Ostrava – Mariánské Hory

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha,
to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. J 1,1.2
Na počátku bylo Slovo. Proč je použit právě tento termín? Proč
tam není napsáno, že na počátku byl Stvořitel, mocný, věčný,
milosrdný Bůh? Možná by to bylo pochopitelnější. Ale tam je
uvedeno „Slovo“. Proč? Je v tom nějaké poselství?
Někdo řekne, že to může být proto, že Bůh tvořil slovem. A je
to pravda. Bůh působí především svým slovem. Mluví o tom
ostatně i následující verš: „Všechno povstalo skrze ně, a bez
něho nepovstalo nic“ (v. 3). Ta úžasná moc, tvořit slovem, přece
stála za zaznamenání.
Přesto jsem přesvědčen, že výraz „Slovo“ má i jiný význam
a nese s sebou ještě další poselství. Slovo je totiž komunikační
prostředek. Slovem se lidé sdílejí mezi sebou, dorozumívají se.
Slovem přenášíme myšlenky, neseme poselství, sdílíme se o pocitech
atd. Účelem slova je něco vyjádřit. Bůh chce skrze Jana
nejprve sdělit to, že Bůh je Slovo, že se chce se svým stvořením
sdílet, že mu přináší poselství, že chce s námi komunikovat.
A to je přece nesmírně důležité. Protože bez komunikace nejsou
informace a bez informací není možné se rozhodovat. Dokonce
bych řekl, že pokud nemáme informace, nedostává se nám svobody,
protože se nemůžeme rozhodovat správně a objektivně.
A protože posláním slova je, aby bylo vysloveno, Bůh chce
právě tímto termínem říct, že není mlčící, není ten, koho bychom
se museli doprošovat o informace. Naopak chce být transparentní,
otevřený vůči nám, ochotný zvěstovat to, co je pro
nás důležité. Není to úžasné?

Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti,
dnes budeš se mnou v ráji.“ L 23,43
Spolu s Ježíšem byli ukřižováni dva zločinci. Jeden byl Ježíši po
levici, druhý po pravici. Zatímco jeden z nich se rouhal a vyzýval
Ježíše, pokud je Mesiáš, ať zachrání sebe i je, druhý ho
okřikoval: „My jsme odsouzeni spravedlivě, ale on nic zlého
neudělal.“ A nato se obrátil na Ježíše a prosil ho, aby na něho
pamatoval, až přijde do svého království. Ježíš mu odpovídá
velmi povzbudivě: „budeš se mnou v ráji“. V čem je tento výrok
povzbuzující i pro nás?
Ti dva muži byli zločinci. Nebyli to Ježíšovi následovníci.
A to až do posledních okamžiků svého života. Nikdo je nemohl
ani nařknout, ani pochválit, že berou Ježíše jako svého Mistra.
V očích tehdejších následovníků Ježíše to byli dva ztracení lidé.
Jeden ztraceným zůstal, ale druhý prosil o záchranu pro Boží
království. A Ježíš ho přijal.
Neznamená to, že máme s přijetím Ježíše čekat až na konec
života. Je ale povzbuzením, že přijít k Bohu, na to není nikdy
pozdě. Ať je naše minulost jakákoli, On je ochoten nás přijmout,
pokud o to stojíme. A stejně tak se můžeme dívat i na ty, kteří
nás opustili tím, že zemřeli. Nikdy nemůžeme vědět, co prožívali
v posledních chvílích svého života. Co cítili, jaké přání, třeba
i pouze v mysli, vyslovili směrem k Bohu. To ví pouze Bůh.
A my můžeme doufat, že to bylo stejné jako u druhého zločince,
kterého náš Pán přijal za své dítě.
Děkujeme, Pane, že pro Tebe není rozhodující, jací jsme byli
před odevzdáním se Tobě. Ty jsi ochoten nás přijmout kdykoli.
Děkujeme, že nemusíme žít v přesvědčení, že naši milí, kteří
zemřeli, nemohou být spaseni. My nevíme, ale Ty víš.

