Ostrava – Mariánské Hory

Mladší Lábanova dcera, která se provdala za Jákoba
a stala se matkou Josefa a Benjamína.
Genesis 29—35
Příběh Ráchel je romantický i tragický zároveň. Jákob si ji oblíbil
hned po příchodu ke svému budoucímu tchánovi Lábanovi
a chtěl si ji vzít za manželku. Lában byl však prozíravý. Zmanipuloval
věci tak, že Jákob musel pracovat dlouhých čtrnáct
let, než získal Ráchel. Po sedmi letech dostal nejprve Leu, starší
sestru Ráchel, která byla podle Lábana první v pořadí na vdavky.
Byl to začátek problematického manželského a rodinného
života nejen pro Jákoba, ale i pro jeho manželky — zvláště když
do hry vstoupily i služky obou žen. Lea byla požehnána tím, že
porodila šest synů. Ráchel musela dlouho čekat, než otěhotněla —
a při porodu svého druhého syna Benjamína zemřela. I když se
o této nefunkční rodině mluví ledacos, mezi Jákobem a Ráchel
vládla hluboká láska. Dlouhé období čekání, než se Ráchel stala
jeho manželkou, Jákobovi připadalo jen „jako několik dní,
protože ji miloval“ (Gn 29,20).
V tomto příběhu se setkáváme s více zvyky a tradicemi, které
dnes považujeme za zvláštní. Praotcové se však jimi v mnoha
aspektech řídili.
Pane, zdá se, že v dnešní době je obtížné držet se
původního modelu vztahu mezi mužem a ženou.
Modlím se, abychom tento ideál neztratili ze zřetele.

Nevěstka v Jerichu. Ukryla zvědy, kteří přišli prozkoumat
zaslíbenou zemi.
Jozue 2
Matouš 1,15
V Ježíšově rodokmenu na začátku Matoušova evangelia najdete
také jméno Rachab. Možná vás to překvapí. V knize Jozue 2
je nazvána „nevěstkou“. To však není všechno, co o ní víme.
Apoštol Jakub ve svém listu napsal: „Copak nebyla i nevěstka
Rachab podobně ospravedlněna ze skutků…?“ (Jk 2,25). Také
autor listu Židům zdůrazňuje, že při útěku zvědů z Jericha byla
Rachab motivována svou vírou. Proto je její jméno uvedeno také
v galerii hrdinů víry v listu Židům 11,31.
Příběh neříká, proč se zvědové rozhodli uchýlit k Rachabě.
Zdá se, že Rachab jaksi vycítila, že tito muži reprezentují něco
zcela výjimečného. Pochopila, že zastupují Moc, která převyšuje
všechny bohy Jericha. To jí dalo jistotu, že na této Moci závisí
její život i život jejích příbuzných.
Bůh dal Rachabě důležitou roli. Nevnímal ji jen jako ženu
„s nejstarším řemeslem na světě“, ale především jako někoho,
kdo je otevřen pro to, co chce dát lidem, kteří mu důvěřují.
Pane, nauč mě nesoudit lidi hned, jak je vidím,
ale věnovat čas tomu, abych je poznal
a pomohl jim najít cestu k Tobě.

Římský guvernér provincie Sýrie v době Ježíšova narození.
Lukáš 2,2
Jelikož Quirinius je zmiňován v příběhu o Ježíšově narození,
pravděpodobně o něm mnozí z vás již slyšeli. V Římské říši se
během vlády císaře Augusta konalo sčítání lidu. Quirinius ho
měl zorganizovat v Sýrii, k níž patřilo i Judsko. Lukáš podává
zprávu o tom, že „tento první majetkový soupis se konal, když
Sýrii spravoval Quirinius“ (L 2,1).
Zmínka o Quiriniovi vyvolala mezi biblisty mnohé diskuse
a polemiky. Z římských pramenů víme, že Quirinius vládl
v Sýrii od roku 6 po Kr. do roku 9 po Kr. a že v tomto období
zorganizoval sčítání lidu. Mnozí odborníci tvrdí, že Lukáš se
musel zmýlit, když Quiriniovu vládu v Sýrii datoval dříve. Jiní
předpokládají, že Quirinius mohl jménem císaře vládnout nad
Sýrií několikrát po dobu několika let. Svůj názor podpořili několika
pádnými argumenty.
Má nás znepokojit historická nejistota kolem Quirinia? Existuje
mnoho případů, kdy vznikly vážné pochybnosti o historické
pravdivosti biblického příběhu. Pozdější objevy však potvrdily
pravdivost biblických záznamů. Ať je tomu jakkoli, druhá kapitola
Lukášova evangelia není o Quiriniovi, ale o Ježíši Kristu,
který se narodil v Betlémě jako náš Spasitel. Všechno ostatní
má jen okrajový význam.
Nebeský Otče, pomoz mi, abych vždy rozlišoval
mezi tím, co je podstatné, a co jen okrajové.
A zejména abych vždy pamatoval na to nejdůležitější —
že Tvůj Syn přišel na tento svět proto, aby spasil i mě.

