10.11.26
Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás
zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak.
Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné
evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!
Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo
hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!
Ga 1,7–9
Apoštol Pavel vyjadřuje podivení nad tím, jak se křesťané v Galacii
odvracejí od evangelia, které jim přinesl, a inklinují k jinému
„evangeliu“. Komentuje to slovy, která jsou dosti tvrdá a mohou
vzbudit dojem, že nevraží na všechno, co nesouzní s tím, co
přinesl. Dokonce používá slova o andělu a jeho prokletí, pokud
by přinášel jiné evangelium, než zvěstoval on sám. Byl Pavel
tak nesnášenlivý? Musel vždy a za každou cenu mít pravdu?
Vedla jej k tomu jeho pýcha? Nic z toho. On pouze upozorňuje,
že žádné jiné evangelium, žádná jiná dobrá zpráva o záchraně
člověka neexistuje.
Člověk potřebuje dobrou zprávu o naději, o tom, že je mu
možné pomoci, že existuje budoucnost a smrt není „konečná
stanice“. Člověk potřebuje někoho, o koho se může opřít,
u koho může hledat pomoc při osobních problémech a příkořích.
A i když se mu nabízejí různí lidé, různé filozofie a různé
politické systémy, dějiny a zkušenosti ukazují, že „žádné jiné
evangelium není“. A právě to chtěl Pavel zdůraznit. Je to dobrá,
nebo špatná zpráva? Jistěže dobrá. Dobrá proto, že evangelium
od Boha existuje a může je znát a přijmout, kdokoli chce.
Děkujme Bohu, že v době, kdy vnímáme, že žádné jiné evangelium
neexistuje, je nám nabízena dobrá zpráva od našeho
nebeského Otce. Máme se čeho držet a na co spoléhat. A to je
pro nás úžasným povzbuzením.
09.11.26
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista…
Ga 1,3
Apoštol Pavel píše křesťanům do Galacie a hned na počátku dopisu
jim předává pozdrav: „Milost vám a pokoj od Boha Otce
našeho i Pána Ježíše Krista.“ Co vlastně Pavel přeje křesťanům
v Galacii? A co tím přeje i nám, čtenářům tohoto listu? Protože
dopis je určený nejenom tehdejším následovníkům Krista, ale
všem jeho následovníkům.
Slovo pokoj znamená v tehdejším jazyce mnohem víc než
pouze mír nebo nepřítomnost problémů a stresů. Tímto slovem
se přeje pokoj, plnost, neporušenost, zdraví, bezpečí, prosperita,
dobré mezilidské vztahy…, prostě ideální stav v životě. A to
je něco, co si přeje každý člověk. Šalom — pokoj od našeho nebeského
Otce.
Ale důležité je, co Pavel uvádí dříve než pokoj. Přeje nám milost
od Boha Otce. Milost vyjadřuje dar Boha daný nám lidem
z lásky, zadarmo a nezaslouženě. „… který nás spasil a povolal
svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí
a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými
časy“ (2Tm 1,9).
Ale slovo milost je bezobsažné, pokud se nepojí k nějakému
konkrétnímu dění nebo události. Skrze svoji milost nám Bůh
odpouští hříchy, dar spasení je dar, který se váže k jeho milosti,
Ježíš zemřel, protože se Bůh nad námi smiloval a přišel s projektem
záchrany atd. Pavel dokonce píše: „Milostí Boží jsem to,
co jsem…“ (1K 15,10). A je to právě Boží milost, díky které nám
Bůh nabízí i takový pokoj, který je oním ideálním stavem v našem
životě. Nikdo jiný nám totiž takový pokoj nemůže nabídnout.
Díky, Pane, za Tvoji milost, díky které můžeme přijímat
i Tvůj pokoj.
08.11.26
Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy;
na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! 2K 5,20
První stránky Bible vykreslují, jak se to stalo, že člověk odešel
od Boha. Bylo to jeho svobodné rozhodnutí, a to i přesto, že byl
varován, jaké důsledky to přinese. Stejně tak je popsáno, jak se
izraelský národ bouřil proti Bohu, přes všechnu pomoc a všechny
nabídky, kterých se mu od Boha dostávalo. I v Novém zákoně
musí apoštol Pavel napsat, že všichni zhřešili a jsou daleko od
Boží slávy (Ř 3,23). Dokonce doplňuje, že nikdo není spravedlivý,
nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha (Ř 3,10). Lidmi
nevyužitá velká Boží trpělivost, opakované nabídky a upozornění
ze strany Boha, které lidé přehlížejí…
A v tomto stavu neakceptované Boží nabídky ze strany lidí
přichází slova Kristova. Sice je tlumočí Pavel, ale zdůrazňuje, že
stojí na místě Kristově. „Prosím, dejte se smířit s Bohem!“ Bůh
nás prosí, abychom se s ním smířili. To snad není ani k děkování,
to je spíše k pláči z vděčnosti. Bůh, Pán pánů, Stvořitel, tolikrát
ze strany lidí zklamaný, nás prosí, abychom se s ním smířili.
