Ostrava – Mariánské Hory

Když ho uviděli kráčet po moři, vykřikli v domnění, že je to
přízrak; všichni ho totiž viděli a vyděsili se. On však na ně
hned promluvil: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Mk 6,49.50
Ježíš přikázal učedníkům, aby vstoupili na loď a plavili se na
druhý břeh. Oni poslechli. Ale následně se dostali do velice
svízelné situace, kdy si ani jako zkušení rybáři nevěděli rady.
Ježíš k nim přicházel po moři. Čteme, že chtěl projít kolem nich.
Učedníci se velice vyděsili, dokonce se domnívali, že je to přízrak,
ale Ježíš jim řekl: Vzchopte se, to jsem já, nebojte se.
Můžeme se divit, proč si učedníci nevzpomněli na svého Mistra
dřív. Proč se domnívali, že je přízrak, proč nepočítali s jeho
pomocí. Můžeme se divit, proč chtěl jít Ježíš kolem nich, když
jim vlastně přišel pomoci. Důležité je: Vzchopte se, nebojte se, to
jsem já! Nejdříve uklidnil učedníky a potom uklidnil vítr. Jako
by ten vítr byl už jen taková maličkost.
O pomyslném „větru“, kdy opravdu v našich životech „fouká“,
není třeba psát. Ale připomeňme si dvě věci: Zaprvé, Ježíš
přichází za námi do našich těžkostí a nenechává nás v nich samotné.
Někdy se může jevit, že jdeme po Boží cestě, na kterou
nás vyslal, a přitom věci nejdou tak, jak bychom si představovali.
Ale nebojme se, Ježíš je v tom s námi. Na druhé straně se
nám ale nevnucuje, a pokud jej do naší loďky života nepřizveme,
ponechá nám svobodu rozhodnutí. A zadruhé, jeho samotného
a jeho řešení se bát nemusíme. Pro něho je každá, byť pro nás
zapeklitá situace jednoduchá k řešení. A tak se ho nebojme, ale
prosme jej o pomoc. A zřejmě zůstaneme ohromeni úžasem,
jako se to stalo učedníkům. Díky, Pane, za to.

Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte? Jděte se podívat!“ Mk 6,38
Znovu jsme u nasycení množství lidí Ježíšem. Ježíš vybízí učedníky,
aby dali lidem jíst. A oni naprosto logicky argumentovali
tím, že to není možné, protože nemají tolik jídla ani finančních
prostředků, aby je šli koupit.
Nemáme, nemůžeme, neumíme… Jak často těmito slovy argumentujeme
ve chvílích, když jsme o něco požádáni! Jak často
my sami o sobě přemýšlíme právě v těchto souvislostech! My?
To určitě ne. My přece neumíme mluvit, neumíme zpívat, nemáme
čas, není to naše parketa, naše obdarování… Ten druhý
je lepší, obdarovanější, zkušenější, vhodnější atd. A může to jít
až tak daleko, že o sobě začneme pochybovat. Porovnáváme
se s ostatními, co oni mají, a my nemáme. To nám samozřejmě
nepřidá na našem sebevědomí a osobní hodnotě v našich očích.
Co na to Ježíš? Když učedníci vypočítávají, co všechno nemají
a nemohou, Ježíš se jich ptá: „Kolik chlebů máte? Jděte
se podívat!“ Ježíše nezajímá, co nemáme, ale jeho zajímá, co
máme. A když dáme jemu do rukou, co máme, On je schopen
to rozmnožit do potřebné kvality i kvantity.
Neporovnávejme se s jinými. Nakonec Bůh dává dary, jak
sám chce, a počet hřiven rozděluje stejně tak, jak sám chce.
Nedívejme se na to, co nemáme, ale spíše na to, co máme, co
můžeme, a věřme, že to Bůh vždy doplní tak, jak to vidí za potřebné.
Díky, že takového Boha máme. Boha, který od nás nežádá,
co nemáme, ale pouze to, co máme, byť by to bylo v našich
očích sebemenší.

