Ostrava – Mariánské Hory

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.
Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce
jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. J 1,14
V minulých dnech jsme četli: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo
bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha“
(J 1,1.2). Výraz „Slovo“ znamená, že Bůh chce s námi komunikovat,
a v té souvislosti je jasné, že si velice přeje, abychom mu rozuměli.
Aby to nebyla komunikace s hluchými, s někým, u kterého
je to, co přijímá, nad jeho možnosti chápání. Bůh chce být
nejen sdílející se, ale také srozumitelný. Příkladem ze Starého
zákona je postavení svatyně, na které Bůh velmi srozumitelně
ukazuje celý „projekt“ spasení.
Ale v Novém zákoně se stalo něco ještě mnohem srozumitelnějšího.
Aby pro nás nebylo jeho slovo nepochopitelné, tak to,
co bylo vysloveno, je dokládáno zcela konkrétně tím, že je Ježíš
naplnil. Ježíš je tím „Slovem“. Bůh se chtěl zjevit tak, aby jej
lidé pochopili, a proto se stal člověkem. Prostřednictvím Ježíše
se Boží slovo stává srozumitelné. Jan to ještě zdůrazňuje slovy:
„Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli,
na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme:
Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme
o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám
byl zjeven“ (1J 1,1.2). A Ježíš to potvrzuje výrokem: „… a proto
jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě“ (J 18,37).
Přes všechno, co bylo vzpomenuto, je zde ještě i ukázáno na
svobodu člověka. Mnozí Ježíše nepoznali a nepřijali, protože
nechtěli. Pane, děkujeme, že s námi chceš komunikovat. A to
tak srozumitelně, jak jen je to pro nás možné.

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha,
to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. J 1,1.2
Ale ještě nejsme u konce s vysvětlením, proč se Bůh představuje
jako „Slovo“.
Komunikace nemůže být nikdy jednosměrná. Komunikací se
rozumí vyjadřování se, ale i naslouchání. „Umět naslouchat je
základní stavební kámen vztahu. Není možné dostatečně zdůraznit,
jakou máme nesmírnou potřebu, aby nám někdo naslouchal,
bral nás vážně a chápal nás. Nikdo se v tomto světě
nemůže svobodně rozvíjet a dojít plného života, když necítí, že
mu alespoň někdo rozumí“ (Dr. Paul Tournier). Jedno bez druhého
není komunikace. Pouze mluvení je monolog a pouze naslouchání
může být vnímáno jako projev nezájmu.
Co z toho vyplývá? Že Bůh nám chce i naslouchat. Můžeme
se na něho obracet se svými otázkami, neporozuměním, námitkami,
ale i děkováním či prosbami a On je ochoten nám naslouchat.
A protože jde o komunikaci, tak i odpovědět.
Ale u komunikace není pouze důležité, CO říkáme, ale také
JAK to říkáme. Jakým způsobem s námi Bůh komunikuje? Vzpomeňme
si na verše o tom, že jeho myšlení o nás je pouze myšlení
v souvislosti s naším pokojem (Jr 29,11), že když viděl zástupy,
bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce
bez pastýře (Mt 9,36), že daleko je Bůh od svévole a bezpráví
(Jb 34,10), že je vznešený v síle, ale soudem a přísnou spravedlností
nechce pokořovat (Jb 37,23). Také v mnoha dalších verších
se jednoznačně ukazuje Boží láska k nám lidem. I to se skrývá
za výrazem „Slovo“.

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha,
to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. J 1,1.2
Pokud Bůh nechal napsat Jana, že je Slovem, tedy je schopen
a ochoten komunikovat (viz včerejší zamyšlení), znamená to
ještě něco.
Komunikace pochází z latinského communicatio, od communicare
= spojovat. Komunikace má sílu a je nenahraditelná.
Komunikací vytváříme vztahy. Je známé, že na komunikaci
zdravý vztah stojí a s ní i padá. Tam, kde se nekomunikuje,
kvalita vztahu se horší, až vztah zaniká.
Slovo, které Jan použil pro Boha, také znamená, že Bůh
s námi chce navázat vztah. Protože kde se komunikuje, tam
vzniká vztah. Stačí, abychom často chodili do stejného obchodu,
a už vzniká mezi námi a obchodníkem nějaký vztah. Chodíme
do společenství sboru a vzniká mezi námi vztah. Dorozumívání
je nezbytným předpokladem vytváření vztahů. Pojmenováním
„Slovo“ Bůh dává najevo, že stojí o vztah s námi. Není to úžasné?
Ale ještě jedna věc je zde povzbuzující. Jistá definice říká, že
komunikace je základním prvkem lidské interakce. A interakce
je vzájemná spolupráce mezi dvěma stranami. Bůh nám tedy
nabízí spolupráci. Jedna věc je někoho oslovit, možná svým způsobem
vytvořit i jakýsi vztah, a jinou věcí je chtít s dotyčným
spolupracovat. To totiž vyžaduje důvěru ze strany toho, kdo
spolupráci nabízí. A Bůh nám tuto důvěru dává. Není to úžasné?

