Ostrava – Mariánské Hory

Ať mi udělají svatyni a já budu bydlet uprostřed nich. Ex 25,8
Archeologická lokalita města Efez, ležícího v dnešním Turecku,
je mimo jiné známá tím, že její obyvatelé uctívali bohyni Dianu
Efezskou. Její chrám, patřící ve své době mezi sedm divů světa,
ale leží několik kilometrů od vlastního města. Když jsem stál
u několika málo trosek, které z chrámu zbyly, uvědomil jsem si
skutečnost vyplývající z uvedeného biblického textu.
Já, říká Bůh, chci bydlet uprostřed vás. Ne být daleko, mimo
vaše společenství, jako bohyně Diana, ale přímo uprostřed vás.
A to ještě není všechno. Já chci dokonce mezi vámi bydlet. Nechci
pouze přijít na návštěvu, ale být stále přítomen, zabydlet
se mezi lidmi. Je to Boží rozhodnutí, které nevyžaduje lidské
oběti, jež by způsobily, že bohové shovívavě sestoupí na zem.
Bůh chce být s námi. Nemáme vzdáleného Boha, kterého se
musíme dovolávat, udobřovat jej, ale Boha, který si přeje být
s námi. I dnes si Bůh přeje být s námi. Ani dnes nás neopustí.
A to je dobrá zpráva.

Všechen lid pozoroval hřmění a blýskání, zvuk
polnice a kouřící se horu. Lid to pozoroval, chvěl se
a zůstal stát opodál. Ex 20,18
Všechny tyto události se dějí těsně poté, co Bůh dává svému lidu
Desatero. Ale jaké věci se děly předtím? Izraelci žili v otroctví,
ale Bůh je vysvobozuje. Národ jde do zaslíbené země a ani tehdy
je Bůh neponechává svému osudu. Naopak je prohlašuje za svůj
lid a dává jim návod pro další život. Projevoval se jako mocný
Stvořitel, Vysvoboditel, jako autorita.
Ale jaká autorita? Laskavá a milující, což dokazoval svými
činy. S faraonem nejprve vyjednával a až poté použil k přesvědčení
rány a projevil svoji sílu a moc. Při ustanovení nařízení
o obětech nezapomněl na ty, kteří neměli možnost obětovat
zvířátko, a umožnil jim dát pouze mouku. Když zadává stavbu
svatyně, ukazuje na budoucí oběť svého Syna… Ano, Bůh je
autorita, ale laskavá a milující.
Lidé však uvažovali o Bohu tak, jak jsme četli v úvodním verši.
Máme strach, nechceme s ním mluvit, bojíme se, že zemřeme.
Mojžíš lidu odpověděl: „Nebojte se! Bůh přišel proto, aby vás vyzkoušel,
aby bylo zřejmé, že se ho budete bát a přestanete hřešit“
(Ex 20,20). Nebojme se. Bůh přišel proto, abychom se nemuseli
bát. Přišel proto, aby nám pomohl, aby nás očistil od hříchů, byl
s námi… Vede nás k tomu, abychom se nestrachovali, netřásli
se před ním, ale báli se ho, tedy měli jej v úctě a brali ho vážně.
Čím déle čtu Bibli, tím více přicházím na skutečnost, že Bůh
je laskavá autorita, toužící po spasení všech lidí a jejich smíření
se sebou. „Na místě Kristově vás prosím, smiřte se s Bohem…“
Díky, Pane, za to.

Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: „Já jsem Hospodin,
tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“
Ex 20,1.2
Nejdříve si povězme definici: „Zákoník neboli kodex je právní
předpis zahrnující právní normy.“ Desatero je mnohdy považováno
právě za takový zákoník. Pokud někdo změkčí tento
termín, potom považuje Desatero za sumář etických pravidel,
kterými by se měl člověk řídit. Ale je třeba připomenout, že Desatero
je souborem rad, ukazatelem jak žít, aby život můj i mých
bližních, stejně jako život společnosti byl svobodný, bezpečný,
hodnotný a spokojený. Desatero nezbavuje svéprávnosti, nezotročuje,
ale naopak nás osvobozuje.
Desatero totiž začíná představením Božího jména, aby okamžitě
nato bylo řečeno, o jakého Boha jde. Jde o Boha, který se
projevil činem: vysvobodil izraelský národ z egyptského otroctví.
A právě slovo vysvobození (svoboda) je tím pojmem, který
je třeba vnímat v souvislosti s celým Desaterem. Bůh, vysvobození
a svoboda patří nerozlučně k sobě.
Bůh se ujal lidí v Egyptě, ale ujímá se všech bez rozdílu věku
a kultur. Lidé nemusí být otroky beznaděje a ztráty perspektivy,
otroky smrtelnosti, osudovosti a zla. Bůh nás z tohoto otroctví
chce vysvobodit. Udělal pro to všechno, včetně oběti svého
syna Ježíše Krista. Úvod k Desateru nám nechce přiblížit pouze
to, co bylo, ale i to, co je aktuální pro nás, ať už žijeme kdekoli
a kdykoli. Křesťanská etika a respekt k radám v Desateru nevyrůstají
z přinucené poslušnosti, ale je to aktivní odpověď na dar,
který je nám Bohem nabízen. „Křesťanská etika koření v daru
konkrétního vysvobození“ (J. M. Lochman).
Desatero je povzbuzující dar pro člověka v každé době.