Římský úředník na ostrově Malta v době, kdy Pavel
ztroskotal a nějaký čas na tomto místě pobýval.
Skutky 27,13—28,10
Příběh o tom, jak byl Pavel jako vězeň převezen z Palestiny do
Říma, je docela napínavý. Poté, co loď, na které Pavla převáželi,
ztroskotala nedaleko ostrova Malta, Pavel se téměř utopil.
Všem se nakonec přece jen podařilo bezpečně dostat na ostrov.
Místní obyvatelstvo je srdečně přijalo. Domorodci zapálili oheň,
aby se muži, kteří se dostali do bezpečí, zahřáli. Brzy je však
postihlo další neštěstí. Horko přinutilo hada, který se skrýval
v roští, opustit svůj úkryt. Zmije se zakousla Pavlovi do ruky.
K překvapení všech se u něj neprojevily žádné následky.
Když se římský náčelník Publius dozvěděl, co se stalo, chtěl,
aby ho Pavel se svým doprovodem (včetně Lukáše, který tento
příběh později zaznamenal a použil tvar „my“) navštívil. Publius
se o své hosty staral tři dny. To skutečně nebyl způsob, jakým
se zacházelo s vězni! Publius nejen slyšel o zázraku s hadem, ale
zažil i to, jak Pavel uzdravil jeho otce. Určitě mu svědčil i o své
víře v Ježíše Krista. Publius pravděpodobně neuvěřil. Kdyby se
tak stalo, Lukáš by to určitě zahrnul do svého vyprávění. Tento
fascinující příběh ukazuje, jak překvapivým způsobem Bůh
dokáže změnit události, které na první pohled vypadají hrozivě.
Můžeme si být jisti, že totéž dělá i dnes!
Všemohoucí Bože, je úžasné vědět,
že trosky našeho života dokážeš změnit
na něco skutečně pozitivního.

Jedna z porodních asistentek, které pomáhaly hebrejským
ženám při porodu v Egyptě. Neřídila se faraonovým nařízením.
Exodus 1,15—22
Život v oblasti Gošen, kde Jákobovi potomci pracovali jako otroci,
plynul jako obvykle. Hebrejským ženám pomáhaly při
porodu dvě srdnaté porodní asistentky. Byly odhodlány mařit
plány faraona, který chtěl zabránit dalšímu růstu hebrejské
populace. Chtěly zajistit, aby hebrejští chlapci nezemřeli v den
svého narození! Jejich počínání bylo mimořádně odvážné, předpokládáme-
li, že Púa a Šifra byly Egypťanky. Vzhledem k jejich
jménům se to zdá velmi pravděpodobné.
Tím, že se Púa a její spolupracovnice vzepřely králově vůli,
velmi riskovaly. Mohly si například říci: „Nechceme to, ale nemáme
jinou možnost než poslechnout králův rozkaz. Pokud ho
neposlechneme, můžeme přijít o život.“ Takto uvažovali mnozí
během druhé světové války. Samozřejmě nechtěli Němcům
prozradit, kde jsou Židé ukryti, ale měli jinou možnost? Púa
a Šifra si uvědomovaly, že se musí rozhodnout. Řídily se svým
svědomím. Vymyslely si záminku, jak králi vysvětlit, že to není
jejich vina, že hebrejští chlapci zůstávají naživu. Bůh je odměnil
za jejich odvahu. Jejich životy byly ušetřeny a — což bylo v té
době přinejmenším stejně důležité — Bůh jim dal i potomstvo.
Milující Bože, podstoupil jsi obrovské riziko,
když jsi poslal svého Syna do našeho nepřátelského světa.
Připrav nás, abychom i my byli odvážní
a v případě potřeby ochotní riskovat pro Tebe.