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha,
to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. J 1,1.2
Na počátku bylo Slovo. Proč je použit právě tento termín? Proč
tam není napsáno, že na počátku byl Stvořitel, mocný, věčný,
milosrdný Bůh? Možná by to bylo pochopitelnější. Ale tam je
uvedeno „Slovo“. Proč? Je v tom nějaké poselství?
Někdo řekne, že to může být proto, že Bůh tvořil slovem. A je
to pravda. Bůh působí především svým slovem. Mluví o tom
ostatně i následující verš: „Všechno povstalo skrze ně, a bez
něho nepovstalo nic“ (v. 3). Ta úžasná moc, tvořit slovem, přece
stála za zaznamenání.
Přesto jsem přesvědčen, že výraz „Slovo“ má i jiný význam
a nese s sebou ještě další poselství. Slovo je totiž komunikační
prostředek. Slovem se lidé sdílejí mezi sebou, dorozumívají se.
Slovem přenášíme myšlenky, neseme poselství, sdílíme se o pocitech
atd. Účelem slova je něco vyjádřit. Bůh chce skrze Jana
nejprve sdělit to, že Bůh je Slovo, že se chce se svým stvořením
sdílet, že mu přináší poselství, že chce s námi komunikovat.
A to je přece nesmírně důležité. Protože bez komunikace nejsou
informace a bez informací není možné se rozhodovat. Dokonce
bych řekl, že pokud nemáme informace, nedostává se nám svobody,
protože se nemůžeme rozhodovat správně a objektivně.
A protože posláním slova je, aby bylo vysloveno, Bůh chce
právě tímto termínem říct, že není mlčící, není ten, koho bychom
se museli doprošovat o informace. Naopak chce být transparentní,
otevřený vůči nám, ochotný zvěstovat to, co je pro
nás důležité. Není to úžasné?

Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti,
dnes budeš se mnou v ráji.“ L 23,43
Spolu s Ježíšem byli ukřižováni dva zločinci. Jeden byl Ježíši po
levici, druhý po pravici. Zatímco jeden z nich se rouhal a vyzýval
Ježíše, pokud je Mesiáš, ať zachrání sebe i je, druhý ho
okřikoval: „My jsme odsouzeni spravedlivě, ale on nic zlého
neudělal.“ A nato se obrátil na Ježíše a prosil ho, aby na něho
pamatoval, až přijde do svého království. Ježíš mu odpovídá
velmi povzbudivě: „budeš se mnou v ráji“. V čem je tento výrok
povzbuzující i pro nás?
Ti dva muži byli zločinci. Nebyli to Ježíšovi následovníci.
A to až do posledních okamžiků svého života. Nikdo je nemohl
ani nařknout, ani pochválit, že berou Ježíše jako svého Mistra.
V očích tehdejších následovníků Ježíše to byli dva ztracení lidé.
Jeden ztraceným zůstal, ale druhý prosil o záchranu pro Boží
království. A Ježíš ho přijal.
Neznamená to, že máme s přijetím Ježíše čekat až na konec
života. Je ale povzbuzením, že přijít k Bohu, na to není nikdy
pozdě. Ať je naše minulost jakákoli, On je ochoten nás přijmout,
pokud o to stojíme. A stejně tak se můžeme dívat i na ty, kteří
nás opustili tím, že zemřeli. Nikdy nemůžeme vědět, co prožívali
v posledních chvílích svého života. Co cítili, jaké přání, třeba
i pouze v mysli, vyslovili směrem k Bohu. To ví pouze Bůh.
A my můžeme doufat, že to bylo stejné jako u druhého zločince,
kterého náš Pán přijal za své dítě.
Děkujeme, Pane, že pro Tebe není rozhodující, jací jsme byli
před odevzdáním se Tobě. Ty jsi ochoten nás přijmout kdykoli.
Děkujeme, že nemusíme žít v přesvědčení, že naši milí, kteří
zemřeli, nemohou být spaseni. My nevíme, ale Ty víš.

