluje
dobro a nenávidí zlo? Bůh je svatý, jedinečný, ten, který JE.
Nepodléhá žádným tlakům, negativním ani pozitivním. Není
ničím vázán — ani poslušností, ani vírou, stejně jako žádnými
jinými pravidly. On má vždy svobodu ve svém jednání. Vše, co
máme od Boha, je dar. A dárce nemůže být tlačen ničím, protože
potom už by to nebyl dar, ale nárok, odměna, ocenění. Všechno,
co dává, je „jeho majetek“ a On si s ním může dělat, co chce. Viz
Mt 20,14.15: „Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si
se svým majetkem dělat, co chci?“
Jistota spasení a samozřejmost spasení jsou dvě rozdílné věci.
Jistota ano, ale samozřejmost ne. Těžko se to rozlišuje a rozděluje,
ale je to tak. Spaseni nejsme, protože my…, ale protože On…
Bůh má své svrchované právo nám dar spasení dát, ale i nedat.
Žádná metodika, byť námi dodržovaná, jej nemůže k ničemu
„donutit“. A to bychom si měli uvědomit.
Ale vedle toho čteme, že Bůh má se svým lidem soucit, že je
milostivý, plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný, jímá
ho lítost nad každým zlem (Jl 2,13). Bůh chce, aby všichni lidé
došli spásy (1Tm 2,4). Slůvko „snad“ není napsáno, abychom
měli nejistotu a pocit, že jsme hříčkou v rukou Božích, ale proto,
abychom si uvědomili, že spasení je obrovská, nezasloužená
milost našeho nebeského Otce. Díky, Pane, za to.

Toto praví Hospodin domu izraelskému:
Dotazujte se mne a budete žít! Am 5,4
Znát správná řešení týkající se různých aspektů lidského života,
nahlížet do budoucnosti a podle toho usměrňovat pomyslné kroky
společnosti, to jsou věci, po kterých lidé touží. Proto se ptají
odborníků, proto existují prognostické ústavy, které se snaží
odhalit další vývoj v oblasti ekonomiky, sociologie, politiky na
základě vědeckých poznatků, proto se uživí i mnoho lidí „předpovídáním
budoucnosti“ na základě magických praktik, tedy
věštění atd. Prognóza (z řec. „pro“ = před a „gnosis“ = poznání)
je výpověď o budoucím stavu reality. A právě to považujeme za
důležité. Kolik bylo v minulosti i současnosti řečeno předpovědí
týkajících se budoucnosti nebo správného řešení problému —
a kolikrát jsme zjistili, že jsme se mýlili. Není to výsměch nebo
ironizování lidského snažení, pouze konstatování, že „není na
zemi člověka, který by dovedl sdělit budoucnost“ (Da 2,10). „Ale
je Bůh v nebesích, který odhaluje tajemství“ (Da 2,28).
Při čtení verše proroka Ámose bychom mohli dávat důraz na
slovo „dotazujte se“. Je to jistě možné a také správné. Ale v tomto
případě je zde důraz na slovíčko „mne“. „Dotazujte se mne,“
říká Hospodin. Viz také verš šestý: „Dotazujte se Hospodina
a budete žít.“ Chybí-li vám možnost výhledu do budoucnosti,
dotazujte se mne. Chybí vám moudrost pro řešení základních
lidských otázek? Dotazujte se mne. Bible nemá odpověď na
každou naši otázku, ale má odpověď na mnoho otázek týkajících
se mezilidských vztahů, zdravého a smysluplného života,
budoucnosti, finančního hospodaření, výchovy dětí atd. Je ale
třeba dotazovat se Hospodina. „Dotazujte se mne,“ říká Hospodin.
Díky, Pane, za tuto možnost.

