Ostrava – Mariánské Hory

Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše
hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé
jako purpur, budou bílé jako vlna. Iz 1,18
Ano, jde o zaslíbení. A není nijak skryto. Bůh je ochoten odpustit
hříchy, dokonce je vymazat tak, že po nich nezůstane ani skvrna.
Jde o úžasnou Boží nabídku. Ale něco té nabídce předchází.
„Pojďte, projednejme to spolu…“ „Promluvme si,“ překládá Jeruzalémská
bible. „Proberme to,“ uvádí Český studijní překlad.
Není to úžasné? Bůh je ochoten brát nás jako partnery, i když
jimi rozhodně nejsme, protože Bůh je Stvořitel a my jsme pouze
stvoření. A přesto nás zve k jednacímu stolu, bere nás jako
svobodné bytosti, jako někoho, kdo s ním může mluvit jako
rovný s rovným. Není to obrovské povzbuzení? Úžasná přednost?
Není to něco, co nás vede naopak k pokoře, uvědomění si
závislosti na Bohu a na jeho milosti? A přesto: projednejme to,
promluvme si o tom, proberme to, říká Bůh. Může k nám být
ještě více otevřenější a přátelštější? To už snad ani nejde.
Proberme svá pochybení, své hříchy, ale také své plány na
modlitbě s naším Pánem. A toto skryté, ne až tak průhledné
povzbuzení se přemění v otevřené, srozumitelné a radostné zaslíbení:
„I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh,
i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna.“
Pane, díky za to. Uvědomuji si, že mám za co děkovat. Takový
vztah mezi Stvořitelem a stvořením je přece unikátní

Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví.
Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého
domu, sklidil by jen pohrdání. Pís 8,7
Biblická kniha Píseň Písní je velice poetická. Popisuje hlubokou
lásku mezi mužem a ženou a obdivné vyjádření krásy jeden
druhého. Odborníci se stále neshodli na tom, zda jde o symbolické
vyjádření lásky mezi Ježíšem a církví, nebo jde o lásku
mezi mužem a ženou. Ani jedno pochopení se nepříčí biblickému
pojetí. Církev jako nevěsta a Ježíš jako ženich, to jsou biblické
obrazy. Ale stejně tak Bůh dal dar lásky lidem a není nic
nepatřičného tuto lásku popisovat.
Boží láska k nám lidem je úžasná. Přinesla spasení, odpuštění
hříchů a projevuje se touhou, aby všichni lidé byli spaseni.
Láska člověka k Bohu je vyjádřením uvědomění si všech darů,
které od Boha máme, uvědomění si Boží lásky, která zde byla
dříve než ta naše, stejně jako uvědomění si naděje týkající se
budoucnosti.
Ale jak by byly ochuzeny lidské vztahy, pokud by zde nebyla
láska mezi lidmi, mezi manželi, v rodině atd. Šlo by pouze
o jakési „technické“ přežívání. Asi jako bychom neměli dar
chuti a potravu jedli pouze proto, abychom nezemřeli hladem.
Bůh nám dal dar chuti a dal nám také dar lásky, aby naše soužití
nebylo pouze potřebné, ale i krásné a mohli jsme se z něho
těšit. Láska, to jsou emoce, ale také dání se jeden druhému
i přes vlastní nepohodlí. Pro takový dar lásky evoluce nemá
vysvětlení. Bůh je má. Protože právě On nám tuto lásku dal do
našich životů.
Náš nebeský Otče, děkujeme za dar lásky, který máme od
Tebe a který nám dělá život příjemný a naplňující.

Kdo příliš dá na vítr, nebude sít,
kdo hledí na mraky, nebude sklízet. Kaz 11,4
Někdy jsme nerozhodní, protože se nám zdá, že okolnosti nepřejí
našim plánům. Máme dojem, že je třeba vyčkat, až situace
či podmínky budou jiné nebo až se změní lidé kolem nás. Ne,
není v tom lenivost, lehkovážnost s tím, že když něco odložím
na zítřek, mám dnes volno. Je to pouze obava, jestli je ten nejsprávnější
čas pro to, co chceme udělat. Jde o opatrnost, která
je obvykle připisována moudrému člověku. Ale i moudrý člověk
může být až přespříliš opatrný, a možná si plete opatrnost
s bojácností.
Mám za to, že úvodní verš není ani tak výtka, jako spíše povzbuzení.
Vlož svoje plány do rukou Hospodina (Ž 37,5), odlož
svoji přeopatrnost a bojácnost stejně jako pocit, že právě takový
postoj je moudrý, a „běž do toho“. V tomto textu jde spíše
o zapojení se do práce pro Pána, tak to alespoň vysvětlujeme.
Ale já jsem přesvědčen, že jde o povzbuzení k jakékoli činnosti,
kterou chceme konat v souladu s Boží vůlí a s jeho pomocí.
Vstupme do nového dne s modlitbou o moudrost, s prosbou,
abychom i dnes plnili jeho vůli, s důvěrou v jeho pomoc. A pak
jděme a konejme. Protože „kdo příliš dá na vítr, nebude sít, kdo
hledí na mraky, nebude sklízet“.

