Ostrava – Mariánské Hory

Země, kterou přicházíš obsadit, není totiž jako země
egyptská, z níž jste vyšli, kterou jsi oséval semenem
a zavlažoval šlapáním čerpadla jako zelinářskou zahradu.
Země, do níž táhnete a kterou máte obsadit, je země hor
a plání. Pije vodu z nebeského deště. Je to země, o niž
Hospodin, tvůj Bůh, pečuje. Dt 11,10–12
Zaslíbená země daná izraelskému národu je zemí hor a plání.
A už to může být první problém. Boží lid žil do doby, než byl
Bohem vyveden na cestu do zaslíbené země, v Egyptě. I když
se tam neměl dobře, protože žil v otroctví, viděl, že Egypt je
země úrodná, rovná jako zelinářská zahrada, napájená vodami
z řeky Nilu, který Egypťané považovali za božstvo. A tak
nějak by přece měla vypadat i zaslíbená země, do které byli
Hospodinem vedeni. Úrodná, rovná ke snadnému obdělávání,
se zárukou dostatečné vláhy. Ale nyní zjišťují, že to má být
země hor a plání, která je závislá pouze na deštích. To že je ta
zaslíbená země?
Ano, je to ona, protože o ni pečuje Bůh. „Oči Hospodina jsou
na ni neustále upřeny, od začátku roku až do konce“ (v. 12). Nemusíte
zbožšťovat řeku Nil, spoléhat na to, co lidé považují za
ideální. Vy jste v péči Boha, který neustále dbá o vaše potřeby.
Měli jsme jinou představu o našem životě s Bohem? Jeví se
nám, že budoucnost není tak jistá a ideální, jak by mohla být?
Máme dojem, že náš život je někdy poněkud „kostrbatý“? Potom
se spolehněme, že žijeme život, o který Hospodin, náš Bůh
pečuje. Že je to život, na který jsou Hospodinovy oči neustále
upřeny. Ne proto, aby nás kontroloval, ale proto, aby náš život
byl úrodný, smysluplný a naplněný nadějí na jeho království.

Dělej, co je správné a dobré v Hospodinových očích,
aby se ti vedlo dobře… Dt 6,18 (ČSP)
První slovo „dělej“, nebo v jiném překladu „budeš dělat“, je pro
dnešního člověka těžko stravitelné. Jde totiž o příkaz a příkazy
se dnes už nenosí. Proč bych to měl respektovat, když mám jiný
názor. Ale to, co způsobí, že je tato věta ještě méně přijatelná, je
dodatek, že mám dělat pouze to, co je správné a dobré v očích
Hospodinových. Tedy nejenom to, co považuji já osobně za dobré,
ale dokonce pouze to, co vidí za dobré Bůh. To jsou hned dvě
věci omezující moji svobodu. Bůh prostě chce, abych dělal jen
to, co On vidí jako dobré.
Je důležité číst tento biblický verš i dál. To všechno mám dělat
ne pouze proto, abych naplnil Boží vůli, ne proto, že chce,
abychom ho respektovali a tím dali najevo svoji podřízenost
a Boží nadřízenost všemu a všem. Tím důvodem je skutečnost,
že Bůh si nesmírně přeje, aby se nám vedlo pouze dobře. Nejde
tedy o příkaz, ale o radu v náš prospěch.
Jako věřící bereme Boží rady vážně. Bereme ale vážně všechny
jeho rady? I rady týkající se mezilidských vztahů, vztahů
mezi nejbližšími, rady do oblasti financí, všechny rady vyjádřené
v přikázáních, včetně „nevydáš proti bližnímu svému
křivého svědectví“, rady Ježíše Krista, jako je například jeho
odpověď na otázku, kdo je náš bližní anebo kolikrát máme bližnímu
odpouštět? Pokud tomu tak doposud nebylo, potom je čas
vyjít Božím radám ještě více naproti. Proč? No přece proto, že
Bohu jde o naše co největší dobro. Díky, Pane, za to.