Běžel proto napřed a vylezl na moruši,
aby ho uviděl, neboť tudy měl jít. L 19,4
Muž jménem Zacheus. Celník a veliký boháč. Na rozdíl od slepého
žebráka měl všechno. Peníze, společenské postavení, výnosné
zaměstnání, prostě všechno, co si člověk tehdejší doby
mohl přát. A přesto člověk tak vážený vylezl kvůli své malé
postavě na strom, a to jen proto, aby viděl Ježíše. Musel to dělat?
Nemusel. Nehledě na to, že jeho ekonomické a společenské
postavení mu nedovolovalo, aby lezl na strom před davem stejně
zvědavých lidí. Ten důvod musel být nutně závažnější. On
se potřeboval vidět, setkat s Ježíšem. Vedle toho všeho, co měl,
ještě něco postrádal. Postrádal vnitřní pokoj, možná odpuštění,
očištění od svého nesprávného počínání. A Ježíš to věděl. A tak
ho žádá, aby rychle sestoupil ze stromu, protože se s ním chce
setkat. A jaký byl výsledek onoho setkání s Ježíšem? „Pane, polovinu
svého jmění dám chudým, a pokud jsem někoho okradl,
čtyřnásobně mu to vrátím.“
Můžeme mít všechno, a přece to není všechno. Je to přesně
obrácená situace, než jaká byla u slepého žebráka, kterého
jsme vzpomínali včera. Jestliže nic nemít ještě neznamená nic
nemít, pokud máme víru, potom mít všechno ještě neznamená
mít všechno, pokud nemáme odpuštění, pokoj a naději, jež
dává jedině Bůh. A On to ví. Proto zval Zachea k sobě, proto zve
k sobě i každého z nás. On, Ježíš, nám chce dát k tomu všemu,
co máme, ještě něco mnohem cennějšího.
Děkujeme, Pane, že Ty nám rozumíš a víš, že náš život nebude
plný, když nebudeme mít to, co Ty nabízíš. Děkujeme za
to, co nám chceš dát.

Když se přiblížil, Ježíš se ho otázal: „Co chceš, abych
pro tebe učinil?“ On odpověděl: „Pane, ať vidím.“
Ježíš mu řekl: „Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila.“ L 18,41.42
Žebrák, a ještě k tomu slepý. Člověk, který nemá prakticky nic.
Možná nějakou hůl, brašnu a plášť. Ale jinak nic. Takový člověk
seděl u cesty do Jericha v době, kdy tudy procházel Ježíš. Už
o něm slyšel, a tak hlasitě volal: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj
se nade mnou.“ Lidé ho napomínali, aby mlčel. Ale on volal o to
víc. A Ježíš ho slyšel. „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ ptal se
ho. „Pane, ať vidím.“ Pochopitelná touha nic nemajícího člověka,
žebráka. Pane, ať alespoň vidím. Ježíš ho uzdravil a dodal:
„Tvá víra tě uzdravila.“ Následovala velká radost a oslava Boha.
Onen člověk neměl nic, ale přece něco měl. Měl víru, že mu
Ježíš může pomoci. A to se také stalo. Nemít nic ještě neznamená
nic nemít. Tento slepý neměl nic, ale měl něco, co mnohým
lidem, kteří šli spolu s Ježíšem, chybělo. Měl víru. A ta byla prostředkem
pro jeho uzdravení ze strany Boha Stvořitele.
Máme dojem, že nemáme nic, co by mohlo udělat náš život
pokojný? Pokojný ve smyslu smysluplný, nadějný, radostný,
zbavený nepokoje a strachu z budoucnosti? Je to možné. Ale
pokud máme víru, potom je zde řešení. Onen žebrák volal: „Ježíši,
Synu Davidův, smiluj se nade mnou.“ I my máme stejnou
možnost takto volat. I my můžeme mít takovou víru, která přináší
Boží moc do našeho života. A tak neztrácejme naději, ale
volejme stejně, jako volal onen nic nemající muž.
Pane, díky, že i dnes můžeme volat Tebe na pomoc do našich
životů.

Vy však hledejte jeho království,
a to ostatní vám bude přidáno. L 12,31
Ježíš hovoří k zástupu, kterému vysvětluje, že „i když má člověk
nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má“ (12,15). A potom
se obrací na učedníky, aby jim řekl, jak je to s tím zabezpečením
života. A právě do této řeči vkládá větu uvedenou v záhlaví.
Proč zaujala moji pozornost?
Jsou lidé, kteří o Boží věci neprojevují vůbec žádný zájem. Na
druhé straně ale jsou také takoví, kteří mají dojem, že všechno,
co není přímo spojeno s duchovnem, je špatné. Pominu-li ty,
kteří žijí v nějaké mnišské komunitě (což je samozřejmě jejich
volba a já nemám právo je posuzovat), jsou zde ti, kteří nečtou
jinou literaturu než náboženskou, neposlouchají jinou hudbu
než (zařazenou jako) duchovní, nesportují, protože „cvičení těla
je užitečné pro málo věcí, avšak zbožnost je užitečná pro všechno“
(1Tm 4,8), a bylo by jistě možné pokračovat. Ale já návod
pro právě takový styl života v tomto Ježíšově výroku nevidím.
Ježíš říká, abychom usilovali o jeho království. Evangelista
Matouš dodává, abychom hledali nejprve jeho království
(Mt 6,33). Je to nezbytné, pokud chceme, aby náš život měl smysl
a budoucnost. Ale v druhé části Ježíšových slov čteme, že „to
ostatní vám bude přidáno“. Co se tím myslí? To je to, o čem Ježíš
s učedníky mluvil předtím: zabezpečení života. Do smysluplného
života, který nám Pán jistě přeje, patří také to, co život zkvalitňuje,
zušlechťuje. Jsou to dary, které Bůh dal hudebníkům,
zpěvákům, spisovatelům, je to také příroda, tělesný pohyb atd.
Ano, usilujme nejprve o Boží království, zabývejme se duchovními
věcmi, buďme zbožní, ale nepřipravujme se o další
obohacení našich životů, které nám Bůh připravil. Díky, Pane,
za to.

