Ostrava – Mariánské Hory

Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, a ty neslyšíš.
Úpím k tobě pro násilí, a ty nezachraňuješ. Proč mi dáváš
vidět ničemnosti a mlčky na trápení hledíš? Doléhají
na mne zhouba a násilí, rozrostly se spory a sváry…
Spravedlivého
obkličuje svévolník… Ab 1,2–4
Dítě v určitém věku rádo klade otázky. Někdy je jich tolik, že
ztrácíme trpělivost. My dospělí jsme na tom stejně, ale s tím
rozdílem, že se mnohdy otázky ostýcháme položit. V Bibli jsou
otázky, které klade Bůh člověku. Ale v knize Abakuk pokládá
prorok otázky Bohu. Jako by volal Boha k odpovědnosti. A Bůh
na ně odpovídá. Není z toho nervózní, unavený, nerezignuje, nediví
se…, odpovídá. I když by možná mohl říct: „co je ti po tom“.
I nás napadají zcela legitimní otázky jako reakce na to, co
prožíváme. Můžeme je v sobě skrývat, ale můžeme je také pokládat
Bohu. A pokud se k tomu rozhodneme, uděláme dobře.
Bůh se nikdy nad žádnou vážně kladenou otázkou nepohoršil.
Chce nám odpovědět, protože mu na nás záleží. Protože ví, s čím
právě bojujeme.
A přichází Boží odpověď: „Vidění už ukazuje k určitému času,
míří neomylně k cíli; prodlévá-li, vyčkej, neboť přijde zcela
jistě, zadržet se nedá“ (Ab 2,2.3). Jinými slovy: Ty máš mnoho
otázek. Opravdu se jeví, že zlo vítězí, že trápení přerůstá přes
hlavu, ale buď trpělivý. Vím, že tvoje trpělivost se dostává na
hranu možností, že strach se zvětšuje, ale buď trpělivý. Já mám
věci pod kontrolou.
Prorok na to reaguje vyznáním: „Budu klidně očekávat…
I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost
olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech
dobytek nebyl, já budu jásotem oslavovat Hospodina… Panovník
Hospodin je moje síla“ (Ab 3,16b–19a).
Nepodléhejme vlivu okolního dění, ale žijme vírou. Bůh má
všechno ve svých rukou.

Co zamýšlíte proti Hospodinu? On učiní konec.
Soužení už podruhé nenastane. Na 1,9
Nacházíme se v době rozpadu asyrské říše, která okupovala
severní Izrael. Zdá se, že prorok píše právě této uzurpátorské
říši, konkrétně jejímu hlavnímu městu Ninive. Popisuje tresty
za to, že se postavili proti Božímu lidu. Boží milost, která byla
odezvou na pokání obyvatel Ninive před sto padesáti lety, pominula,
protože se opět vrátili do „starých kolejí“ nepřátel Boha
i jeho lidu. Prorok tedy popisuje negaci a zlo, kterého se dopustila
tato říše, a Boží odpověď na to.
A přesto má Nahumova kniha ještě jiný účel: potěšit Boží lid.
Jméno Nahum totiž znamená těšit, potěšovat, dokonce napravovat.
Bůh sice vyhlašuje nad Asýrií soud, ale stejnými slovy
zároveň potěšuje svůj lid. A tak můžeme číst vždy v úzké návaznosti
slova: „Hospodin je shovívavý a velkorysý, ale viníka
nenechá bez trestu“ (1,3). „Kdo odolá jeho hroznému hněvu…
Hospodin je dobrý, je záštitou v den soužení, zná se k těm, kteří
se k němu utíkají“ (1,6.7). „Hle, po horách přichází zvěstovatel
radosti, jenž ohlašuje pokoj… Ninive, už na tebe táhne ten, který
tě rozmetá…“ (2,1.2).
Kolika nepřátelům musíme v životě čelit. Ale kolik zaslíbení
z knihy proroka Nahuma patří i nám! Bůh nás nikdy neopouští,
pokud my neopustíme jeho. Boží moc a jeho spravedlnost porazí
veškeré zlo. A tak jde v tomto proroctví o „špatnou“ zprávu
pro Asýrii a všechny, kteří ji následují v jejím postoji vůči Bohu,
a na druhé straně je dobrou a povzbuzující zprávou pro Boží lid
v každé době. Děkujeme, Pane, za to.