To není výhrůžka, to není ultimátum, to není „bouchnutí do
stolu“, to je prosba ze strany toho, který byl mnohokrát zklamán
z lidského nezájmu o něho. A přesto nás prosí. Svědčí to o jeho
obrovské trpělivosti a lásce, kterou k nám Bůh má. Není mu
jedno, že mnohdy opomíjíme jeho rady a smrt jeho Syna. Jde
mu o nás, tak jako rodičům vždy jde o své, byť nezbedné děti.
Náš nebeský Otče, nemůžeme jinak než děkovat za Tvůj zájem
o nás, za Tvoji trpělivost, za Tvoji lásku k nám.
07.11.26
Žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme. 2K 5,7
„Podívej se kolem sebe, jak to v tom světě vypadá. Nenávist, pohrdání
druhými, sobectví, uvolněná morálka, válečné konflikty,
ekologické katastrofy, mám pokračovat? Jak tohle může jenom
skončit?“ Tak nějak vypadá rozhovor s těmi, kteří se „pouze
dívají“ kolem sebe.
„Jak je krásná příroda, kolik krásy vidíme všude kolem sebe,
jak je nádherné poslouchat krásnou hudbu. Škoda že toto všechno
je pomíjivé, stejně jako náš život.“ I takto může vypadat rozhovor
pozitivně naladěných lidí, kteří se „pouze dívají“ kolem
sebe.
Ano, dívejme se kolem sebe. Kochejme se krásou, která na
světě je. Dívejme se, a uvidíme, že není všechno pouze krásné
a pozitivní. A proto nás apoštol Pavel vybízí, abychom se sice
dívali kolem sebe, ale žili z víry. To, co vidíme, nám napovídá,
jak se věci mají. Může nás to oslovovat jak pozitivně, tak
negativně. Ale rozhodující je to, co říká a zaslibuje Bůh a co
přijímáme vírou.
Vírou si uvědomujeme Boží pomoc a přítomnost ve všem, co
prožíváme. Vírou jsme ospravedlněni, vírou přijímáme odpuštění
všeho, co v našem životě nebylo dobré. Vírou přijímáme
naději, která ovlivňuje náš pohled na budoucí věci, vírou očekáváme
jeho království, nikoli konec světa způsobený lidmi.
A vírou také přijímáme rady, které nám Pán dává a které zušlechťují
náš život.
To neznamená, že jsme odtrženi od reality, ale že se na všechno
díváme pohledem víry. A tak můžeme děkovat Pánu, že nám
tento úhel pohledu umožňuje.
06.11.26
Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému
prospěchu. … To všechno působí jeden a týž Duch, který
uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. 1K 12,7.11
Apoštol Pavel v listu do Korintu hovoří o darech Ducha. Vysvětluje
adresátům svého dopisu, že Duch svatý dává své církvi
dary. Jde o rozdílné dary, aby se vzájemně doplňovaly a všechny
sloužily ku prospěchu celému společenství církve. Pro lepší
pochopení použil Pavel jako příklad tělo člověka, kde jednotlivé
části těla slouží a jsou prospěšné celému tělu.
Pavel zde dvakrát podotýká, že každý dostává nějaký dar,
podle toho, jak Duch sám chce. Zdůrazňuje tím slovo „každý“.
V našich sborech jsou lidé, kteří jsou vidět a slyšet, a potom
jsou tam lidé, kteří „tolik nevyčnívají“, nejsou tolik vidět. Ale
jestliže má každý nějaký dar, potom i oni. Jen je třeba si uvědomit,
o jaký dar jde. Je to dar služby? Dar modlitby? Dar oslovení
nevěřících? Jsou ale lidé, kteří jsou přesvědčeni, že žádný
dar nemají. Může jim to být i líto, mohou se cítit nevyužiti ve
společenství sboru, mohou sami odmítat jakoukoli služebnost
a práci ve sboru, protože „oni na to přece nemají“, a tím stále
více zapadají do své vlastní „ulity“ a pocitu méněcennosti. Právě
takové apoštol Pavel povzbuzuje, že každý dostává nějaký
dar, kterým mohou sloužit celku, který je potřebný a užitečný
pro všechny. Jen je třeba si ho uvědomit nebo naslouchat jiným,
kteří právě ten náš dar objevili.
Díky, Pane, že nikoho nepomíjíš, že skutečně každý může
být užitečný pro celek, že každý má své místo ve sborovém
společenství.
05.11.26
Mluvím k vám jako k rozumným lidem,
posuďte sami, co říkám. 1K 10,15
V Bibli se často hovoří o rozumu. Bible dokonce vybízí k tomu,
aby člověk používal rozum i v souvislosti s tím, co mu přináší.