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Proč ke mně úpěnlivě voláš?
Řekni synům Izraele, ať jdou dál. A ty zvedni svou hůl,
vztáhni ruku nad moře a rozděl je, aby synové Izraele
prošli prostředkem moře po suchu.“ Ex 14,15.16 (ČSP)
Izraelci prožívají úžasné vysvobození z egyptského otroctví.
Jdou vstříc svobodě a nové, zaslíbené zemi. Radost, nadšení,
úleva, to všechno se mísí v myšlenkách těchto lidí. Až do chvíle,
kdy zjistí, že je dostihla egyptská vojska a oni nemají šanci
uniknout. Velmi se polekali, úpěli k Hospodinu a osopili se na
Mojžíše (Ex 14,10.11): Vzdáváme to, budeme dále sloužit Egyptu
(v. 12). Je zajímavé, že Bůh lid nijak nepotěšuje, dokonce se
Mojžíše ptá, proč k němu úpěnlivě volá. Nesdílí jejich rezignaci,
naopak je vybízí, aby šli dál, aby pokračovali v cestě.
Izraelci se ocitli v „kleštích“ mezi mořem a egyptským vojskem.
Cítíme se někdy také jakoby v kleštích? Nevyčítali jsme
Bohu, alespoň v duchu, že na nás právě toto dopustil? Neměli
jsme někdy pocit, že bude lepší rezignovat?
Bůh nás ale vybízí, abychom pokračovali v cestě života.
V cestě s Bohem a v cestě do „zaslíbené země“, Božího království.
Protože teprve potom můžeme prožít zkušenost, jakou prožili
Izraelci. „Tu se zvedl Boží posel, který šel před izraelským
táborem, a šel teď za nimi. … postavil se za ně a vstoupil mezi
tábor egyptský a izraelský. Jedněm byl oblakem a temnotou,
druhým osvěcoval noc; Izraelci šli prostředkem moře po suchu.
Tu si Egypťané řekli: ‚Utečme před Izraelem, neboť za ně bojuje
proti Egyptu Hospodin‘“ (Ex 14,19.20.22.25).

Hospodin šel před nimi ve dne v sloupu oblakovém,
a tak je cestou vedl, v noci ve sloupu ohnivém,
a tak jim svítil, že mohli jít ve dne i v noci. Ex 13,21
Izraelský národ vyšel z egyptského otroctví a směřoval do zaslíbené
země. A Bůh byl s nimi. Ukazoval jim cestu, osvětloval
ji, a tak mohli jít ve dne i v noci. A právě u této zmínky bych
se rád zastavil.
Boží lid v současné době také míří do zaslíbené země. Je na
cestě ve dne i v noci. Může se stát, že zažije mnohé z toho, co
zažíval i starý Izrael. Obavy, strach, nepřátelství, nepochopení…
Ale je vedl Hospodin a oni šli za ním. A proto byli v bezpečí, ať už
byl den, nebo noc v přeneseném slova smyslu, tma způsobená
tím, co je ohrožovalo. A to jak zvenčí, tak uvnitř jich samotných.
A toto ubezpečení platí i pro nás na naší cestě do Božího království.
Jdeme „ve dne“, kdy je všechno jasné, srozumitelné,
nadějné, kdy se věci daří a my cítíme Boží přízeň, která je nám
jasně projevována. Ale jsou chvíle, kdy jdeme naším životem
i „v noci“. Ale ať už je ona „noc“ způsobena čímkoli, máme jistotu,
že Bůh jde stále před námi, a to „ve dne i v noci“. Jestliže
prožíváme „noc strachu a obav“, On nám svítí svým zaslíbením
a nadějí. Jdeme-li „nocí nepochopení“, On nás vždy chápe. Když
se setmělo kolem nás z důvodu nepřátelství, On nám zůstává
stále přítelem. Pokud naše svědomí prožívá temnotu, potom On
nám je vždy ochoten odpustit. A tak můžeme jít naším životem
ne pouze ve dne, ale i v noci. Díky, Pane, za to.