Spatřil jsem též, že veškeré dílo Boží, dílo, které se pod
sluncem koná, není člověk schopen postihnout; ať se při tom
hledání pachtí sebevíc, všechno nepostihne. Ani moudrý,
řekne-li, že zná to či ono, není schopen všechno postihnout.
Kaz 8,17
Mnozí lidé dnes mají dojem, že všechno vědí. Dávají najevo, že
jim nic není cizí, všude byli a všemu rozumí. Pokud se takových
lidí najde ve společnosti víc, potom můžeme mít pocit, že tam
nepatříme, že nedosahujeme jejich kvalit a míry jejich vědění.
Ještě horší ale je, když je někdo přesvědčen, že má v malíčku
i Bibli a dokáže všechno vysvětlit. Žádný biblický verš, žádné
jednání Hospodina mu není skryté. Všechno ví a zná nejen důvody,
ale i Boží pohnutky.
My ale čteme, že Boží dílo není schopen vystihnout nikdo,
i kdyby se o to velmi snažil. Dokonce ani moudrý není schopen
všechno postihnout. Boží dílo je velkolepé a my nedokážeme
vniknout do Božího myšlení a jeho pohnutek. Mnohdy nejsme
plně schopni pochopit ani to, co se pochopit dá. Každý máme
své hranice možností a každému dal Bůh jiný dar.
Máme dojem, že jsme nějak zaostalí? Že máme málo vědomostí
a s někým jiným se nemůžeme rovnat? Mysleme na to, že
nikdo není schopen postihnout všechno, možná ani část toho
všeho. Nelomme nad sebou rukama, nenechme se zmalomyslnět.
Boží dílo je nevyzpytatelné, ale důvěra v Boha je nabízena
každému. Díky, Pane, za to.

Nebuď příliš spravedlivý a nepočínej si nadmíru moudře;
proč se budeš ničit? Nejednej příliš ničemně a nebuď blázen;
proč bys měl zemřít mimo svůj čas? Kdo se bojí Boha,
ujde obojímu. Kaz 7,16.18 (ČSP)
Nejsou to zvláštní verše? Ale i ony jsou v Bibli. Jak jim rozumět?
Vždyť přece Bible nás vede k tomu, abychom byli horliví. Vlažnost
není v Bibli schvalována. Jenomže horlivost mnohdy také
ne. Pavel byl horlivý pronásledovatel církve (Ga 1,13). Ježíš nás
vede k obezřetnosti, abychom nevěřili všemu (Mt 24,4.23–26).
A vůbec, je možné, aby někdo byl příliš moudrý a příliš spravedlivý?
Vždyť čteme: „Není na zemi člověka spravedlivého…“
(Kaz 7,20). O čem tedy Šalomoun hovoří? Varuje před extrémem.
Český studijní překlad Bible verš osmnáctý překládá: „Bohabojný
člověk se vyhne jak zákonictví, tak liberalismu.“ Slovo
na cestu uvádí: „Měj uctivou bázeň před Bohem a uchrání tě
obou extrémů.“
Někteří lidé se příliš podceňují a poukazují na svoji duchovní
nedostatečnost. A právě jim Ježíš adresuje: „Blahoslavení
chudí duchem, neboť jejich je království nebeské.“ Jiní jsou
zase velmi razantní a „moudří“, a to i ve chvíli, kdy by měli
být naopak pokornější. „Pane, ty mi chceš mýt nohy? Nikdy mi
nebudeš mýt nohy! … Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce
a hlavu!“ (J 13,6–10). A vzpomeňme na Petra, jak mečem brání
Ježíše, a pak jej zapírá. Vyznává Krista, a zároveň jej zapřísahá,
že nesmí zemřít.
Ne, není to pobídka k vlažnosti, ale obrana před krajností
a extremismem. Je to povzbuzení pro ty, kdo žijí v neustálém
strachu ze své duchovní nemohoucnosti, ze svých hříchů a nedokonalosti,
a zároveň varování pro ty příliš horlivé. „Kdo se
bojí Boha, ujde obojímu“ (Kaz 7,16–18). Díky, Pane, že nás vedeš
k vyváženosti.