Bedlivě je dodržujte. To bude vaše moudrost a rozumnost
před zraky lidských pokolení. Když uslyší všechna tato
nařízení, řeknou: „Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký
národ!“ Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho
bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh, kdykoli
k němu voláme? Dt 4,6.7
Včera jsme se radovali z toho, že Boží návod pro život je moudrý
a rozumný a že to tak nevidí pouze věřící lidé, ale uznávají
to i lidé nevěřící. Když to Mojžíš vysvětluje lidu, připojuje ještě
zásadní otázku, na kterou dávají odpověď samy životní zkušenosti.
„Cožpak se najde jiný národ, kterému jsou bohové tak
blízko, jako je nám náš Bůh, když k němu voláme?“ A už sama
otázka v sobě nese i odpověď: „Není.“ Takový národ, který by
měl jiné bohy, než je Bůh Stvořitel, a přitom by k němu byli tak
blízko, není. To není teoretická nebo naučená výpověď. To je
vyjádření životní zkušenosti (viz Dt 4,3.4).
Ale cožpak to není i naše zkušenost? Pokud se ohlédneme
za svým životem, určitě při svých vzpomínkách narazíme na
stejný prožitek. Hospodin nám byl blízko. Jsem přesvědčen, že
nejde pouze o nějaký jednorázový počin v minulosti, ale o mnoho
zkušeností, které stále zažíváme se svým Pánem. On je nám
blízko! Svoji blízkost však projeví, když k němu voláme. Když
projevíme přání, aby vstoupil a vstupoval do našich životů. Že
je k tomu ochoten, dokazuje svojí blízkostí. Jako by byl v pohotovosti,
aby nám mohl v případě našeho přání pomoci. Stejně
jako pozemští rodiče jsou svým dětem nablízku, připraveni
pomoci, a to bez rozdílu věku dětí, tak také náš nebeský Otec
je nám na blízku, a pokud k němu voláme, je s námi.
I dnes je a bude nám náš Bůh Stvořitel nablízku. Díky jemu
za to.

… to bude vaše moudrost a rozumnost před zraky lidských
pokolení. Když uslyší všechna tato nařízení, řeknou:
„Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký národ.“ Dt 4,6
Mojžíš učí národ izraelský dodržovat všechna nařízení a práva
(viz v. 1), která jim dal Bůh proto, aby mohli zůstat naživu
a aby obsadili zemi, kterou jim Hospodin zaslíbil. Hovoří o tom,
že brát tato nařízení vážně je velmi moudré a rozumné, a že to
dokonce takto chápou i lidé, kteří se staví vůči lidu Izraele přátelsky,
nebo i nepřátelsky.
Již samo o sobě je velmi povzbuzující, že máme Boha, který
dává takové rady, jež pro uvědomění si jejich závažnosti nazývá
příkazy. Že i ti, kteří je nemíní respektovat, uznávají, že jsou
rozumné a moudré. Měl jsem možnost hovořit s mladým mužem,
velmi úspěšným podnikatelem, který mně dal příležitost pouhých
čtyř setkání, ve kterých jsem ho měl přesvědčit o tom, že
křesťanství je smysluplné a rozumné. Končili jsme až po šesti
setkáních a onen mladý muž shrnul naše povídání následovně:
„Nestal jsem se věřícím, ale musím uznat, že křesťanství
má hlavu a patu, že je rozumné a logické. Musím také říct, že
dnes již mám jiný pohled na křesťany i křesťanství, než jsem
měl dřív.“ Nevím, co se dál dělo s tímto člověkem. Nevím, jak
prožíval svůj další život, ale i tak jsem odcházel povzbuzený.
Povzbuzený člověkem, který uznal, že Boží nabídka řešení našich
životů, stejně jako Boží rady do života jsou „naší moudrostí
a rozumností před zraky lidských pokolení“.
Díky, Pane, že i nás učíš všem svým nařízením i právům,
jako jsi učil národ izraelský. Díky, že i my v dnešní postmoderní
a postfaktické době i takto poznáváme, jak jsi úžasný.