Ovšem, Panovník Hospodin nečiní nic, aniž by zjevil
své tajemství prorokům, svým služebníkům. Am 3,7
Jedna z okřídlených vět zní: ptejte se mě, na co chcete, a já vám,
na co chci, odpovím. Jde samozřejmě o humornou nadsázku, ale
v dnešní době je velice pravdivá. Nepravdivá vyjádření, vyhýbavé
odpovědi, které slýcháváme od politiků napříč politickými
stranami, razítko tajné, nebo dokonce přísně tajné na úředních
listinách, názor, že každý má právo mít svůj vlastní život a své
tajemství, které partner nebo partnerka vědět nemusí…, to je
dnes běžná záležitost. Netvrdím, že všichni mají vědět všechno,
ale pokud se nás to týká, pak by tomu tak být mělo. Jak se může
člověk svobodně rozhodovat, dělat nějaká opatření, když jsou
mu zatajovány důležité informace?
Bůh ale nedělá nic, co by nejprve nesdělil svým služebníkům,
prorokům. Musí to Bůh dělat? Jistěže nemusí. Ale On chce. Protože
teprve tehdy nám dává plnou svobodu k rozhodnutí a my
můžeme nasměrovat svůj život směrem, kterým chceme, protože
máme potřebné informace. Je sice pravda, že nejsme schopni
pochopit a domyslet všechno. Ale to, co můžeme a máme vnímat,
nám Bůh zjevuje. Nejsme tedy loutky osudu, nejsme ani
loutky v rukou Boha, nechybí nám informace. Jsme svobodné
bytosti, kterým Bůh zjevuje všechno, co jsme schopni pochopit
a co je důležité pro náš život a rozhodování, na čí stranu se
přikloníme v zájmu svého stávajícího života i v zájmu své budoucnosti.
Pane, díky za to.

Avšak každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, se zachrání.
Jl 3,5
Jsem dalek toho, abych přinášel laciná, jednoduchá, a přitom
nereálná řešení. Ale při čtení výše uvedeného biblického textu
mně nemohou nejít hlavou myšlenky související se situací dnešního
světa. Jako lidská společnost žijící na této planetě voláme
po bezpečnosti, a proto budujeme armády. Vynalézáme nové,
ještě účinnější zbraně, zvyšujeme jejich počet, ale války se nám
nevyhýbají a bezpečnost tím zaručena není. Máme obavy o přežití
přírody, živočišných i rostlinných druhů, nakonec i člověka,
a tak zavádíme ekologická opatření, snižujeme emise, vracíme
do přírody živočichy, které odchováme například v zoologických
zahradách, protože ve volné přírodě už vyhynuli. Zjišťujeme
však, že zavedená opatření nestačí na to, aby se životní
prostředí i nadále nezhoršovalo. Charitativní organizace dělají,
co mohou, aby alespoň o něco málo snížily počet hladovějících
a těch, kteří nemají přístup k pitné vodě. Politici volají po větší
slušnosti v politice, psychiatři volají po zvýšení jejich počtu,
protože nestíhají přijímat ty, kteří to potřebují. Situace v mezilidských
vztazích volá po zásadním řešení, protože je stále více
domácího násilí, více dětí, které postrádají život vedle jednoho
z rodičů… Je třeba ještě pokračovat? Ne, nejsem pesimista, jsem
optimista, ale vnímám fakta.
A „najednou“ čtu, že „každý, kdo vzývá Hospodina, se zachrání“.
Nemám rád laciná, jednoduchá, a přitom nereálná řešení.
Ale řešení, které nabízí Hospodin, není jednoduché, protože
jej Ježíš zaplatil svým životem, není laciné, protože jde o obrovský
dar milosti od našeho nebeského Otce, a není ani nereálné,
protože je jediné účinné. Díky, Pane, za to.