Když farao lid propustil, nevedl je Bůh cestou
směřující do země Pelištejců, i když byla kratší.
Bůh totiž řekl: „Aby lid nelitoval, když uvidí, že mu
hrozí válka, a nevrátil se do Egypta.“ Proto Bůh vedl
lid oklikou, cestou přes poušť k Rákosovému moři.
… Sloup oblakový se nevzdálil od lidu ve dne, ani
sloup ohnivý v noci. Ex 13,17.18.22
Někdy se může stát, že nás Bůh sice vede po cestě našeho života,
ale vede nás oklikou. Máme za to, že jde o cestu zbytečnou,
zbytečně dlouhou, protože je přece jasné, že existuje cesta kratší,
snad i pohodlnější. Jít jinudy je přece rozhodně lepší. Při řešení
nějaké životní záležitosti tak můžeme mít pocit, že to Bůh mohl
udělat rozhodně jinak. Rychleji, jednodušeji, přímočařeji… Ale
On to tak neudělal. Proč? Protože by to nebylo pro nás vhodné.
Existuje takové úsměvné pořekadlo: „máme čas, pojedeme
zkratkou“. Ano, někdy to, co se jeví jako zkratka, může být velmi
riskantní, časově náročnější a mnohem obtížnější.
Bůh toto všechno ví. Má o nás starost. Proto nás někdy nevede
kratší cestou. Ale skutečností je, že nikdy se od nás nevzdálí.
Pokud máme pocit, že snad dnes můžeme jít nějakou životní
zkratkou, nechme se vést Bohem, i kdyby jeho cesta byla v našich
očích oklikou.

Já jsem Hospodin. Vyvedu vás z egyptské roboty, vysvobodím
vás z vašeho otroctví a vykoupím vás vztaženou paží…
Vezmu si vás za lid a budu vám Bohem. Poznáte, že já jsem
Hospodin, váš Bůh, který vás vyvede z egyptské roboty.
Dovedu vás do země, kterou jsem slíbil. Ex 6,6–8
Poselství o naději. Tak by se dal nazvat tento verš. Bůh zde vyvádí
Izrael z otroctví Egypta a nás vyvádí z otroctví hříchu do
života svobody s ním. Nemá smysl vypočítávat bolesti a důvody
k úpění Božího lidu, stejně tak jako nemá smysl dělat výčet
téhož v dnešní době. Je ale třeba vyzdvihnout, že Hospodin tyto
bolesti a nářek dobře slyšel, dobře viděl a dobře znal. A co je
ještě důležitější, sestoupil proto, aby s tím něco udělal. Je to Boží
aktivita, Boží zájem, který chce pro člověka pouze to nejlepší.
Je velký rozdíl mezi tím, co je, a co by mohlo být. Co je nyní —
a co nastane, pokud Boží aktivita nezůstane u nás bez odezvy.
Bůh zde dává zaslíbení a ujištění: Budete mým lidem, dovedu
vás do lepšího. Dovedu vás do země, kterou jsem slíbil.
A je třeba dodat, že nic není pro Boha problém. Dlouholeté
„otroctví“, zaběhnutý, dlouhotrvající způsob života, který nás
(může se stát) nechce „pustit“, všelijaké okliky, po kterých nás
život vede, anebo to, co zažili Izraelci, když je Egypťané pronásledovali.
Někdy nás dostihnou věci a problémy z minulosti.
Někdy se nám postaví do cesty něco, co nás zmalomyslní. Ale
nic z toho není pro Boha problém. Bůh jde stále s námi. Ve dne
i v noci. Je mezi námi a problémem, mezi námi a strachem. Hospodin
bojuje za nás a neustále nás povzbuzuje: „Vyvedu vás…
vysvobodím vás… vykoupím vás… vezmu si vás za lid a budu
vám Bohem. Dovedu vás do země, kterou jsem slíbil.“ Díky,
Pane, za takovou jistotu.