Hle, dostal jsem úkol žehnat.
On dal požehnání a já to nezvrátím. Nu 23,20
Tento příběh není čtenářům Bible neznámý. Král Balák žádal
proroka Bileáma, aby za úplatu proklel izraelský lid, protože to
byli jeho nepřátelé. Bileám se zdráhal; Bůh mu totiž jasně zjevil,
že to není jeho vůle. Přesto, po dalším naléhání krále Baláka,
prorok vyšel na cestu a navzdory dalšímu Božímu upozornění
chtěl králi vyhovět a zlořečit izraelskému národu. Nebyl toho
však schopen. Jeho slova se vždy obrátila v žehnání. A nato přicházejí
slova: „On dal požehnání a já to nezvrátím.“
Požehnání od Boha je projevem zvláštní Boží přízně. A tomu
nemůže nikdo zabránit, pouze ten, kterého se týká. Nikdo jiný
nemůže zhatit Boží přízeň a s ní i jeho požehnání, které je Božím
darem pro člověka. Žádná kletba, žádný dávný hřích předků,
žádný osud, ba ani samotný nepřítel spasení satan nemůže stát
v cestě tomu, co Bůh chce dát a dává těm, kteří jej berou vážně.
Dokonce již pronesené zlořečenství může proměnit v požehnání.
„Ale Hospodin, tvůj Bůh, nechtěl Bileáma slyšet. Proto zvrátil
Hospodin, tvůj Bůh, zlořečení tobě v požehnání, neboť Hospodin,
tvůj Bůh, tě miloval“ (Dt 23,6).
Nikdo není silnější než Bůh. A tento Bůh, náš Otec, nás miluje
a chce nám žehnat, chce nám projevovat zvláštní přízeň.
A v tom mu nikdo a nic nemůže zabránit — jedině naše vědomé
nechtění. Díky Bohu za to.

Když vcházel Mojžíš do stanu setkávání, aby mluvil s Bohem,
slyšel hlas mluvící k němu ze slitovnice, která byla na truhle
svědectví mezi dvěma cheruby, a mluvil k němu. Nu 7,89 (ČSP)
Mojžíš měl možnost mluvit s Bohem, stejně jako Bůh mluvil
s Mojžíšem. Už to samo o sobě je úžasné, protože není samozřejmostí,
že se může člověk obracet k Bohu, hovořit s ním a Bůh
na to reaguje. Už samotný fakt, ŽE člověk může komunikovat
s Bohem, je dar milosti ze strany Boha. Ale je zde ještě jiný úžasný
moment, a sice JAK Bůh komunikoval s Mojžíšem. „… slyšel
hlas mluvící k němu ze slitovnice…“
Slitovnice je jako druhá strana mince Desatera, které bylo
v truhle smlouvy pod slitovnicí. To ukazuje na vyváženost
mezi Boží spravedlností a Božím milosrdenstvím. Mojžíš slyšel
hlas, který vycházel ze slitovnice. Boží hlas k nám mluví
vždy v souvislosti se smilováním a láskou. Člověk však nemusí
tuto nabídku milosti přijmout, a tím vlastně sám nutí Boha,
aby k němu mluvil hlasem zákona Desatera. Bohu ale vždy jde
nejprve o naše dobro.
Není úžasné, že k nám Bůh mluví ze slitovnice? Že nejdříve ze
všeho nám ukazuje svoje slitování, milosrdenství a milost? Že
Bůh nepřichází s hrozbou, vyhrůžkami a soudem? Jeho postoj
vyjadřuje apoštol Pavel slovy: „na místě Kristově vás prosím,
smiřte se s Bohem“. To jsou slova ze slitovnice. Díky Bohu za ně