Já jsem Hospodin, váš Bůh, a jiného Boha není.
A můj lid nebude navěky zahanben. Jl 2,27
V životě společnosti i v životě jednotlivce mohou nastat chvíle,
kdy se nedaří. Prorok Jóel takovou situaci přibližuje slovy:
„sklizeň na poli přišla nazmar, vinná réva uschla, fík zvadl,
stromoví je suché, lidským synům vyschl zdroj veselí“ (1,12).
Nemusí se ale jednat pouze o obživu, kdy je ohrožen náš fyzický
život. Může jít také o tlaky v oblasti duševní, duchovní
i sociální. Co s tím? Rezignovat? Smířit se s tím? Lomit rukama?
Nadávat a zlobit se?
Prorok Jóel pokračuje: „Uložte půst, svolejte shromáždění…,
volejte k Hospodinu“ (a pokud jste poodešli od Boha) „navraťte
se k Hospodinu“ (1,14.19; 2,13). A tak se přímo nabízí rozřazení
tohoto tématu do bodů: (1) Něco se děje. (2) Co je třeba udělat.
(3) Jak to dopadne. „Hospodin… se svým lidem bude mít soucit“
(2,18). „Neboj se, neboť veliké věci vykoná Hospodin“ (2,21),
„radujte se z Hospodina, svého Boha“ (2,23). „Můj lid nebude
zahanben“ (2,27), „každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, se
zachrání“ (3,5).
To, co platilo v době proroka Jóela, platí i dnes. I nám přicházejí
do života nelehké chvíle, jež mají různé důvody a projevy.
Reakce na ně jsou různé, od zoufalého boje až po rezignaci
s tím, že vlastně nic nemá cenu. Ale stejně jako za doby Jóela,
i dnes se nám nabízí ještě jiný způsob řešení — spolupráce s Bohem.
Máme k němu volat, využít dar společenství Božího lidu,
projevit pokoru v půstu a odevzdat se do Boží vůle. A nebeský
Otec, který je „milostivý, plný slitování, shovívavý a nejvýš
milosrdný“ (2,13), zasáhne. Jak? Nevíme! Ale jisté je, že jeho
lid nebude navěky zahanben.

Nedám průchod svému planoucímu hněvu,
nezničím Efrajima, protože jsem Bůh, a ne člověk,
jsem Svatý uprostřed tebe; nepřijdu s hněvivostí. Oz 11,9
Když čteme knihu proroka Ozeáše, potom nemůžeme přehlédnout
slova o tom, že Izrael se choval věrolomně (6,7), mluvil
o Bohu lži (7,13), zanevřel na to, co je dobré (8,3). Přesto je Bůh
neustále zval k sobě, a to i tehdy, kdy je „ani nenapadlo ho hledat“
(7,10). Poté následuje pochopitelná reakce ze strany Boha:
už jim znovu lásku neprokážu (9,15), zavrhnu je, protože mě
neposlouchali (9,17).
Ale najednou přichází nepochopitelná reakce Boha: zamiloval
jsem si Izrael (11,1), nadlehčoval jsem jim jho, krmil jsem ho
(11,4), a i když se lid odmítá vrátit ke mně, cožpak bych se ho
mohl vzdát? (11,7.8) Jsem pohnut hlubokou lítostí, nedám průchod
svému planoucímu hněvu, protože jsem Bůh, a ne člověk
(11,8.9). A tak se navrať ke mně, protože mimo mne jiného zachránce
není (12,7; 13,4).
Takový je Bůh, kterému věříme a kterého vyznáváme. Velice
se mně líbí slova v záhlaví 11. kapitoly: „Boží láska k hříšnému
lidu je silnější než hřích a mocnější než hněv.“ Není to úžasné
povzbuzení pro nás, kteří neustále klopýtáme, padáme a zvedáme
se, abychom znovu padli a znovu se zvedali? Izraelský
lid se úplně odvrátil od Boha a já v žádném případě nechci tvrdit,
že je tomu tak i u nás. Ale přesto nejsme bez hříchu, protože
všichni zajisté zhřešili a jsou daleko od Boží slávy (Ř 3,23). A tak
slova našeho nebeského Otce v knize Ozeáše nám mohou být
každodenním povzbuzením. Díky, Pane, za to.