A přesto si někteří myslí, že Boží věci a lidský rozum nejdou
dohromady. Jako by se to vzájemně vylučovalo.
Apoštol Pavel píše do Korintu, velkého kosmopolitního města,
střediska obchodu, kde se střetávaly kultury, filozofie i náboženství,
kde bylo také mnoho neřesti a pohanských modloslužeb.
O to bylo složitější vysvětlovat pravdy o Ježíši Kristu, protože
kdo se měl v tom názorovém chaosu vyznat. Pavel v souvislosti
s přinášením evangelia podotýká, že adresáty svého dopisu
považuje za rozumné lidi, kteří jsou schopni posoudit i svým
lidským rozumem pravdivost, přednost, logičnost i funkčnost
toho, co jim přináší. Jste dospělí, rozumní lidé, a proto posuďte
sami, píše Pavel.
A to je úžasná věc. Boží poselství je pochopitelné, logické
a natolik průzračné, že je můžeme posoudit i rozumem. I rozum
nám dává odpověď a důvod pro přijetí tohoto evangelia. Můžeme
posoudit, co nám tato dobrá, radostná zpráva přináší, proč
je užitečná, na jaké otázky nám odpovídá, v čem má obrovské
přednosti před ostatními náboženskými i filozofickými směry.
Nejde o „tajemno“, které je třeba přijímat bez jakýchkoli otázek
a přemýšlení. Není to něco, co by se míjelo s rozumem a zapojovalo
by pouze emoce. Nevyžaduje to konat rozkazy a nepřemýšlet
(„voják nemyslí, voják plní rozkazy“).
A tak můžeme pouze děkovat Bohu, že způsob, jakým své poselství
přináší, je pochopitelný, logický a že do něj každý může
zapojit své myšlení a svobodně se rozhodnout. Díky, Pane, za to.
04.11.26
Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé
a slabost Boží je silnější než lidé. 1K 1,25
Cítíme zde tu jemnou ironii, kterou apoštol Pavel používá? Přiznává,
že Boží slovo se některým lidem jeví jako bláznovství.
Věřit v Boha a věřit Bohu, to přece není normální. Přijímat poselství
o kříži (1,18) a na tom postavit svoji životní filozofii se může
zdát jako nenormální. Otázkou je, co je normální. Nechápe se
tím pouze to, co je mezi lidmi běžné? Nezaměňujeme běžnost za
normálnost? Běžné je například krást nebo lhát, ale normální to
není. Běžně lidé kouří nebo požívají alkohol, i když jim to škodí.
Normální je ale to, co je prospěšné pro život, co ho zkvalitňuje,
dává mu smysl. Běžnost je pouze něco, co dělají všichni.
V silně ateistické společnosti je běžné nebrat Boha vážně a ty,
kteří Boha vážně berou, pokládat za ne úplně „normální“. Pavel
přizpůsobuje tomuto výrazivu i svůj slovník a přidává jemnou
ironii. Svět svojí moudrostí nepoznal moudrost Božího díla,
a tak se Bohu zalíbilo spasit ty, kteří věří, právě tou „bláznivou“
zvěstí (1,21). A dodává: „Boží bláznovství je totiž moudřejší než
lidé a Boží slabost je silnější než lidé“ (B21). Je samozřejmé, že
neexistuje žádné Boží bláznovství ani slabost. Pisatel tím chce
říct, že i kdyby byla Boží zvěst bláznovstvím, i tak by byla
moudřejší než lidé, a i kdyby zde byla nějaké slabost Boží, byla
by stále silnější než lidé.
Je dobré, že nepodléháme běžnosti, ale přijímáme naopak to,
co je normální, co činí život smysluplným a co otevírá naději na
život věčný. Naše víra se totiž nezakládá „na moudrosti lidské,
ale na moci Boží“ (2,5). Díky, Pane, za to.
03.11.26
Bůh trpělivosti a povzbuzení [útěchy; ČSP] ať vám dá, abyste
jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše… Bůh
naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře,
aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého. Ř 15,5.13
Mnozí lidé a mnohdy i my se ptáme, jaký je Bůh. Určitě to není
nepatřičná otázka, protože jakého Boha si představujeme, takoví
jsme, podle toho posuzujeme druhé a tak se také k nim
i chováme. Pokud vnímáme Boha jako despotického vládce,
něco to s námi i v nás dělá, nehledě k tomu, že máme tendenci
posuzovat druhé právě takovým úhlem pohledu. Je-li pro nás
Bůh bezmocný stařeček, opět se to odrazí na našem vztahu
k němu. Mnohdy slyšíme věty pronesené až v útočném duchu:
„proč Bůh nezasáhl, proč to dopustil, proč nám chce mluvit do
života, proč jeho jakési nařízení“. I tyto otázky vyplývají z představy
některých lidí o Bohu.