Je-li však ten člověk chudý a je to nad jeho možnosti,
poskytne pro obřad smíření jednoho beránka jako oběť
odškodnění, desetinu efy jemné mouky zadělané olejem
jako moučnou oběť, jednu mírku oleje a podle možností
také dvě hrdličky nebo dvě holoubata… Lv 14,21.22 (B21)
Šlo o očišťování malomocného poté, co se jeho rány způsobené
malomocenstvím zhojily. Jeden z úkonů byl také ten, že člověk
musel přivést dva beránky bez vady, jednu ovečku bez vady, tři
desetiny efy (to je asi 5 kg) jemné mouky a mírku oleje (0,3 litru).
Pokud byl ale člověk nemajetný a bylo to nad jeho možnosti,
měl přivést pouze jednoho beránka, jednu desetinu efy
(asi 1,6 kg) a mírku oleje. A podle svých možností dvě hrdličky
nebo dvě holoubátka.
Nejde mně o to, abych popisoval řád obětování při této příležitosti.
Ale chci poukázat na vyjádření: „je-li však ten člověk
chudý a je to nad jeho možnosti… a podle možností…“ Boží milost
a Boží velkorysost je úžasná. Bohu jde o vnitřní pohnutku,
o vnitřní nastavení, ne o tvrdé vyžadování něčeho, co je nad
možnosti daného člověka. Lidé v době reformace měli jakési
poznání a Bůh je přijímal, my máme také nějaké poznání a Bůh
nás přijímá. Nějak zápasíme ve víře a náš nebeský Otec to přijímá.
Nejde o to, že bych si sám nastavoval nějakou míru, kterou
já uznám za vhodnou, ale jde o to, že Bůh nikdy nevyžaduje nic,
co by bylo nad naše možnosti. Není to úžasné?

To je řád pro zápalnou oběť, pro přídavnou oběť, pro oběť
za hřích a oběť za vinu, i pro oběť při vysvěcování kněží
a pro hod oběti pokojné… Lv 7,37
Mám za to, že Třetí kniha Mojžíšova není pro čtenáře knihou
kdovíjak oblíbenou. Obsahuje seznamy obřadních předpisů
a etická pravidla pro mezilidské vztahy. Čteme v ní podrobné
návody ke konání obětní služby, pravidla pro stravování, řády
pro kněží, návody pro očišťování, kalendář svátků a slavností
a mohli bychom pokračovat ve výčtu dalších předpisů. Mohli
bychom také zvažovat, která nařízení platí pro křesťany i dnes
a z jakého důvodu. Ale chci se zastavit pouze u jedné záležitosti.
Obětní systém tady byl proto, aby názorně představil „projekt
spasení“, který připravil Bůh. Čteme, co musel udělat hříšník,
co kněz, uvědomujeme si hrůznost hříchu, který vyžadoval
oběť krve, a samozřejmě to byl předobraz té jediné platné
a opravdové oběti Ježíše Krista. Když Ježíš zemřel, vydal sebe
samého za dokonalou oběť (Žd 10. kap.). Bez oběti Ježíše by byly
oběti zvířat naprosto zbytečné (Žd 10,4). My dnes jsme tohoto
náročného obětního systému zbaveni právě proto, že Ježíš naplnil
onen předobraz. Ale když čteme, co všechno muselo být
učiněno ve Starém zákoně pro očištění člověka od hříchu, uvědomujeme
si, jakou úžasnou službu pro nás Ježíš vykonal. Uvědomujeme
si, že jeho oběť je neskutečný dar, bez kterého by nebyla
naděje na věčný život, na zbavení zla a očištění od hříchů.
A také si uvědomujeme ono úžasné osvobození, a to nejenom od
hříchu, ale také od složitosti starozákonních rituálů a předpisů.
Můžeme pouze děkovat Bohu za podrobné vysvětlení způsobu
očišťování, ale předně za Ježíše, který toto všechno vzal
na sebe. Díky, Pane.