Odpověděl jim: „Dejte vy jim jíst!“ Řekli mu: „Máme jít
nakoupit za dvě stě denárů chleba a dát jim jíst?“ Mk 6,37
Kolem učedníků byl několikatisícový dav lidí. Jak by je mohli
nasytit? Vždyť, jak sami odhadli, by nestačilo chleba za dvě stě
denárů, což byla několikaměsíční mzda dělníka. Počty a logika
říkaly, že to je nemožné. To přece po nás, Pane, nemůžeš chtít.
Nevěděl snad Ježíš, že to je úkol nad síly člověka? Chtěl je zesměšnit,
dokázat, jak jsou málo schopní? Určitě ne. Vždyť to byli
jeho učedníci, jeho přátelé. Jejich argument byl sice logický, ale
nebyl pravdivý. Jejich počty byly přesné, odhad jejich možností
byl také přesný, a přesto se mýlili. A mýlíme se také my, pokud
podezříváme Ježíše, že to po nich chtěl proto, aby dokázal neschopnost
učedníků.
On to naopak udělal proto, že nabízí člověku spolupráci. A to
ze dvou důvodů: jednak chtěl učedníkům ukázat, jaké mají
možnosti ve spojení s ním, a jednak pro radost, která ze spolupráce
s Ježíšem vyplývá. „Muž milosrdný činí dobře i sám
sobě“ (Př 11,17). „Blaze tomu, kdo dává, ne kdo bere“ (Sk 20,35).
Jak se těšíme z toho, když někomu dáváme dárek! Někdy se
ani nemůžeme dočkat, až dárek budeme moci dát. Jak radostně
vyprávíme zkušenosti z misijní práce! A to jenom proto, že, jak
někdo řekl, „přijímání plní dlaně, dávání plní srdce“.
On nám připravil možnosti ke konání těchto skutků, které
obohacují nejenom obdarované, ale i nás samotné. „Jsme přece
jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré
skutky, které nám Bůh připravil“ (Ef 2,10). Není to úža

Řekl jim: „Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si
odpočiňte!“ Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí,
a neměli ani čas se najíst. Mk 6,31
Odpočinek je něco, co člověk potřebuje. V civilizovaných zemích
je dokonce nárok na něj ukotven v zákoně. I když někteří
lidé odpočinek podceňují, psychologové hovoří o jeho nutnosti
jednak s ohledem na zdraví člověka a jednak na další výkon,
který se bez odpočinku snižuje. Jak je to ale s angažováním
se v Božím díle? Tam se přece nehodí odpočívat. Hovořil jsem
s mými vrstevníky, kteří vzpomínali na své otce. Oni téměř
každý den po zaměstnání nasedli na motorku a s větou, že Boží
dílo nepočká, odjížděli na misijní cesty.
Dnes je také řada těch, kteří pracují v Božím díle. Patří mezi
ně činovníci sboru, knižní evangelisté, ti, kteří nabízejí knihy
při stolečkové evangelizaci, dobrovolníci pracující v sociální
sféře a mnozí další. Jde o důležitou činnost, ke které nás vybízí
sám Ježíš, když posílá učedníky, aby šli do celého světa. A tito
lidé nepotřebují odpočinek? Jsou takoví, kteří pod vlivem svého
přesvědčení nebo přesvědčení jiných neustále přijímají další
a další úkoly v křesťanském společenství. A to i tehdy, když cítí
únavu a vyčerpání z dlouhodobé práce na tomto poli. Má takový
člověk právo si odpočinout? Ježíš říká: „… a trochu si odpočiňte.“
Máš pocit, že musíš, protože se přece jedná o životně důležitou
činnost? Tíží tě svědomí nebo slova těch, kteří tě přemlouvají,
že ty přece musíš, protože když ne ty, tak kdo? Ne, odpočiňte
si maličko. A to s čistým svědomím a bez výčitek. A to je
velmi povzbuzující pro ty, kteří žijí v domnění, že to přece nelze.