Když pročítáme Bibli, nesetkáme se s tím, že by Bůh byl spojován
s nesvobodou, útlakem, panovačností a jinými negativními
přívlastky. I v dnešním verši se jedná o Boha trpělivosti,
povzbuzení, útěchy, naděje, který naplňuje radostí a pokojem.
A pokud je takový Bůh, potom i my bychom měli být takoví
vůči jiným lidem kolem nás.
A tak děkujme Bohu, že je právě takový. Že je ten, který se
vůči nám projevuje přes všechny naše přešlapy trpělivě, že je
naopak ochoten nás povzbuzovat a potěšovat, že nám přináší
naději, která je v dnešní době tak nedostatková, a že nás chce
naplnit radostí a pokojem. A stejně tak děkujme Bohu za to, že
těmto postojům učí i nás, a tím činí náš život šťastným.
02.11.26
Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva
Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti — ne
vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však
naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví
zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Ř 8,19–21
Dnešní dobu ovládá strach a obavy z toho, co bude, jaká bude
budoucnost. Důvodem je to, že schází naděje, schází otevřená
budoucnost. Apoštol Pavel tuto skutečnost vykresluje velmi
detailně. Celé tvorstvo vyhlíží a čeká. Proč? Protože bylo vydáno
marnosti. Slovo marnost nám připomíná biblickou knihu
Kazatel, kde moudrý Šalomoun říká: „marnost nad marnost
a všechno je marnost“ (PBK). Marnost jako bezúčelnost, zbytečnost;
něco, o co se snažíme nebo v to doufáme, a nemá to
naději na úspěch. To není příliš optimistické. Ale Pavel tam ten
optimismus vnáší. „Trvá však naděje.“ Naděje, že tvorstvo bude
vysvobozeno od zániku. Není to úžasné?
Žijeme ve světě, kde se hovoří o tom, že „všichni tam musí“,
myšleno do hrobu. Ve světě, kde se vedou války a lidstvo hovoří
o zániku civilizace. Ve světě, kde sice naděje umírá poslední,
ale v současné době, pokud neumřela, tak má „na kahánku“.
Pouze Bůh nás ubezpečuje, že naděje stále trvá.
Máme pocit, že náš život ztratil smysl? Máme dojem, že se
modlíme za naše milé, kteří ještě nejdou za Bohem, a „nic se
stále neděje“? Běží nám hlavou myšlenky, že náš život nám tak
nějak prokluzuje mezi prsty? Díky Bohu, trvá však naděje, že
budeme vysvobozeni z otroctví zániku, marnosti a beznaděje.
Díky, Pane, za to.
01.11.26
A co když někteří byli nevěrní?
Nezruší jejich nevěrnost věrnost Boží?
Naprosto ne! [Neučiní jejich nevíra víru v Boha neúčinnou; ČSP]. Ř 3,3.4a
Apoštol Pavel vysvětluje, že spasení je nabízeno všem. Jak Židům,
tak pohanům. Židé totiž měli za to, že pohanů se nabídka
spásy netýká. Na druhé straně se domnívali, že Židů se netýká
možnost, že by spaseni nebyli. Pavel vysvětluje, že nemá nic
navíc před pohanem. Že i pohan může být spasen, a Žid spasen
být nemusí. A do těchto diskuzí zazní ještě jedna otázka: Když
jsou někteří nevěrní, nezpůsobí to, že by i Bůh mohl zrušit svoji
věrnost vůči lidem? Že by nesplnil všechna svoje zaslíbení? Pavel
takové uvažování velmi razantně odmítl slovy: „naprosto
ne!“ Jsem přesvědčen, že toto Pavlovo vyjádření nepotřebuje
další komentář.
Boží věrnost vůči nám a Boží zaslíbení nám daná nejsou vázána
na kolektivní věrnost lidí vůči Bohu. Bůh není uražen tím,
že někteří jej nepřijímají. Jeho vztah k lidem není závislý na jeho
masovém přijetí všemi lidmi. Ježíš zemřel za jednotlivce, Boží
sliby jsou dány každému člověku jednotlivě a spasení je soukromou
záležitostí každého člověka. V následujícím biblickém
textu Pavel říká, že přece všichni zhřešili a jsou daleko od slávy
Boží (Ř 3,23). Není nikdo, kdo by si mohl dělat nějaké nároky
na Boží spravedlnost. Všichni jsme ospravedlňováni „zadarmo
jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši“ (v. 24).
Díky, Pane, že Tvoje nabídka, Tvoje evangelium je určeno
každému jednotlivci. Bez ohledu na to, kolik takových jednotlivců
je a zda v životě klopýtli nebo ne. Nehledě k tomu, že všichni
jsme v životě klopýtli a klopýtáme.