Kdo je Bůh jako ty, který snímá nepravost, promíjí nevěrnost
pozůstatku svého dědictví! Nesetrvává ve svém hněvu, neboť
si oblíbil milosrdenství. Opět se nad námi slituje, rozšlape
naše nepravosti. Do mořských hlubin vhodíš všechny jejich
hříchy, prokážeš věrnost Jákobovi, milosrdenství Abrahamovi,
jak jsi za dnů pradávných přísahal našim otcům. Mi 7,18–20
To jsou verše, které ani nepotřebují komentář. Kdo je jako Bůh?
Je ještě nějaký jiný takový bůh? Nevěřící rádi říkají, že Bůh je
neskutečná, lidmi vymyšlená bytost. A přitom přesně po takové
bytosti touží. Po bytosti, která by byla jejich milujícím Otcem,
která by promíjela jejich malé i velké poklesky, která je milosrdná,
slitovná a která nepřipomíná „při vhodné chvíli“ naše
zakolísání. A v tom všem je věrná, protože co Bůh slíbí, dokonce
s přísahou, to také splní.
Samozřejmě respektuji náboženské cítění všech lidí, ale když
porovnáme Boha Stvořitele s bohy jiných náboženství, je patrný
velký rozdíl. Není to ten bůh, kterého je třeba si udobřovat,
ten, který je přísným otcem bez lásky, není to ten, který se dívá,
jak a zda to lidé zvládají bez jeho pomoci. Nemám v úmyslu dělat
studii o bozích různých náboženství, ale jsem přesvědčen,
že Bůh Stvořitel představený v Bibli, s takovým vztahem vůči
lidem, jak jej popisuje Micheáš, je Bohem nade všechny bohy.
Čtěme ještě jednou daný text a děkujme, že můžeme vyznávat
právě takového Boha. „Bůh, který snímá nepravost, promíjí
nevěrnost, nesetrvává ve svém hněvu, neboť si oblíbil milosrdenství.
Opět se nad námi slituje, rozšlape naše nepravosti. Do
mořských hlubin vhodíš všechny jejich hříchy, prokážeš věrnost
a milosrdenství…“
Děkujeme, Pane, že můžeme věřit v tak úžasného nebeského
Otce.

Ale já budu vyhlížet k Hospodinu, čekat na Boha, který mě
spasí. Můj Bůh mě vyslyší. Mi 7,7
Někdy se můžeme dostat do situace, kterou prorok popisuje
v sedmé kapitole od prvního verše. Zbožný člověk vymizel ze
země, páchá se zlo pro vlastní prospěch, bují úplatky, mocní
mluví, jak se jim zachce, není možné se spolehnout na přítele,
dokonce ani na svého partnera, děti brojí proti svým rodičům
a najdou se dokonce nepřátelé i ve vlastním domě. Co teď? Odejít
z takové společnosti? Ale co když to není možné? Nebo zapojit
odborníky na mezilidské vztahy? Mohou pomoci, ale pouze
tehdy, pokud ten, kterému je pomáháno, chce. Nebo by snad
mělo zvítězit právo silnějšího? Ale co štěstí ostatních? A tak se
můžeme dostat do situace, která se zdá neřešitelná.
Sedmý verš začíná slůvkem „ale“. Je to spojka s odporujícím
významem. Znamená, že je možné najít nějaký protiklad,
nějaké řešení. Pisatel pokračuje: „Ale já budu vyhlížet, čekat
na Hospodina.“ A pak vyjadřuje něco, co nepřipouští žádné
pochybnosti: Bůh mne spasí, můj Bůh mne vyslyší. Takový je
rozdíl mezi pohledem na rozpadající se společnost a pohledem
upřeným na Boha.
Popsaná nekomfortní situace, velmi těžce snášený, obtížný
stav je jen těžko akceptovatelný pro toho, kdo ho zažívá. Ale
tímto stavem a povzdechem, že to je těžké a neřešitelné, to nekončí.
Končí to slovy: „Ale já budu vyhlížet k Hospodinu, čekat
na Boha, který mě spasí. Můj Bůh mě slyší.“ A my můžeme
pouze dodat: Díky, Pane, za to.

Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin
žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství
a pokorně chodil se svým Bohem. Mi 6,8
Již jsme si připomněli, že to, co po nás Bůh žádá, je vždy dobré.
A to jak pro nás, tak pro naše okolí. Pojďme se tedy podívat na
to, co po nás Bůh požaduje. Jsou věci, které jsou pro člověka
dobré, dokonce nezbytné, a přitom jejich konání je obtížné a nepříjemné.
Když lékaři někomu vymění kolenní nebo kyčelní
kloub, pak přijde na řadu rehabilitace. A ta je pro pacienta velmi
obtížná. Ale bez ní by zákrok neměl očekávaný výsledek. Co
tedy od nás Pán žádá? Je to sice dobré, ale také velmi obtížné?
V textu čteme, že Hospodin od nás žádá JEN to. Už toto slůvko
signalizuje, že nejde o „kopec“ povinností, a ještě k tomu nepříjemných,
ale o „jen to“. Překlad Jeruzalémské bible toto slůvko
překládá „nic jiného než“. Co je to?
Abys jednal podle práva, jednal spravedlivě, konal spravedlnost,
miloval milosrdenství, miloval dobro a chodil se svým
Bohem v pokoře. Je toho mnoho? Je to obtížné? Možná v dnešní
době ano. Protože spravedlnost se často pojí s egoismem, milosrdenství
se jeví jako slabost, pokora se vyměnila za asertivitu
(sebeprosazování) a Bůh je přece dávno překonaný. A přesto
všichni toužíme po spravedlivém jednání, toužíme po milosrdném
zacházení, když přijde problém, dokážeme být velmi pokorní
a u Boha hledáme pomoc, která jinde není. A právě o to
Bohu jde. Abychom byli jen právě takoví. „Nic jiného.“

Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin
žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství
a pokorně chodil se svým Bohem. Mi 6,8
Z tohoto biblického textu můžeme za nejdůležitější zprávu vnímat
to, že Bůh po nás něco žádá. Žádné zjemnění, žádné přijatelnější
slovo, které by nevypadalo tak nesvobodně, žádný
kulantní výraz. Prostě Hospodin po nás něco požaduje. Možná
někdo řekne, že Stvořitel na to má plné právo. Jiný bude naopak
oponovat: Kde je ta Bohem proklamovaná svoboda člověka?
Samotné slovo „žádá“ ale nemůže vystihnout podstatu věci.
Je totiž rozdíl, jestli po mně někdo v noci na ulici žádá moji
peněženku, nebo žádám, aby mně malé dítě dalo ostrý nůž,
který právě drží v ruce. Důležité je, proč někdo to či ono žádá.
A tak zde vyvstává otázka: Proč Bůh po nás něco žádá? Jaký
má k tomu důvod? V biblickém verši čteme odpověď: „… bylo
ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá…“ Pokud
od nás Bůh něco žádá, potom je to vždy pro nás dobré. Mohli
bychom uvést příklad pozemských rodičů, kteří také po svých
dětech žádají pouze to, co je pro děti dobré. U nebeského Otce
je to stejné. Jde mu v souvislosti s námi pouze o dobro. On stvořil
všechno dobré, On viděl, že není dobré, aby byl člověk sám,
a stvořil ženu, aby to dobré bylo, Hospodin převedl lid Izraele
z Egypta do dobré země, a mohli bychom jistě pokračovat dál.
Všimněme si ale ještě něčeho: To, že jde o něco dobrého, je řečeno
dřív než to, že Bůh od nás něco žádá. Hospodin zde nejdříve
sděluje důvod a teprve potom žádá.
Když budeme možná i sami v sobě polemizovat, jak je možné,
že Bůh po nás něco žádá, potom si připomeňme skutečnost,
proč žádá. Protože je to pro nás dobré.