Běžel proto napřed a vylezl na moruši,
aby ho uviděl, neboť tudy měl jít. L 19,4
Muž jménem Zacheus. Celník a veliký boháč. Na rozdíl od slepého
žebráka měl všechno. Peníze, společenské postavení, výnosné
zaměstnání, prostě všechno, co si člověk tehdejší doby
mohl přát. A přesto člověk tak vážený vylezl kvůli své malé
postavě na strom, a to jen proto, aby viděl Ježíše. Musel to dělat?
Nemusel. Nehledě na to, že jeho ekonomické a společenské
postavení mu nedovolovalo, aby lezl na strom před davem stejně
zvědavých lidí. Ten důvod musel být nutně závažnější. On
se potřeboval vidět, setkat s Ježíšem. Vedle toho všeho, co měl,
ještě něco postrádal. Postrádal vnitřní pokoj, možná odpuštění,
očištění od svého nesprávného počínání. A Ježíš to věděl. A tak
ho žádá, aby rychle sestoupil ze stromu, protože se s ním chce
setkat. A jaký byl výsledek onoho setkání s Ježíšem? „Pane, polovinu
svého jmění dám chudým, a pokud jsem někoho okradl,
čtyřnásobně mu to vrátím.“
Můžeme mít všechno, a přece to není všechno. Je to přesně
obrácená situace, než jaká byla u slepého žebráka, kterého
jsme vzpomínali včera. Jestliže nic nemít ještě neznamená nic
nemít, pokud máme víru, potom mít všechno ještě neznamená
mít všechno, pokud nemáme odpuštění, pokoj a naději, jež
dává jedině Bůh. A On to ví. Proto zval Zachea k sobě, proto zve
k sobě i každého z nás. On, Ježíš, nám chce dát k tomu všemu,
co máme, ještě něco mnohem cennějšího.
Děkujeme, Pane, že Ty nám rozumíš a víš, že náš život nebude
plný, když nebudeme mít to, co Ty nabízíš. Děkujeme za
to, co nám chceš dát.

Když se přiblížil, Ježíš se ho otázal: „Co chceš, abych
pro tebe učinil?“ On odpověděl: „Pane, ať vidím.“
Ježíš mu řekl: „Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila.“ L 18,41.42
Žebrák, a ještě k tomu slepý. Člověk, který nemá prakticky nic.
Možná nějakou hůl, brašnu a plášť. Ale jinak nic. Takový člověk
seděl u cesty do Jericha v době, kdy tudy procházel Ježíš. Už
o něm slyšel, a tak hlasitě volal: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj
se nade mnou.“ Lidé ho napomínali, aby mlčel. Ale on volal o to
víc. A Ježíš ho slyšel. „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ ptal se
ho. „Pane, ať vidím.“ Pochopitelná touha nic nemajícího člověka,
žebráka. Pane, ať alespoň vidím. Ježíš ho uzdravil a dodal:
„Tvá víra tě uzdravila.“ Následovala velká radost a oslava Boha.
Onen člověk neměl nic, ale přece něco měl. Měl víru, že mu
Ježíš může pomoci. A to se také stalo. Nemít nic ještě neznamená
nic nemít. Tento slepý neměl nic, ale měl něco, co mnohým
lidem, kteří šli spolu s Ježíšem, chybělo. Měl víru. A ta byla prostředkem
pro jeho uzdravení ze strany Boha Stvořitele.
Máme dojem, že nemáme nic, co by mohlo udělat náš život
pokojný? Pokojný ve smyslu smysluplný, nadějný, radostný,
zbavený nepokoje a strachu z budoucnosti? Je to možné. Ale
pokud máme víru, potom je zde řešení. Onen žebrák volal: „Ježíši,
Synu Davidův, smiluj se nade mnou.“ I my máme stejnou
možnost takto volat. I my můžeme mít takovou víru, která přináší
Boží moc do našeho života. A tak neztrácejme naději, ale
volejme stejně, jako volal onen nic nemající muž.
Pane, díky, že i dnes můžeme volat Tebe na pomoc do našich
životů.