A podivil se jejich nevěře. Mk 6,6
Ježíš byl v tu chvíli na návštěvě Nazareta. Je pravda, že mnoho
lidí žaslo nad jeho moudrostí, když jej poslouchali v synagoze.
Žasli také nad tím, jaké dělá Ježíš mocné činy, ale přesto „jim
byl kamenem úrazu“. Postavili se proti němu a nevěřili mu. To
přece není možné, aby tesař z rodiny, kterou známe, byl oním
Mesiášem, kterého čekáme.
Je zajímavé, jak Ježíš zareagoval. On neřekl, že je odsuzuje
proto, že nevěří. Že je snad proklíná nebo se jim směje. On se
podivil nad jejich nevěrou.
Dnes žijeme v době, kdy se lidé diví, že někdo věří, a dokonce
Bohu důvěřuje. A Bůh se naopak diví, že lidé nevěří. Jeden vzdělaný
člověk se mnou chtěl svého času hovořit o víře ve stvoření.
Několikrát jsme se setkali a při jednom setkání mně onen člověk
řekl: „Já se vám divím. Tak inteligentní člověk, a věří takovým
pohádkám.“ (Myslel tím víru ve stvoření.) A protože jsme se již
viděli několikrát, odpověděl jsem mu: „Já se naopak divím vám.
Tak inteligentní člověk, a věří takovým pohádkám.“ (Myšleno
evoluci.) Rozešli jsme se v dobrém.
Jestliže máme pocit, že jsme v dnešní době a dnešní společnosti
nějací „exoti“, jestliže se řada lidí kolem nás diví, jak můžeme
věřit, potom se my můžeme divit, že oni nevěří. Sám Bůh
se totiž diví. A tím nás ubezpečuje, že stojíme na správné straně.
A když zapojíme logiku do našeho uvažování o stvoření, potom
dáme za pravdu Bohu, který se diví.
Děkujeme, Pane, že jsi nám ukázal, kde je pravda, že můžeme
stát na Tvé straně.

Ježíš jim přísně nařídil, že se to nikdo nesmí dovědět,
a řekl, aby jí dali něco k jídlu. Mk 5,43
Úžasná událost. Ježíš je osloven s prosbou, aby okamžitě přišel
za dcerkou představeného synagogy, protože umírá. A on šel.
Cestou ale musel řešit ještě jeden případ, kdy se ho dotýká žena,
která chce být také uzdravena. Ježíš přichází do domu představeného
synagogy až ve chvíli, kdy je dívenka mrtvá. Nejenom
její rodina, ale i velký zástup to vidí a posmívá se Ježíši, který
říká, že ona spí. Ježíš pak vchází do pokoje, probouzí dívenku
ze spánku smrti a všech se zmocňuje úžas, až zděšení. Poté následují
slova Ježíše, jak jsou citována výše.
Když se čtenář dostane až k tomuto verši, potom přemýšlí,
proč Ježíš zakazuje („přísně nařídil“), aby o tom nikde nemluvili.
Mě ale zaujala druhá část tohoto verše: „… a řekl, aby jí dali
něco k jídlu.“ Po tom všem, co se stalo, co Ježíš projevil úžasnou
moc a všichni lidé užasli, Ježíš pamatuje na takovou drobnost,
jako je to, že by se měla dívka také najíst. Tomu se říká péče do
všech detailů. S takovou péčí se nesetkáváme poprvé. Ježíš sytí
zástupy, upozorňuje učedníky, aby dav posadili do trávy… Bylo
to třeba? Zázrak nasycení, neopomenutí potřeby i tělesného jídla,
a ještě k tomu: ciťte se dobře, posaďte se do trávy a dosyta se
najezte. V tomto příběhu se ukazuje ochota přijít a tím reagovat
na prosbu otce dívky. Čteme o uzdravení ženy, povzbuzení otce
již zemřelé dívky, vzkříšení dívenky z mrtvých… Je toho málo?
A přesto Ježíš dodává: dejte jí jíst.
Ježíš má stejnou péči i o nás. Péči do detailu. Možná to tak nevnímáme,
možná to nedokážeme ocenit, ale je tomu tak. Díky,
Pane, za to.

Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že
už byla skoro plná. On však… spal. … Tu vstal, pohrozil větru
a řekl moři: „Zmlkni, utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho.
Ježíš jim řekl: „Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?“
Mk 4,37.39.40
Je to jeden z Ježíšových zázraků, který ukazuje, že má moc
i nad přírodními živly. Tato Ježíšova moc, projevující se právě
v souvislosti s bouří, jistě není čtenářům Bible neznámá. Co
ale vzbuzuje údiv, je kontrast mezi obsahem veršů třicet sedm
a třicet devět. Velká bouře, vichřice, nebezpečné vlny valící se
na loď…, a ustal vítr a bylo velké ticho.
Kolikrát se stalo, že jsme v životě v nějaké formě prožívali
situaci popsanou v třicátém sedmém verši. Ať už šlo o objektivní
událost, nebo subjektivní pocit, na člověka to působí. Životní
bouře, vichřice ve vztazích, vlny neklidného svědomí nebo
vnějšího tlaku. To jsou situace, které vyvolají strach, napětí,
možná bezradnost, až beznaděj. A co s tím? Jestliže plujeme
v životě na stejné lodi s Ježíšem, potom můžeme prožít i onen
protipól této situace. Bouře a vítr ustoupí a nastává veliké ticho.
Může spočívat v tom, že Bůh bouři života utiší, ale může spočívat
i v tom, že nás vyzbrojí, abychom bouři dokázali snášet. Jak
vyjadřuje úsměvný dialog: „Jak se máš?“ — „Špatně, ale dobře to
snáším.“ Ježíš je schopen nás vyzbrojit, abychom i v neklidných
časech neztratili naději a jistotu, že jsme v jeho rukou.
Učedníci se divili, proč Ježíš nezasahuje. Ježíš se naopak diví,
proč jsou tak ustrašení. A dodává: Což nemáte víru? Ano, Pane.
Máme a děkujeme, že není bezpředmětná, ale opírající se o Tvá
zaslíbení. Díky, Pane, za to.

Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka. Mk 3,35
Tuto událost zmiňují tři evangelia. Ježíš mluví ke shromážděnému
zástupu, ale současně přichází jeho rodina, aby „se ho
zmocnili“. I oni totiž věřili, že se pomátl. Protože se nemohli dostat
pro množství lidí dovnitř, dostal pouze vzkaz, že jeho matka
a sourozenci jsou venku a čekají na něho. Ježíšova reakce byla
zvláštní. Zeptal se: Kdo je má matka a moji bratři? A potom řekl
to, co čteme v úvodním verši.
Mohlo by se zdát, že Ježíš svojí otázkou odsuzuje rodinu proto,
jak o něm smýšlí. Vždyť oni ho považovali za někoho, kdo
mluví nesmysly. A tak se od svých blízkých separuje. A aby
to neřekl tak přímo, hovoří obecně o nějaké pomyslné rodině.
Ale co když to tak není. Co když je to tak, že Ježíš vnímá, že
přichází jeho rodina, že mají o něho starost a chtějí jej bránit
před nepřáteli. A tak reaguje tím, že říká: ano, v pořádku, já
vím, že je zde moje rodina, ale musím dodat, že vlastně každý,
kdo činí vůli mého Otce v nebesích, je moje blízká rodina. Vy
všichni, kteří nasloucháte mému slovu a plníte je, patříte do
mé rodiny.
A to je krásné a povzbuzující poselství. Všichni, kdo berou
Boha vážně, patří do jeho, Boží rodiny. Žijeme uprostřed vlastní
rodiny, a navíc máme ještě tu přednost, že můžeme patřit
i do rodiny Ježíše Krista. I když nemáme svoji pokrevní rodinu,
můžeme mít jistotu, že patříme do rodiny Boží. Možná máme
rodinu, ale je nevěřící a nemáme v ní oporu pro svůj životní
styl. Potom máme jistotu, že nás Bůh vítá do své rodiny. A tak
vždy patříme někam, kde máme kruh svých nejbližších a kde
nám může být dobře. Díky, Pane, za to.

Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na
horu, kterou jim Ježíš určil. Spatřili ho a klaněli se mu;
ale někteří pochybovali. Ježíš přistoupil a řekl jim:
„Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem
národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno
Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali
všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po
všecky dny až do skonání tohoto věku.“ Mt 28,16–20
Ocitáme se v závěru Matoušova evangelia. Ježíš vstal z mrtvých,
ukázal se ženám a také svým učedníkům. Ale tady čteme,
že někteří učedníci pochybovali. Matouš nepřibarvuje události
ani neupravuje myšlení učedníků tak, jak bychom si my představovali.
Ukazuje nám to, že ani zázrak mnohdy nepřesvědčí.
Zůstává pouze víra. Ale i pochybující do církve patří. Bůh nemá
jiný „materiál“. I to je pro nás, lidi dnešní doby, povzbuzující.
Ne, nejsme dokonalí, váháme, někdy i pochybujeme, ale přesto
jsme Boží děti.
Ježíš dále mluvil o své moci. To jednoznačně dokazuje jeho
božství. Je zde paralela s pokušením na poušti: Ježíš je vládcem
světa, protože se satanovi nikdy nepoklonil. Autoritu a moc
získal právě bezmocí. A učedníkům je dána právě tato „moc
bezmocných“. Dostali náročný úkol. Náročnost je ale adekvátní
Boží moci. Na celém světě lidé potřebují Spasitele. Jako by
Ježíš říkal: já jsem udělal, co bylo třeba, a nyní je řada na vás.
K této odpovědné práci jim, ale i nám, dává sílu. Nejsme na
to sami. Jeho ubezpečení, že s námi bude stále, až do skonání
věků, je také povzbuzující. Na začátku Matoušova evangelia
jsme ubezpečeni, že Bůh (je) s námi (1,23), a totéž ujištění zaznívá
i na konci evangelia. Díky, Pane, za tuto jistotu.

A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil
z nebe, odvalil kámen a usedl na něm. Mt 28,2
Zemětřesení, které provází naprosto mimořádnou událost. Mocný
Pán a Spasitel mocně vstává z hrobu. Zemětřesení bylo průvodním
jevem smrti i vzkříšení. I příroda zaznamenala mimořádnost
těchto událostí.
Anděl odvalil kámen od vchodu do hrobu. Neudělal to proto,
aby pustil Ježíše z hrobky, ten takovou pomoc nepotřeboval. Kámen
odvalil, aby uvolnil cestu ženám a apoštolům. Navzdory
tomu, že jej zapečetili a nechali hlídat vojáky. Nebesa triumfují
nad mocí Židů i Římanů. Ukazuje to, že Bůh bude triumfovat
i v posledních dnech dějin světa. Nic mu v tom nezabrání.
Druhá skupina (nechtěných) svědků byli vojáci. Ukazuje to
na skutečnost, že mnohdy i nevěřící musí uznat, že Ježíš má věci
ve svých rukou. V příběhu se objevují ještě další paradoxy. Vojáci
měli hlídat Ježíšovo tělo, aby je učedníci neukradli. Potom
ale měli tvrdit, že je někdo ukradl. Měli bdít, ale nyní měli říkat,
že spali. Navíc měli říkat: zatímco jsme spali, učedníci ukradli
tělo. Když spali, nemohli vědět, co se stalo. Kolik nelogičností
musí nevěřící vymyslet, aby obhájili své tvrzení. Anebo mohou
uznat logičnost víry v mocného Boha.
Pane, opět Ti děkujeme za jistotu, kterou nám dáváš při pohledu
na události Tvého vzkříšení. Nikdo nezhatí Tvoje plány,
a tím také nikdo nezhatí naši naději.