I bude pozůstatek Jákoba uprostřed mnoha národů jako rosa
od Hospodina, jako vláha pro bylinu, která neskládá naději
v člověka… Pozůstatek Jákoba bude uprostřed mnoha národů,
jako lev mezi zvířaty divočiny, jak lvíče ve stádech ovcí:
přežene-li se, rozšlape je, rozsápe a nikdo mu nic nevyrve.
Budeš vyvýšen nad své protivníky, všichni tvoji nepřátelé
budou vyhlazeni. Mi 5,6–8
„Čísla mluví proti nám“, to byl název přednášky, kterou jsem
před léty slyšel. Řečník hovořil o tom, že celosvětová populace
vysoce převyšuje počet křesťanů. A to ještě nehledě k tomu, že
nárůst počtu lidí ve světě je mnohem rychlejší než nárůst společenství
následujících Krista. Přesná čísla nemohu ověřit, ale
s ohledem na společnost, ve které žijeme, je možné s tím souhlasit.
Ale podívejme se do biblického textu.
Pozůstatek, ostatek Izraele. Oproti jiným národům je jich
málo. A přesto Bůh říká, že budou jako rosa a jako vláha uprostřed
těchto národů. Rosa a vláha je symbol Božího požehnání.
A tak Izrael měl být požehnáním pro ostatní národy. Měl hrát
pozitivní úlohu, měl být pozitivní hodnotou. Ne proto, že by
oni sami vytvářeli toto dobro, ale proto, že spoléhali na Pána.
Nepřipomíná nám to slova Ježíše, který hovoří o svých následovnících
jako o soli a světle?
Slova Micheáše pokračují: Pozůstatek Izraele bude jako lev,
kterému nikdo nic nevyrve. Lev je král zvířat a poselství o Božím
království nikdo nezastaví. Izrael není ani bezmocný, ani
bezbranný. Ten, kdo z něho učinil požehnání pro ostatní národy,
je s ním. Neopouští ho, nevydá ho nepříteli. A nakonec budou
všichni jeho nepřátelé vyhlazeni.
Pane, děkujeme, že i když čísla mluví proti nám, ty jsi s námi,
a dokonce nás používáš jako rosu a vláhu pro celou společnost.

Oni však neznají smýšlení Hospodinovo,
nerozumějí jeho úradku… Mi 4,12
Chtěl bych pokračovat v myšlence, jak je dobře, že Boží myšlení
je jiné než naše.
„Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou
při cizoložství. … ‚V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat.
Co říkáš ty?‘ … ‚Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni
kamenem!‘ … ‚Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo
tě neodsoudil?‘ Ona řekla: ‚Nikdo, Pane.‘ Ježíš řekl: ‚Ani já tě
neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!‘“ (J 8,3.5.7.10.11). Lidé ženu i situaci,
do které se dostala, viděli tak, jak jim velel zákon. Ježíš ji viděl
jinak. Ježíš viděl v ženě, byť hříšné, člověka. Lidé v ní viděli
zlo, hřích a porušení mravních norem. Ježíš v ní viděl kandidáta
nebes. On nezastírá její hřích, ale odpouští, dává novou šanci.
Přijímá ji jako své dítě. Neboj se, ani já tě neodsuzuji, protože
stále máš možnost přijmout moje odpuštění.
„Když přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník
a prosil ho: ‚Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.‘
Řekl mu: ‚Já přijdu a uzdravím ho.‘ Setník však odpověděl:
‚Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu‘“ (Mt 8,5–8).
Nejsem hoden. Jsem hříšný, jsem slabý, dokonce stojím na straně
tvých nepřátel. Nejsem hoden. A jak to vidí Ježíš? „Tak velkou
víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho“ (v. 10). Proto se neboj,
já přijdu a uzdravím ho.
Celá Bible končí ujištěním: Neboj se, já jsem první i poslední,
já ti dávám milost a pokoj, já jsem tě zprostil hříchů a učinil
královským kněžstvem, neboj se, protože já setřu každou slzu
z očí, neboj se, protože přijdu brzy. Neboj se doby, ve které
žiješ, událostí, které jsou kolem tebe, neboj se, protože já jsem
s tebou. Díky, Pane, za to.