Až dlaň odtáhnu, spatříš mě zezadu… Ex 33,23
Jako lidé chceme znát budoucnost. Rádi bychom dopředu věděli,
jak se bude odvíjet náš život. Jak to a tamto dopadne? Budu
zdravý? Uskuteční se moje plány? … a mohli bychom pokračovat
v otázkách, které nás i celou společnost obecně zajímají.
Proto mnozí vyhledávají ty, kteří slibují, že jim dají nahlédnout
do budoucnosti.
Boží jednání nelze předvídat, nemáme vhled do jeho plánů,
do toho, co zamýšlí. Ale víme, co vědět máme. Že Ježíš přijde
znovu na tuto zemi, smrt bude poražena a přijde Boží království.
Mnohé konkrétnosti týkající se našeho života však nevíme. Ale…
… až uplyne určitý čas, dojde nám, že Bůh šel s námi. Jako by
Bůh říkal: průběh cesty sice neznáte, ale buďte si jisti, že já půjdu
s vámi. Budu vám ukazovat cestu. A až se ohlédneme, pochopíme,
že nás Bůh vedl. Pochopíme také i to, že to byla ta nejlepší
cesta. Že s námi Bůh jde i po křivolakých cestách, nám mnohdy
dojde až ve chvíli, kdy se ohlédneme zpátky. Teprve pak se
nám vyjeví vše dobré, co pro nás Bůh udělal a čím nás provedl.
Život mnohdy není orientační běh podle mapy a značek, ale je
to pokorné následování Hospodina. On má své plány, uskutečňuje
je ve svém čase a svým způsobem. Boha lze jen následovat —
nikoli předjímat dopředu. „Všechna má dobrota přejde před tebou…
Až dlaň odtáhnu, spatříš mě zezadu…“ (Ex 33,19.23). Vidět
Boha „zezadu“ znamená vidět, kudy prošel spolu s námi v našem
životě. Kraličtí doplňují: „ukáži tobě šlépěje své dobroty“.
Nezapomeňme se občas ohlédnout zpátky, abychom viděli,
jak nás Bůh vedl doposud. Není snad pohled do minulosti povzbuzující
i pro naši budoucnost?

Šířka nádvoří na přední, východní straně bude padesát loket.
Na jednom křídle bude patnáct loket zástěn; budou tam tři
sloupy na třech patkách. I na druhém křídle bude patnáct
loket zástěn; budou tam také tři sloupy na třech patkách.
V bráně nádvoří bude pestře vyšitý závěs široký dvacet loket.
Ex 27,13–16
Nádvoří kolem stánku úmluvy mělo obdélníkový tvar. Bylo
dlouhé 100 loket, to je 52,5 metru. Kratší strany (západní a východní)
byly přesně poloviční, každá měřila 26,25 metru. Na
východní straně byl vchod, který měl šířku 10,5 metru. Zástěny
vedle vchodu po jeho obou stranách měly každá po 7,88 metru.
To znamená, že vchod byl vzhledem k proporcím stánku až
nepřiměřeně široký. Plány stánku dal Mojžíšovi Bůh, aby lidu
názorně přiblížil projekt spasení. Co chtěl říct tím, že vchod do
nádvoří stánku byl tak široký?
Tudy vcházeli lidé do Boží přítomnosti (Ex 25,22). Přicházel
k ní každý člověk, který chtěl být očištěn od svých hříchů. „Nepřiměřená“
širokost vstupní brány ukazovala na jediné: dovnitř
se mohl dostat každý. Nebylo třeba vystát frontu, neexistoval
žádný pořadník ani neplatilo pravidlo, že „kdo dřív přijde, ten
dřív mele“. K Bohu byla otevřena široká cesta, která umožňovala
vstup každému, kdo po tom toužil.
Totéž platí i dnes. Žádná cesta k Bohu není tak úzká, aby se
na ni nemohl vejít každý, kdo má o to zájem. Nemůže se stát, že
na někoho již nezbude místo, že se nevejde do „brány“ směřující
k Bohu. Ona je totiž široce otevřená a dosti prostorná na to, aby
u ní nemusela být tlačenice. Není to úžasné?