Hospodin vzplanul proti Mojžíšovi hněvem a řekl:
Cožpak není lévita Áron tvůj bratr? Vím, že on umí dobře
mluvit! Nadto hle, vychází ti naproti, a když tě uvidí,
bude se ze srdce radovat. Budeš k němu mluvit a vložíš
slova do jeho úst. A já budu s tvými ústy i s jeho ústy
a budu vás učit, co budete mít dělat. Ex 4,14.15 (ČSP)
Mojžíš se bránil přijmout Boží pověření, aby se stal vůdcem Božího
lidu a byl jeho nástrojem pro vyvedení Izraelců z egyptského
otroctví. Uvedl mnoho svých subjektivních důvodů a Bohu
to již nebylo milé. Když přišel s tím, že je těžkopádného jazyka
a těžkopádné řeči, Bůh jasně deklaroval, že On bude Mojžíšovými
ústy. Sám ho naučí, co má mluvit. Ale Mojžíš znovu oponoval.
A tak mu Bůh dal k dispozici Árona, jeho bratra, který měl být
Mojžíšovými ústy, protože uměl dobře mluvit.
Všimněme si, jak člověk hledá důvody, zatímco Bůh nabízí
způsoby, jak věci zvládnout. Jako by netrval pouze na svém
plánu, ale snaží se vyhovět i člověku. Bůh ví, že člověk mnohdy
potřebuje vedle sebe zase člověka. Někoho, koho vedle sebe
vidí, koho se může dotýkat, mluvit s ním tváří v tvář. Jako by
mu Bůh nestačil. Ale Bůh to akceptuje. Vyhověl Mojžíšovi a nebere
to jako urážku. Naopak k němu Árona sám posílá a jim
oběma pak nabízí svoji pomoc. Může být někdo shovívavější,
než je náš nebeský Otec? Silně mně to připomíná slova o tom,
že nalomenou třtinu nedolomí a kouřící knot neuhasí. Děkujeme
Ti za to, Pane.

Odpověděl: „Já budu s tebou! A toto ti bude znamením,
že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit
Bohu na této hoře.“ Ex 3,12
Mojžíš byl pověřen úkolem, aby se postavil do čela izraelského
lidu a vyvedl jej z Egypta. Nebyl to lehký úkol z mnoha důvodů.
Mojžíš to Bohu připomíná a zdráhá se tento úkol splnit. Dokonce
by se dalo říct, že nebyl pouze pověřen úkolem, ale byl přímo
zatížen pověřením, které mu Hospodin dal. A tak není se co
divit, že na to reaguje slovy: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi
a vyvedl Izraelce z Egypta?“ (v. 11). Na tato Mojžíšova slova
přichází odpověď: „Já budu s tebou.“
Kolik z nás je pověřeno úkolem nebo situací, o které bychom
mohli spíše říci, že jsme jí zatíženi? Může jít o úkol sborových
služebností, úkol být dobrým reprezentantem Boha v prostředí,
kde žijeme, pracujeme a pohybujeme se… Můžeme být zatíženi
něčím, co má počátek v nás, nebo mimo nás. Nést zátěž nemoci,
stáří, možná osamělosti. Jak dlouhý by byl výčet toho, co nás
může přivést do situace, kdy reagujeme Mojžíšovými slovy:
„kdo jsem já, abych to zvládl“.
Když tato slova vyslovíme, nebo si je pouze myslíme, potom
je třeba, abychom ve svém myšlení pokračovali tak, jak nás
vede vzpomínaný biblický text. Bůh říká: „Já budu se tebou…“
A to je ta opora — Boží přítomnost, kterou nám Bůh nabízí v jakékoli
situaci našeho života. Když si to uvědomíme, potom můžeme
pouze dodat: díky, Pane.

Hospodin dále řekl: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu,
který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost
jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. Sestoupil jsem, abych jej
vysvobodil…“ Ex 3,7.8
Včera jsme dostali čtvero ujištění o tom, že Bůh vidí a vnímá životní
tlaky, kterým může být člověk vystaven. Tím posledním
ujištěním bylo, že Bůh se přiznal. Poté následuje proluka s popisem
části Mojžíšova života, aby následně pokračovala zpráva
o tom, JAK se Bůh přiznal. Opět čteme, že Bůh viděl a slyšel, tedy
vnímal situaci velmi zřetelně, a pak sestoupil, aby vysvobodil
svůj lid, a to tím, že jej VYVEDL z otroctví.
Jak jsme včera připomněli, i my můžeme žít pod nějakým tlakem,
způsobeným vnějšími nebo i vnitřními okolnostmi. A můžeme
si být jisti, že i naše, byť vnějšně neslyšitelné „úpění“ náš
nebeský Otec slyší a vidí, v jaké jsme situaci. Je ale úžasné, že
Bůh není pouze ten, kdo vnímá naše bolesti, ale i ten, kdo sestupuje,
aby nás z nich vysvobodil a vyvedl, tedy zbavil nás jich.
Potřebujeme ještě více ujištění, ještě více příkladů z Bible,
ale i z našeho dosavadního života, abychom si uvědomili, že
nás Bůh neopouští? Že nás naopak ubezpečuje o své pomoci?
Na nás je, abychom uvěřili jeho zaslíbením, věřili biblickým
příkladům Boží pomoci a nezapomínali na Boží pomoc, která
nám již byla v našem životě prokázána. To všechno nám dává
sílu jít dál, a to nejen dnes a zítra, ale i v dalších dnech našeho
života. Díky, Pane, za to.