Ježíš svolal svých Dvanáct a dal jim sílu a moc vyhánět
všechny démony a léčit nemoci. Poslal je zvěstovat Boží
království a uzdravovat. A řekl jim: „Nic si neberte na cestu,
ani hůl ani mošnu ani chléb ani peníze ani dvoje šaty.“ L 9,2.3
Je zvláštní vyslat někoho na dalekou cestu, a přitom mu říct,
aby si s sebou nic nebral. Když my sami někam jedeme, sbalíme
si kufr potřebných věcí, možná sepíšeme i seznam, a ještě
přemýšlíme, zda jsme na něco nezapomněli. A to přitom, pokud
nejedeme mimo civilizaci, máme k dispozici obchody a hotely.
Proč to Ježíš říká učedníkům a co bychom si v této souvislosti
měli uvědomit?
Nic si s sebou neberte, říká Ježíš. Proč? Protože mám obavu,
že to, co byste si s sebou vzali, není to, co budete potřebovat.
A naopak to, co budete potřebovat, byste mohli opomenout. Vy
v tom „kufru života“, který si nabalíte, můžete mít všechno, dle
nejsvědomitějšího seznamu. Obávám se ale, že vám to pro život
stačit nebude. Nespoléhejte na svoji výbavu, na svoje zabezpečení.
Uvědomte si, že v prvé řadě jste závislí na mé pomoci. Že
vaše cesta kupředu je možná pouze na vlně mých darů a váš
život stojí na pilířích, které jsem zbudoval já. To není věc mé
pýchy, ale vaší potřeby.
Při rozhovorech s lidmi vidíme nejistotu pramenící z nemoci,
ztráty zaměstnání, krátkosti života, politické situace. „Kufr“
mají sbalený řádně, a přesto něco schází. „Ježíš… dal jim sílu
a moc…“ Jakou sílu a moc máme my? „Nestydím se za evangelium,
je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří…“ (Ř 1,16).
Moc evangelia, radostné zprávy, naděje. To je moc, která vyhání
démony strachu, beznaděje a nejistoty. Díky, Pane, za to.

Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost,
která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil
Spasitel, Kristus Pán v městě Davidově. L 2,10.11
Zvěst o narození Mesiáše. V době ne úplně radostné přichází radostné
poselství, a to určené všem lidem. Nemám teď na mysli
událost, při které byla tato zpráva doručena pastýřům. Myslím
na dobu dnešní. Potřebuje snad dnešní doba vysvoboditele, vykupitele,
tedy Mesiáše? Určitě ano. A to velmi naléhavě. Dnešnímu
člověku není třeba vysvětlovat, že se něco děje, ale že to,
co se děje, má řešení. A jestliže je zde nabízena veliká radost,
potom je určena i nám v dnešní době.
Jde o poselství, jehož prvním slovem je „nebojte se“. A to je
také to první, co nám přináší Mesiáš do našeho života. Nebojme
se, protože On má všechno ve svých rukou. Naše životy, naše
rodiny, naše blízké, naši budoucnost i budoucnost celého světa.
Samozřejmě pokud sami chceme. Není to přesně to, co lidé
dnešní doby potřebují slyšet? Jsem si vědom toho, že v textu
jde o strach pastýřů. Ale cožpak si nemůžeme přivlastnit toto
„nebojte se“, když je psáno, že je tato zpráva pro všechen lid?
Dnes se vám narodil Spasitel. Slovíčko „vám“ můžeme brát
zcela osobně i pro sebe. A co je ještě důležité — je tam napsáno
„dnes“, každý den znovu. Poselství neohlašuje pouze událost
jednorázovou, ale stále se opakující pro toho, kdo cítí, že je právě
teď potřebuje. Dnes se vám narodil. Dnes máš pochybnosti,
dnes máš problémy, dnes jsi zažil zklamání, ale také dnes je
tady i pro tebe Spasitel, Kristus Pán.
Díky, Pane, za toto poselství určené právě mně a právě dnes