Velitel tělesné stráže egyptského faraona. Koupil Josefa
jako otroka od Midjánců.
Genesis 37,36; 39,1—20
Šlo o případ, který bychom dnes nazvali „sexuální obtěžování“.
Manželka Josefova pána Potífara chtěla s Josefem spát. Pokušení
nebylo ani zdaleka rafinované. Byla to Potífarova manželka
a paní domácnosti. To, co chtěla, měl Josef považovat za příkaz.
Odmítnout poslušnost znamenalo pro Josefa velké riziko.
Ale on se jí vzepřel, protože chtěl být věrný svým zásadám. Je
zcela pochopitelné, že se Potífar velmi rozzlobil, když mu jeho
žena řekla, že ten „hebrejský otrok, kterého jsi k nám přivedl“,
se ji pokusil znásilnit (Gn 39,17). Zřejmě nám nepřipadá až tak
zvláštní, že uvěřil manželčině verzi toho, co se stalo.
Měl Potífar zareagovat jinak a nezavřít Josefa „do pevnosti,
tam, kde byli vězněni královi vězňové“ (v. 20)? Nevšiml si snad,
že tento otrok je výjimečný? „S Josefem však byl Hospodin, takže
ho provázel zdar“ (v. 2). Proto Potífar Josefa „ustanovil správcem
svého domu a svěřil mu všechno, co měl. A od té chvíle, co
ho Egypťan ustanovil ve svém domě nade vším, co měl, žehnal
Hospodin jeho domu kvůli Josefovi. Hospodinovo požehnání
bylo na všem, co měl, v domě i na poli“ (v. 4.5). Nemělo to být
dostatečným důvodem k tomu, aby Potífar dal Josefovi za pravdu
a vyslechl si také Josefovu verzi příběhu?
Prosím, Pane, pomoz mi, abych nedospěl k závěru dříve,
než si vyslechnu různá svědectví o tom, co se stalo.

Od roku 26 po Kr. byl římským prokurátorem nad Judskem.
V roce 41 po Kr. spáchal sebevraždu.
Matouš 27,1—26
Lukáš 23,1—25
Pilát byl přesvědčen, že „židovský král“, který stojí před ním,
je nevinný. Jeho manželka měla sen, ve kterém slyšela, že Ježíš
má být osvobozen. Varovala manžela, aby neměl nic „s tím
spravedlivým“ člověkem (Mt 27,19). Pilát věděl, co má udělat.
Proto vymyslel chytrou strategii. Navrhl davu, že si může vybrat.
Může omilostnit jiného Ježíše — Ježíše Barabáše, který byl
známým výtržníkem, nebo Ježíše „zvaného Mesiáš“ (Mt 27,17).
Byl si jist, že lid bude natolik rozumný, že nechá Barabáše ve
vězení. Byla to osudná chyba. Dav, vyprovokován židovskými
vůdci, byl ochoten přijmout jakýkoli návrh, jen aby byl zatčený
Ježíš Kristus odstraněn.
Pilát mohl ukázat, že má zásady. Místo toho si na důkaz své
neviny umyl ruce a židovským vůdcům řekl, aby si problém
s Ježíšem vyřešili sami. Aby se ještě více zavděčil davu, nechal
Ježíše před židovskými vůdci zbičovat. Tak vstoupil Pilát do dějin
jako člověk, který v rozhodující chvíli umlčel své svědomí
a vědomě se rozhodl pro zlo. Kdyby poslouchal své svědomí,
všechno mohlo skončit úplně jinak…
Všemohoucí Bože, pomoz nám,
abychom v těžkých rozhodnutích
poslouchali své svědomí.

Jeden z dvanácti učedníků, kteří byli s Ježíšem.
Stal se jedním z pilířů prvotní církve.
Matouš 4,18—25; 8,14.15; 14,22—34; 16,13—20; 26,36—56
Jan 21,1—23
Jednou se Ježíš zeptal svých učedníků, za koho jej lidé považují:
„‚Za koho lidé pokládají Syna člověka?‘ Oni řekli: ‚Jedni za
Jana Křtitele, druzí za Elijáše, jiní za Jeremjáše nebo za jednoho
z proroků.‘“ To byl odrazový můstek pro další, mnohem důležitější
otázku: „A za koho mě pokládáte vy?“ (Mt 16,13.14). Jinými
slovy, vy jste se mnou již delší dobu. I vy si myslíte, že jsem jeden
z proroků, který ožil? Tehdy Petr odpověděl jako první: „Ty
jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Petr pochopil tajemství Ježíšovy
skutečné identity (v. 16).
Otázka týkající se Ježíšovy identity je dnes stejně aktuální
jako před dvěma tisíci lety. Na otázku, kdo je Ježíš, lidé odpovídají
různě. Pro mnohé je Ježíš jen historickou postavou. Jeho
příběh považují za inspirující. Vidí v něm dobrého člověka, který
je pro nás vzorem. Je smutné, že existuje nespočet lidí, kteří
neznají správnou odpověď. Ježíš je víc než jen dobrý člověk. Je
to Bůh a člověk současně, který přišel na tuto zem, aby jednou
provždy vyřešil problém hříchu — a tedy i smrti. Ježíš je náš
Spasitel, Vykupitel lidstva. Je to náš Pán, kterému máme být
bezvýhradně věrní.
Pane, děkuji Ti, že vím, kdo jsi.
Pomoz mi uvědomit si, co všechno z toho vyplývá.
Veď mě, abych uměl pomoci těm,
kdo zápasí s otázkou, kým jsi.