Oni však neznají smýšlení Hospodinovo,
nerozumějí jeho úradku… Mi 4,12
Dnes si dovolím připomenout několik biblických textů, které
kladou důraz na stejnou věc. Lidské vidění se totiž nemusí vždy
potkávat s Božím pohledem na věc. A to je dobře.
Lidé si například myslí, že nikoho nepotřebují. Jak velice se
mýlí! Ale i přes jejich postoj Ježíš říká: miluji tě, stojím u dveří
a čekám, že otevřeš, abychom mohli spolu navázat přátelství
a důvěrný vztah. Neboj se, že bych tě zavrhl (Zj 3. kap.).
Jiným příkladem je událost zaznamenaná u Jana 12,3–5: „Tu
vzala Marie libru drahého oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi
nohy a otřela je svými vlasy. Jidáš, jeden z jeho učedníků,
který jej měl zradit, řekl: ‚Proč nebyl ten olej prodán za tři sta
denárů a peníze dány chudým?‘“ Jaký to byl zvláštní projev
vztahu k Ježíši. Jenže ta suma peněz, které to stálo, byla téměř
ve výši průměrné roční mzdy dělníka. Podle správce pokladny
Jidáše to byla veliká škoda. Ale Ježíš to vidí jinak. Chrání
ženu a vysvětluje: „Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu“
(v. 7). Ženo, neboj se, stojím za tebou, vnímám tvoji úžasnou
lásku ke mně.
U Marka 12,41–43 čteme: „Sedl si naproti chrámové pokladnici…
Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince.
Zavolal své učedníky a řekl jim: ‚Amen, pravím vám, tato chudá
vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice.‘“
Šlo o minci nepatrné hodnoty. Pokud by dar viděli lidé, potom
by to hodnotili jinak než Ježíš: Je hodná, že dala, co měla, ale
bylo to málo. Matematiku neošidíš. Avšak Ježíš to viděl jinak:
Ženo, neboj se, že bych nevnímal tvoji ochotu a oddanost.
Jak je dobře, že Ježíš vidí věci jinak než my lidé. Díky, Pane,
za to.

A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města,
v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou
rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka? Jon 4,11
Vraťme se ještě jednou do knihy proroka Jonáše. Tato kniha je
ve vícero ohledech zvláštní. Jednak se řadí mezi prorocké knihy,
i když v ní žádné proroctví vyřčeno není a je to vlastně příběh.
Druhou věcí je to, že Jonášova kniha končí otázkou, kterou
pokládá Bůh Jonášovi. A to třetí, co nemůže čtenáři uniknout,
je naprosto rozdílné vnímání člověka, v tomto případě Jonáše,
a Boha v souvislosti s tím, co je spravedlnost.
Jonáš byl žádán, aby šel do města Ninive, hlavního města
asyrské říše, tedy úhlavního nepřítele izraelského národa. Tato
říše byla v očích Izraelců mocností, která ukončila nejslavnější
období jeho dějin. Byla pro ně symbolem násilí a zla. Vždyť Asyřané
ohrožovali samotnou existenci izraelského národa. A právě
tam měl Jonáš nést poselství, nabídku záchrany. No to přece
není možné. Prorok se s tím nemohl ztotožnit. A tak jít odmítl.
Po opakovaném Božím vyzvání přece jenom šel, ale stále měl
na tuto situaci vlastní názor. Procházel městem, hlásal poselství
o pokání a záchraně — a obyvatelé Ninive toto poselství přijali.
Jak rozdílný je postoj Jonáše, který je přesvědčený, že obyvatelé
Ninive si nezaslouží lítost, a už vůbec ne záchranu, od
postoje Boha, kterému je vlastní lítost a touha po záchraně! On
je totiž ten, který neustále bere ohled na své stvoření. Spravedlnost?
Ano. Ale vedle toho také milosrdenství. To je Boží postoj.
A když mu to člověk alespoň trochu dovolí, potom Hospodin
upřednostňuje milosrdenství před lidským viděním spravedlnosti.
Bůh je neomezený vládce, ale zároveň dává najevo zájem
zachovat živé při životě.