Vy však hledejte jeho království,
a to ostatní vám bude přidáno. L 12,31
Ježíš hovoří k zástupu, kterému vysvětluje, že „i když má člověk
nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má“ (12,15). A potom
se obrací na učedníky, aby jim řekl, jak je to s tím zabezpečením
života. A právě do této řeči vkládá větu uvedenou v záhlaví.
Proč zaujala moji pozornost?
Jsou lidé, kteří o Boží věci neprojevují vůbec žádný zájem. Na
druhé straně ale jsou také takoví, kteří mají dojem, že všechno,
co není přímo spojeno s duchovnem, je špatné. Pominu-li ty,
kteří žijí v nějaké mnišské komunitě (což je samozřejmě jejich
volba a já nemám právo je posuzovat), jsou zde ti, kteří nečtou
jinou literaturu než náboženskou, neposlouchají jinou hudbu
než (zařazenou jako) duchovní, nesportují, protože „cvičení těla
je užitečné pro málo věcí, avšak zbožnost je užitečná pro všechno“
(1Tm 4,8), a bylo by jistě možné pokračovat. Ale já návod
pro právě takový styl života v tomto Ježíšově výroku nevidím.
Ježíš říká, abychom usilovali o jeho království. Evangelista
Matouš dodává, abychom hledali nejprve jeho království
(Mt 6,33). Je to nezbytné, pokud chceme, aby náš život měl smysl
a budoucnost. Ale v druhé části Ježíšových slov čteme, že „to
ostatní vám bude přidáno“. Co se tím myslí? To je to, o čem Ježíš
s učedníky mluvil předtím: zabezpečení života. Do smysluplného
života, který nám Pán jistě přeje, patří také to, co život zkvalitňuje,
zušlechťuje. Jsou to dary, které Bůh dal hudebníkům,
zpěvákům, spisovatelům, je to také příroda, tělesný pohyb atd.
Ano, usilujme nejprve o Boží království, zabývejme se duchovními
věcmi, buďme zbožní, ale nepřipravujme se o další
obohacení našich životů, které nám Bůh připravil. Díky, Pane,
za to.

Ježíš svolal svých Dvanáct a dal jim sílu a moc vyhánět
všechny démony a léčit nemoci. Poslal je zvěstovat Boží
království a uzdravovat. A řekl jim: „Nic si neberte na cestu,
ani hůl ani mošnu ani chléb ani peníze ani dvoje šaty.“ L 9,2.3
Je zvláštní vyslat někoho na dalekou cestu, a přitom mu říct,
aby si s sebou nic nebral. Když my sami někam jedeme, sbalíme
si kufr potřebných věcí, možná sepíšeme i seznam, a ještě
přemýšlíme, zda jsme na něco nezapomněli. A to přitom, pokud
nejedeme mimo civilizaci, máme k dispozici obchody a hotely.
Proč to Ježíš říká učedníkům a co bychom si v této souvislosti
měli uvědomit?
Nic si s sebou neberte, říká Ježíš. Proč? Protože mám obavu,
že to, co byste si s sebou vzali, není to, co budete potřebovat.
A naopak to, co budete potřebovat, byste mohli opomenout. Vy
v tom „kufru života“, který si nabalíte, můžete mít všechno, dle
nejsvědomitějšího seznamu. Obávám se ale, že vám to pro život
stačit nebude. Nespoléhejte na svoji výbavu, na svoje zabezpečení.
Uvědomte si, že v prvé řadě jste závislí na mé pomoci. Že
vaše cesta kupředu je možná pouze na vlně mých darů a váš
život stojí na pilířích, které jsem zbudoval já. To není věc mé
pýchy, ale vaší potřeby.
Při rozhovorech s lidmi vidíme nejistotu pramenící z nemoci,
ztráty zaměstnání, krátkosti života, politické situace. „Kufr“
mají sbalený řádně, a přesto něco schází. „Ježíš… dal jim sílu
a moc…“ Jakou sílu a moc máme my? „Nestydím se za evangelium,
je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří…“ (Ř 1,16).
Moc evangelia, radostné zprávy, naděje. To je moc, která vyhání
démony strachu, beznaděje a nejistoty. Díky, Pane, za to.

Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost,
která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil
Spasitel, Kristus Pán v městě Davidově. L 2,10.11
Zvěst o narození Mesiáše. V době ne úplně radostné přichází radostné
poselství, a to určené všem lidem. Nemám teď na mysli
událost, při které byla tato zpráva doručena pastýřům. Myslím
na dobu dnešní. Potřebuje snad dnešní doba vysvoboditele, vykupitele,
tedy Mesiáše? Určitě ano. A to velmi naléhavě. Dnešnímu
člověku není třeba vysvětlovat, že se něco děje, ale že to,
co se děje, má řešení. A jestliže je zde nabízena veliká radost,
potom je určena i nám v dnešní době.
Jde o poselství, jehož prvním slovem je „nebojte se“. A to je
také to první, co nám přináší Mesiáš do našeho života. Nebojme
se, protože On má všechno ve svých rukou. Naše životy, naše
rodiny, naše blízké, naši budoucnost i budoucnost celého světa.
Samozřejmě pokud sami chceme. Není to přesně to, co lidé
dnešní doby potřebují slyšet? Jsem si vědom toho, že v textu
jde o strach pastýřů. Ale cožpak si nemůžeme přivlastnit toto
„nebojte se“, když je psáno, že je tato zpráva pro všechen lid?
Dnes se vám narodil Spasitel. Slovíčko „vám“ můžeme brát
zcela osobně i pro sebe. A co je ještě důležité — je tam napsáno
„dnes“, každý den znovu. Poselství neohlašuje pouze událost
jednorázovou, ale stále se opakující pro toho, kdo cítí, že je právě
teď potřebuje. Dnes se vám narodil. Dnes máš pochybnosti,
dnes máš problémy, dnes jsi zažil zklamání, ale také dnes je
tady i pro tebe Spasitel, Kristus Pán.
Díky, Pane, za toto poselství určené právě mně a právě dnes

Maria řekla andělovi: „Jak se to může stát, vždyť nežiji
s mužem?“ … „Neboť ‚u Boha není nic nemožného‘.“
Maria řekla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi
podle tvého slova.“ L 1,34.37.38
Marie byla oslovena Božím poslem s tím, že byla vybrána a pověřena
velkým úkolem. Tím nejdůležitějším, jaký se kdy na
zemi vyskytl: být matkou Spasitele světa, Ježíše Krista. Marie
odpověděla naprosto logickým argumentem, že nemůže počít,
protože ještě nebyla s mužem. Nevyvratitelný důvod, pro který
nemůže splnit Boží požadavek. Nebylo třeba dál o věci hovořit.
Ale Boží posel v rozmluvě přece pokračuje. Vysvětluje Marii, že
i když z lidského pohledu je to nepochopitelné, sestoupí na ni
Duch svatý, moc Nejvyššího ji zastíní, a ona porodí. To proto, že
u Boha není nic nemožného. Marie uvěřila, postavila se do role
služebnice Páně a skutečně porodila syna, Ježíše.
Kolik můžeme mít logických argumentů, vědou i zkušenostmi
podložených, kolik jasných a nevyvratitelných důvodů pro
to, abychom nevěřili, že to či ono je možné. Jenže u Boha je možné
všechno. On nemá limity, hranice dané logikou, On nezná
slovo nemožné. On sice chápe naše postoje dané zkušenostmi,
ale ty pro něho nejsou překážkou. U Boha není nic nemožného.
Není to důvod, abychom vždy znovu a znovu děkovali Bohu?
Není to důvod, abychom vystoupili z nevíry dané naším omezeným
chápáním? Není to povzbuzením, že pokud jsme v Božích
rukou, potom i nemožné se může stát možným? Bůh nesplní
každé naše přání, ale vždy má na to, aby plnil svoji vůli s námi.
Díky, Pane, za to.

… byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského
města, které se jmenuje Nazaret, k panně
zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova;
jméno té panny bylo Maria. Přistoupil k ní a řekl:
„Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“
Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala,
co ten pozdrav znamená. Anděl jí řekl: „Neboj se,
Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha.“ L 1,26–30
Anděl Gabriel byl poslán k ženě Marii do města Nazaret. Už tato
zpráva je těžko pochopitelná. Jedná se totiž o Gabriela, Božího
posla, který přinášel ty nejdůležitější zprávy. Bylo by tedy logické,
aby přinesl zprávu nějakému váženému muži, ne ženě,
která v té době neměla žádné výsadní postavení. Tato žena
navíc ještě ani nerodila, tedy se na ní neprojevilo zvláštní Boží
požehnání, jak bylo tehdy jasně spatřováno v narození dítěte.
A ještě k tomu bydlela ve městě Nazaret, o kterém se říkalo: Co
odtamtud může vzejít dobrého? (J 1,46) A přes to všechno přichází
anděl právě k Marii se slovy: „buď zdráva, milostí zahrnutá“.
Proč právě milostí zahrnutá? Protože jí byl svěřen úkol, aby
se z ní narodil Mesiáš. Byla zahrnuta do Božího projektu „spasení
člověka“. A jestliže Bůh chce spolupracovat s člověkem na
tak úžasném díle, potom je to projev milosti z jeho strany.
My nemáme stejný úkol jako Marie. Byl nám dán jiný projev
milosti ze strany Boha. Můžeme hovořit o jeho nabídce lidem,
můžeme se modlit za naše nejbližší i naše okolí, které ještě nejde
za Ježíšem, můžeme oslovovat okolí svým způsobem života.
A je jistě ještě mnoho dalších možností, jak být užiteční pro
Boží věc a zároveň prožívat radost z milosti, kterou nám Bůh
takto projevuje. Nebojme se, vždyť jsme nalezli milost u Boha.

Ale jděte, řekněte jeho učedníkům,
zvláště Petrovi: „Jde před vámi do Galileje;
tam ho spatříte, jak vám řekl.“ Mk 16,7
Ženy přišly k hrobu, aby pomazaly Ježíše, ale On tam nebyl.
Nebyl tam proto, že byl vzkříšen. To jim potvrdil anděl, který
zůstal na místě Ježíšova pohřbení. Ale tento anděl ženám také
řekl, aby zvěstovaly tuto úžasnou zprávu učedníkům. Zároveň
dodává: zvláště to řekněte Petrovi. Proč mají tuto zvěst říct
zvláště Petrovi? Protože byl první v hierarchii učedníků? Měl
ho snad Ježíš nejraději? Jsem přesvědčen, že to nebyl ani jeden
z důvodů, které jsem uvedl.
Vzpomínáte na Petrovo vyjádření, že mu Ježíš nebude umývat
nohy? Nebo na slova, kdy v souvislosti s Ježíšovou avizovanou
smrtí horuje, že se to Ježíši stát nemůže? A co jeho prohlášení,
že kdyby Ježíše všichni opustili, tak on určitě ne? Při
zatýkání Ježíše v horlivosti uťal služebníku ucho a po jeho zatčení
se dokonce zaklínal, že Ježíše nezná. Řekli bychom: horlivý,
ale nespolehlivý. A přesto anděl vzkazuje, že ženy mají oslovit
s poselstvím o Ježíšově vzkříšení zvláště Petra, se kterým se
chce Ježíš setkat v Galileji. Horlivý, nespolehlivý, a přesto mu
Ježíš dává znovu důvěru.
Jsme horliví a nadšení pro Boží věc? Nestalo se nám, že naše
spolehlivost někdy dostala i trhliny? Máme dojem, že jsme zklamali
ve víře, ve slibu daném Bohu, že jsme dokonce Ježíše zapřeli,
a tím si již nezasloužíme jeho důvěru? Potom vzpomeňme
na andělova slova v prázdném hrobě: Ježíš se chce s vámi
setkat, a řekněte to hlavně Petrovi. Přes všechno to, co se nám
nepodařilo, Ježíš se chce s námi stále setkávat. Díky, Pane, za to.