Jedna ze dvou Elkánových manželek. Druhou manželkou
byla Anna, Samuelova matka.

1. Samuelova 1
   Ten, kdo čte příběh o Penině poprvé, možná má tendenci ji litovat.
   Jak bylo v té době zvykem, Elkána měl více než jednu
   ženu. Kromě Anny si vzal za ženu také Peninu. A jak tomu bylo
   v případě mnoha manželství, kde měl muž více manželek, výsledkem
   byla žárlivost. Všichni jasně viděli, že Elkána upřednostňuje
   Annu. Bylo to zjevné, například když šel s rodinou do
   svatyně v Šílu na výroční svátky obětovat. Anně dal dvakrát
   tolik než Penině. Automaticky nás napadne: Jak mohl být Elkána
   tak necitlivý?
   Situaci ještě více komplikovalo to, že Penina porodila několik
   dětí, zatímco Anna nemohla otěhotnět — dokud zázrak neukončil
   její trápení. Penina toho využívala jako záminku k tomu, aby
   se své sokyni neustále vysmívala. Čteme, že Annu doháněla
   až k slzám (1S 1,7). Ve skutečnosti měla více důvodů k závisti
   Anna, protože Hospodin „uzavřel její lůno“ (v. 5). Penina se
   nedokázala smířit s tím, že se musí spokojit s druhým místem
   v Elkánově srdci.
   Příběh o Elkánovi a jeho dvou ženách dokládá, že ignorovat
   ideál ráje (společný život jednoho muže a jedné ženy) znamená
   přivodit si řadu problémů. Zároveň ukazuje, jak si mohou
   lidé, kteří žijí v těsné blízkosti, dělat navzájem život nesnesitelným.
   Žárlivost dokáže zcela otrávit lidské životy. Tento příběh
   ukazuje, jak obtížné je někdy smířit se s tím, že věci v životě se
   nevyvíjejí vždy tak, jak bychom si přáli. Žárlivost celou situaci
   ještě více ztěžuje.
   Nebeský Otče, pomoz mi zbavit se jakékoli žárlivosti.
   Pomoz mi přijmout věci takové, jaké jsou!

Pavel, který se původně jmenoval Saul, pocházel z Tarsu,
studoval u Gamaliela, pronásledoval křesťany a obrácení
prožil na cestě do Damašku. Stal se významným apoštolem
a autorem mnoha listů v Novém zákoně.
Skutky 9,1—31; 13—28

2. Korintským 11,21—33
   Filipským 3,5—7
   Poté, co se Saul stal apoštolem, jeho jméno se změnilo na Pavel.
   Od této chvíle zasvětil svůj život hlásání evangelia. Čelil mnoha
   nebezpečím. Aniž by se staral o své pohodlí, cestoval po Malé
   Asii, Řecku a Itálii, aby lidem vyprávěl o živém Pánu, se kterým
   se osobně setkal. Dokázal být velmi flexibilní. Při setkání
   s Židy se přizpůsoboval jejich zvykům a tradicím, ale když byl
   mezi „pohany“, dělal, co mohl, aby se jim přiblížil.
   V Prvním listu Korintským 9,22 Pavel napsal: „Těm, kdo jsou
   slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal
   vším, abych získal aspoň některé.“ Byl Pavel pragmatik? Ne.
   Jeho přístup byl zakořeněn v hluboké lásce a zájmu o lidi, se
   kterými přicházel do kontaktu. Ježíš přišel na tento svět a stal
   se jedním z nás. Pavel chtěl následovat tento nejvyšší vzor a vžít
   se do kůže mužů a žen, které se snažil oslovit. Tento základní
   postoj platí stále, chceme-li, aby naše působení bylo úspěšné.
   Nebeský Otče, prosíme Tě, pomoz nám
   přiblížit se druhým lidem a vžít se do jejich situace,
   abychom je mohli co nejúčinněji oslovit.