Pojďte, vraťme se k Hospodinu, on nás rozsápal a také zhojí,
zranil nás a také obváže. Po dvou dnech nám vrátí život,
třetího dne nám dá povstat a my před ním budeme žít. Oz 6,1.2
Hospodin posílá proroky, aby izraelský národ oslovili s poučením,
že takto to dál s jejich zbožností nejde. Jejich odklon od
Boha bude mít negativní důsledky. Nejde o Boží trest, ale o dopady
opuštění Boha a jeho rad. Radostná je ale skutečnost, že
izraelský lid je také mnohokrát ujišťován o tom, že když se navrátí
k Hospodinu, projeví se to pozitivně v jejich životě.
Stejně jako národ izraelský, i my můžeme mít pocit, že nás
„Bůh rozsápal a zranil“. Možná to bylo pouze upozornění, že nejdeme
tou nejlepší životní cestou. Možná to mělo vést k naplnění
našich potřeb, ale cesta, kterou Bůh zvolil, byla jiná, než jsme si
představovali. Ať už to bylo jakkoli, Boží ujištění platí: obváže
vás, zhojí vás. Po dvou dnech (tedy zakrátko) nám vrátí život,
třetího dne (tzn. zanedlouho) nám dá povstat. A k tomu ještě
přidává slova o tom, že to, co slíbil, se jistě stane. „Jako jitřenka,
tak jistě on vyjde, přijde k nám jako deště.“ Období dešťů totiž
přichází v Izraeli s neochvějnou pravidelností. A to všechno
proto, že Bůh „chce milosrdenství, ne oběť“ (6,6).
A právě spojení Boží spravedlnosti a jeho milosrdenství je
fascinující. Milosrdenství nevylučuje spravedlnost a ani spravedlnost
nevylučuje milosrdenství. Pravda nepopírá lásku a Boží
láska neodporuje pravdě. Obojí je potřebné, protože právě to
nás přivádí k Bohu a k tomu, co je v našem životě pozitivní.
Díky, Pane, za to.

Právě tak miluje Hospodin izraelské syny, i když se
obracejí za jinými bohy… Potom se však izraelští synové
obrátí a budou hledat Hospodina, svého Boha, i svého
krále Davida. Se strachem přiběhnou k Hospodinu a jeho
dobrotě v posledních dnech. Oz 3,1b.5b
Proroci Jeremjáš a Ezechiel, stejně jako malí proroci, varují Boží
lid před odkloněním se od Boha Stvořitele a přikloněním se
k bůžkům okolních národů. Dokonce popisují i negativní dopady
takového jednání na Izrael. Může se zdát, že tím Bůh trestá
lid za toto odklonění se od něho nebo že tím projevuje malou
trpělivost, případně hněv, jenž je příčinou pro Boží dopuštění
všech špatných událostí. Ale tady prorok Ozeáš uvádí tyto domněnky
na pravou míru. Hospodin miluje svůj lid, i když se
obrací za jinými bohy. Jistě ho to netěší, neschvaluje to, protože
ví, jak jejich rozhodnutí ovlivní jejich životy. Ale to neznamená,
že je přestane mít rád.
Neříkám, že dnes věřící lidé odcházejí za jinými bohy. Ale
vzpomínám na výrok jedné z českých ministryň, která, když
byla tázána, zdali je věřící, odpověděla, že ano, ale že to nepřehání.
Co tento výrok znamená? Že Bůh není na prvním místě.
Není to tak, že bychom hledali nejprve království Boží s tím, že
všechno ostatní nám bude přidáno. A přesto nás Bůh nepřestává
milovat. Není to úžasné? Díky, Pane, za to.
Ale vedle toho Bůh čeká, že v posledních dnech, tedy před
jakýmikoli posledními dny, ať už dny našeho života, nebo v poslední
dny těsně před příchodem Ježíše Krista, se k Bohu vrátíme,
a to možná i se strachem. Ale i tak má pro nás připravenou
pouze svoji dobrotu. Znovu chci vyjádřit: díky, Pane, za to.

Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností
a právem, milosrdenstvím a slitováním, zasnoubím si tě
věrností a poznáš Hospodina. Oz 2,21.22
Zasnoubení je slib dvou lidí, že spolu vstoupí do manželství.
Tímto aktem dávají najevo, že jejich vztah je natolik vážný a odpovědný,
že v budoucnu počítají se svatbou. Součástí zasnoubení,
které se dnes považuje téměř za přežitek, bylo také darování
věna. V době ještě nedávno minulé přinášela věno do manželství
nevěsta. V době proroka Ozeáše nepřinášela do manželství
věno nevěsta, ale naopak ženich. Musel přinést dar (věno) otci
nevěsty. Mimo to ještě ženich dokazoval svoji lásku, náklonnost
a své pevné rozhodnutí vstoupit se snoubenkou do manželství
zásnubním darem, který věnoval právě jí (viz Biblický slovník
Adolfa Novotného).
Není neznámé, že v Bibli je vícekrát přirovnáván vztah mezi
lidmi (církví) a Bohem ke vztahu ženicha a nevěsty. Je tomu tak
i ve výše uvedeném textu. Bůh vzkazuje izraelskému národu, že
jej miluje a chce si ho, jako nevěstu, zasnoubit navěky. Chce ho
nazvat „svým lidem“ a očekává, že on řekne „můj Bůh“ (2,25).
A co Bůh přináší jako dar své nevěstě? Nenabízí pouze hmotné
věci, ale také spravedlnost, právo, milosrdenství, slitování
a věrnost. Zdá se nám to málo? Čekáme na hmotné dary? Co
by uvítala dnešní nevěsta? Velký byt, luxusní dovolené, nejmodernější
auto, ale milosrdenství, trpělivost, odpuštění, věrnost,
korektnost…, to po mně nežádej? Nebo raději to druhé s tím, že
to první není zdaleka tak důležité jako to druhé? Možná někdo
řekne, že by chtěl obojí. Ale to „obojí“ vyrůstá pouze z toho prvního.
Ze spravedlnosti, slitování, milosrdenství, věrnosti a toho
nejčistšího vztahu. A právě to nám Bůh nabízí. Pane, díky za to.

A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města,
v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou
rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka? Jon 4,11
Vraťme se ještě jednou do knihy proroka Jonáše. Tato kniha je
ve vícero ohledech zvláštní. Jednak se řadí mezi prorocké knihy,
i když v ní žádné proroctví vyřčeno není a je to vlastně příběh.
Druhou věcí je to, že Jonášova kniha končí otázkou, kterou
pokládá Bůh Jonášovi. A to třetí, co nemůže čtenáři uniknout,
je naprosto rozdílné vnímání člověka, v tomto případě Jonáše,
a Boha v souvislosti s tím, co je spravedlnost.
Jonáš byl žádán, aby šel do města Ninive, hlavního města
asyrské říše, tedy úhlavního nepřítele izraelského národa. Tato
říše byla v očích Izraelců mocností, která ukončila nejslavnější
období jeho dějin. Byla pro ně symbolem násilí a zla. Vždyť Asyřané
ohrožovali samotnou existenci izraelského národa. A právě
tam měl Jonáš nést poselství, nabídku záchrany. No to přece
není možné. Prorok se s tím nemohl ztotožnit. A tak jít odmítl.
Po opakovaném Božím vyzvání přece jenom šel, ale stále měl
na tuto situaci vlastní názor. Procházel městem, hlásal poselství
o pokání a záchraně — a obyvatelé Ninive toto poselství přijali.
Jak rozdílný je postoj Jonáše, který je přesvědčený, že obyvatelé
Ninive si nezaslouží lítost, a už vůbec ne záchranu, od
postoje Boha, kterému je vlastní lítost a touha po záchraně! On
je totiž ten, který neustále bere ohled na své stvoření. Spravedlnost?
Ano. Ale vedle toho také milosrdenství. To je Boží postoj.
A když mu to člověk alespoň trochu dovolí, potom Hospodin
upřednostňuje milosrdenství před lidským viděním spravedlnosti.
Bůh je neomezený vládce, ale zároveň dává najevo zájem
zachovat živé při životě.