Kdo může vědět, co je v životě člověku k dobru? Kaz 6,12
Zřejmě nejsem sám, který používá v závěru dopisu, zprávy
nebo mailu slova: přeji ti všechno dobré. A myslím to upřímně.
Otázkou je, zdali jsme schopni rozpoznat, co je a co není pro nás
nebo pro druhého dobré. Momentálně se cítíme dobře. Všechno
se nám daří, slunce svítí, vztahy fungují, zdraví slouží, děti rostou…
A co když se nedaří? Slunce nesvítí, v práci jsme dostali
výpověď, prší, když potřebujeme, aby bylo hezky, auto nás zlobí,
a ještě k tomu nás pobolívá zub. To samozřejmě není dobře. Ale
jsme si tím jisti? Co když prší proto, že se máme věnovat jiné činnosti,
než jsme původně chtěli, protože i když nám to nepřipadá,
je důležitější. Co když v čekárně u zubaře na nás „čeká“ někdo,
kdo se potřebuje vypovídat ze své duševní bolesti, a naše slova
ho povzbudí. Co když jiné zaměstnání, které si budeme muset
najít, bude lepší než to dosavadní, a ještě k tomu budeme moci
někoho přivést k Bohu… Kdo může vědět, co je v životě člověku
k dobru? Věděl Josef, kterého prodali jeho vlastní bratři do
otroctví, že to je vlastně dobře? (Aniž bych omlouval zlý a nepřijatelný
skutek bratrů.)
Máme pocit, že dnešní den je a bude dobrý? Potom je to moc
dobře. Máme pocit, že dnešní den není a nebude dobrý? I to
může být dobře. Jen to zatím ještě nevíme. Spoléhejme na Boha
a jeho vedení. Naše důvěra je víc než to, jestli se cítíme momentálně
dobře, nebo špatně.

Lépe dvěma než jednomu…, upadne-li jeden,
druh jej zvedne… A trojitá niť se teprv nepřetrhne! Kaz 4,9.10.12
Není tajemstvím, že člověk je tvor společenský. Někoho vedle
sebe potřebuje. Pokud se tato jeho potřeba nenaplní, není to
pro něho uspokojivá situace. Zvláště starší, osamělí lidé chodí
(například) do obchodu, i když nutně nic nepotřebují. A to
pouze proto, aby byli mezi lidmi. Ve vězení je samotka trestem,
jakýmsi vězením ve vězení. A tak i když je člověk někdy rád
sám, dlouhodobě potřebuje někoho, kdo je vedle něho a s ním.
Kdo na něho má čas, s kým může prožívat mnohé ze svého života,
ke komu se může vracet. Šalomoun pouze opakuje známou
věc — lépe je dvěma než jednomu. A hned nato následuje výčet
toho pozitivního, když člověk není sám, ale jsou dva.
Ale potom přichází zcela nečekaně a bez varování věta, že
„trojitá niť se teprv nepřetrhne“. Proč najednou ta změna? Pisatel
mluví o dvou osobách, a přitom to zakončí „trojitou nití“. O co,
o koho se jedná? Když si vezmeme na pomoc dvanáctou kapitolu
této biblické knihy, všechno se vyjasní. Spojení dvou lidí
je velmi dobré. Ale spojení těchto lidí ještě s Bohem je úžasné.
Jestliže je mezi lidmi pouto, které jim oběma pomáhá, pak je-li
toto pouto rozšířeno i na spojení s Bohem, je to to nejpevnější
spojení, které existuje.
Máme své rodiny, své blízké, přátele, kamarády, spolupracovníky,
se kterými se cítíme dobře, ale k tomu všemu připojme
ještě skutečnost, že máme také nebeského Otce, který nás
miluje, chce nám být nápomocný.

On všechno učinil krásně a v pravý čas,
lidem dal do srdce i touhu po věčnosti… Kaz 3,11
Že Bůh učinil všechno krásně a v pravý čas, o tom jako věřící
lidé nepochybujeme. Ale tady čteme, že k tomu krásnému patří
také to, že Bůh dal lidem touhu po věčnosti. Je zajímavé, že
ač lidé žijí na tomto světě tolik tisíc let a o smrti hovoříme jako
o jediné spravedlnosti, dokonce jako o součásti života, přece
jsme si na smrt nezvykli. Vždy je to pro nás bolestný prožitek,
pokud ztratíme někoho blízkého. Jak je to možné? Smrt je nepřítel,
který do Božích plánů a do našeho života vstoupil jako
něco nechtěného a odmítaného. Ano, Bůh nám dal do srdce
touhu po věčnosti.
Ale pokud jsme dostali tento dar, potom je jasné, že také
existuje naplnění této touhy. Smrt se nestává nevyhnutelným
nepřítelem. Potom je možné, aby se naplnilo to, po čem lidé
touží a projevují to tím, že mluví o „pěveckém, hereckém a dalším
nebi“, pokud odejde některý z jejich kolegů. A tak jestli se
s ironickým úsměvem říkává, že „lépe už bylo“, potom slova
biblického textu nás utvrzují v tom, že to lepší je teprve před
námi. Touha po něčem lepším je pravdivá. Čeká nás věčnost bez
vyhlídky na smrt. Díky Bohu za to, že i dnes můžeme vstupovat
do nového dne s tím, že když bude dobře, tak je to skvělé, a pokud
snad nebude tak dobře, potom to lepší je teprve před námi

Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost,
samá pomíjivost, všechno pomíjí. Kaz 1,1.2
Když otevřeme slova krále Šalomouna, potom očekáváme nějaké
moudro. Nám jsou ale nabízena slova velmi pesimistická.
Pomíjivost, marnost, nicotnost…, a to ve spojení s člověkem, ale
také se vším děním na zemi. „Marnost nad marnost a všechno
je marnost“ (PBK). Ale já jsem přesvědčen, že i tato slova mají
v sobě moudrost. Jsou také povzbuzením?
Pisatelem byl král. Z Bible známe i jiného krále, a to Nebúkadnesara.
Ten se pyšnil tím, co udělal, postavil, zařídil, a vedle
toho žil v přesvědčení, že jeho říše potrvá navěky. I vládcové
dnešní doby mají pocit, že oni, nebo alespoň to, co vybudovali,
zde bude navěky. Z doby ještě ne tak dávné známe hesla „… na
věčné časy“. Král Šalomoun ale jasně vyjádřil realitu lidského
života a dění ve světě. Mnoho z toho, na čem si lidé zakládají, je
značně pomíjivé a nicotné, stejně jako oni sami. A to, že to přiznal
a vyjádřil, je veliké moudro. Uvědomit si potřebu pomoci,
připustit, že ji potřebuji, je podmínkou toho, aby se mi pomoci
dostalo. Bez tohoto přiznání by to nebylo možné.
Není to rezignace. Je to důvod, „odrazový můstek“ pro volání:
„Pane, já nemohu, ale Ty můžeš.“ A přesně to je ten důvod,
proč Šalomoun začíná svá slova právě tak. Protože nás dovedou
k řešení, které pisatel uvádí o pár kapitol dál: „Boha se boj a jeho
přikázání zachovávej. Na tom u člověka všechno závisí“ (12,13).
Přiznání si skutečnosti způsobí, že jsme ochotni přijmout povzbuzení,
že je zde Někdo, kdo i v takové situaci nám může
být pomocí.

Hlupák nechá propuknout celý [každý] svůj hněv,
ale moudrý ho zadrží [utiší]. Př 29,11 (ČSP)
„Emoce musí ven,“ řekl řečník hovořící o vztazích. „Je třeba se
prosadit, být sebevědomý, mít názor, který musí zaznít.“ A tak
by bylo možné pokračovat ve smyslu, že člověk v dnešní době
musí být (jak jsme již řekli včera) asertivní, tedy ne zakřiknutý,
a už vůbec ne takový, aby vzbuzoval dojem slabosti. Protože
slabost se nenosí.
Někteří se ale domnívají, že „na to“ nemají. Že jsou slabí, nehodící
se do dnešní společnosti. Ne proto, že by neměli názor,
který by nedokázali formulovat a snad i prosadit. Ne proto, že
by s nimi někdy necloumaly emoce. Ale prostě proto, že nechtějí.
Vědí, že ve většině případů „tudy cesta nevede“. A je zajímavé,
že právě takové Bible chválí a hovoří o nich jako o moudrých.
Kdežto ty, u kterých „emoce musí ven“, nazývá nemoudrými,
dokonce hlupáky. Proč? Co způsobí, když člověk dá průchod
svým emocím ve formě hněvu? Co to udělá se vztahy v rodině,
v pracovním kolektivu, sborovém společenství? Nehledě na to,
že to spíše ukazuje na skutečnost, že takoví lidé nemají mnoho
argumentů, které potom musí nahrazovat silným hlasem. Když
král Belšasar pořádal hostinu v poslední noc svého kralování
a ruka psala na stěnu jeho odsouzení, Bible píše, že „vzkřikl
velikým hlasem“. Neměl argumenty.
Proč zmiňuji tento biblický verš v souvislosti s povzbuzením?
Mírnost a zdrženlivost, které dnes nejsou v módě, Bible vysoce
hodnotí a takto se projevujícímu člověku přisuzuje moudrost.
Nevnímejme svoji nechuť k takové podobě asertivity jako slabost.
Naopak, je to přednost, která je Bohem velice ceně