Ostrava – Mariánské Hory

A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně
sestoupil z nebe, odvalil kámen a usedl na něm. Mt 28,2
I když uvedený verš považuji za klíčový, přesto celá pasáž
o vzkříšení Ježíše je bohatá na povzbuzení.
„Po sobotě, když už svítalo na první den týdne…“, tedy v neděli
brzy ráno, přicházejí ženy podívat se k hrobu Ježíše. V evangeliích
Marka a Lukáše čteme, že měly záměr pomazat jeho
tělo. Musely přece vědět, že hrob, jak bylo tehdy obyčejem, je
uzavřen kamenem, který nebudou moci odvalit. Kdo jim ho
tedy odvalí? Přestože si takovou otázku kladly, věřily, že budou
moci naplnit, co si předsevzaly. Jejich víra je příkladná a pro
nás povzbuzující.
Když ženy viděly, že hrob je otevřený, radovaly se, zatímco
strážní, kteří viděli totéž, se roztřásli a nastalo v nich zemětřesení.
(V textu je použit stejný výraz pro zemětřesení i pro jejich
vnitřní stav.) Byli jako mrtví, a přitom ten, který měl být mrtvý,
je živý. To je paradox.
U otevřeného hrobu čekal anděl, aby nikdo nemohl říct, že
Ježíš byl ukraden. Měl utvrdit ve víře ty, které přijdou: Nebojte
se mne, ale nebojte se také toho, že by Ježíš nevstal, jak zaslíbil.
Opět paradox — zatímco vojáci se bojí, ženy se bát nemusejí.
Kdo hledá Ježíše, nemusí se bát. A říct u hrobu, že tady zemřelý
není, to je další paradox. Nic takového se ještě nestalo. Ale je to
příslibem dalšího vzkříšení. Pojďte se přesvědčit. To je řečeno
ženám. Přesvědčme se o vzkříšeném Ježíši.
Pane, děkujeme za jistotu Tvého vzkříšení, a tím i jistotu
vzkříšení Tvých věrných.

Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu
vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít
kalich nový v království svého Otce. Mt 26,29
Už jsme si připomněli, že celá pasáž hovořící o ustanovení Večeře
Páně je povzbuzením. Tuto památku si připomínáme každého
čtvrt roku. Všichni víme, že jde o památku Večeře Páně. Ale
slovo památka nás směřuje do minulosti. A to je dobře, protože
je potřebné si stále znovu uvědomovat, co pro nás Pán udělal.
Připomínat si jeho oběť, připomínat si nabídku jeho odpuštění
hříchů, jeho nabídnutou ruku k přátelství s námi. Ale pohledem
zpět biblické verše o ustanovení Večeře Páně nekončí. Naopak
končí pohledem do budoucna.
Ježíšovou smrtí nic nekončí. Bezprostředně následuje pozvání
k budoucnosti a zaslíbení nebeského království. A to je radostný
výhled do budoucnosti. Ježíš totiž říká, že bude s námi pít
kalich nový v království svého Otce. Až když si to připomeneme
a uvědomíme, teprve potom je povzbuzení ucelené. Co by nám
bylo platné dívat se do minulosti bez perspektivní a nadějné
budoucnosti? Proto tento pohled Ježíš přidává. Večeře Páně je
připomenutím minulých událostí, ale také zaslíbením do budoucnosti.
A my znovu máme za co Bohu děkovat.

Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal
a dával učedníkům se slovy: „Vezměte, jezte,
toto jest mé tělo.“ Pak vzal kalich, vzdal díky
a podal jim ho se slovy: „Pijte z něho všichni.
Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu
a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů. Mt 26,26–28
Tyto známé texty patří k biblické pasáži o ustanovení Večeře
Páně. Ve všech těchto verších je řada povzbuzení. Samotné
slovo večeře svědčí o tom, že Ježíš chce navázat s lidmi ten nejpřátelštější
vztah, protože v té době právě toto společné jídlo
vyjadřovalo. Proč by se jinak farizeové zlobili, že Ježíš stoluje
s hříšníky! A Ježíš chce s námi společně stolovat, navázat vztah
přátelství.
Ježíš dává učedníkům symbol svého těla a symbol své krve,
a to nezištně, zadarmo, a přímo je aktivně vybízí, aby je přijali.
To svědčí o tom, že tato nabídka je určena všem, kteří jsou
ochotni ji přijmout. Dokonce zdůrazňuje, aby z toho kalicha
pili všichni, protože právě svojí krví zpečeťuje smlouvu, kterou
s člověkem Bůh uzavřel.
A znovu zde nacházíme povzbuzení. Už jenom použité slovo
„smlouva“ je povzbuzující, protože Bůh Stvořitel je s námi lidmi
ochoten uzavřít smlouvu. Nikoli diktát, nikoli smlouvu o „prodeji
zboží“, kde bychom museli platit nějakou protihodnotou, ale
smlouvu, kde se zavazuje vysvobodit nás od hříchů a přivést
nás do svého království. Smlouvu, kterou my podepisujeme
svojí vírou, důvěrou a přijetím Boží nabídky.
Nakonec Ježíš výslovně hovoří o odpuštění hříchů. To je ten
největší problém, který lidstvo tíží. A Ježíš toto závaží hříchu
bere na sebe.
Náš Pane, velice děkujeme za Tvoji nabídku, kterou nám
aktivně
podáváš.

Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly
připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny.
Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily:
„Pane, pane, otevři nám!“ Ale on odpověděl:
„Amen, pravím vám, neznám vás.“ Mt 25,10–12
Podobenství o deseti družičkách není v křesťanském společenství
neznámé. Závěr tohoto podobenství často chápeme jako
zvednutý kárající prst Boží, který nás varuje před nepřipraveností
na druhý příchod Ježíše Krista. Ona slova „neznám vás“
mají být připomínkou, výstrahou a varováním pro každého
člověka. Často se hovoří o nutnosti přípravy na setkání s Ježíšem
při jeho druhém příchodu. Vesměs s tím všichni souhlasí,
až na to, že se málokdy hovoří o tom, co ta příprava vlastně
znamená. A tady je odpověď.
Ježíš neříká „neznám vás“ s napřaženou rukou, která družičky
vykazuje ven. Vysvětluje, že je nemůže vpustit dovnitř,
protože se spolu navzájem neznají. My lidé také nevpustíme
do domu někoho, koho neznáme, i když nás o to bude prosit.
Janovo evangelium (17,3) říká: „A život věčný je v tom, když
poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal,
Ježíše Krista.“
Podmínkou vstupu tedy není vytvořit si seznam úkolů, který
musíme splnit, abychom byli připraveni na druhý příchod
Krista, ani sledovat sama sebe i druhé, jestli jsou všechny požadované
příkazy plněny, ale krásná známost s Bohem a Ježíšem
Kristem. Jak to mohu tvrdit? „… a které byly připraveny, vešly
s ním na svatbu.“ A těm nepřipraveným řekl: „neznám vás“.
Díky Bohu za to, že nám nabízí krásné přátelství, důvěrnou
známost se sebou samým, i za to, že právě to je ona příprava
pro vstup do Božího království.

Tehdy budou dva na poli, jeden bude přijat a druhý
zanechán. Dvě budou mlít obilí, jedna bude přijata
a druhá zanechána. Bděte tedy, protože nevíte,
v který den váš Pán přijde. Mt 24,40.41
Již několikrát jsem slyšel od věřícího člověka vyjádření obav:
„Těším se na příchod Ježíše, ale netěším se na události, které budou
předtím. Dokonce z nich mám panickou hrůzu.“ Zavírání
do vězení, útěk do skal a hor, pronásledování, to všechno má
předcházet příchod Ježíše Krista. V žádném případě nepopírám,
že se to může v některých částech světa dít. Ostatně už teď jsme
toho svědky. Ale bude to obecný jev? Jak potom vyložíme výše
vzpomínané biblické verše? Vždyť podle tohoto tvrzení by ten,
který bude vzat, neměl být s tím, který vzat nebude, ale měl
by být někde ve vězení. Naše představa fyzického utrpení pro
všechny věrné dostává trhliny.
Podívejme se na to ještě z jiné strany. Ježíš říká, a dokonce to
několikrát opakuje, abychom se měli na pozoru, aby nás někdo
nesvedl. Svedení není podlehnutí v utrpení, svedení je dobrovolné
a svobodné rozhodnutí. A právě před tím nás Ježíš varuje.
Přidám ještě jiný pohled. Dělá satan něco, co je pro něho kontraproduktivní?
Fyzické pronásledování spíše „tlačí“ lidi na kolena
a k Bohu. Církev roste mnohdy právě tam, kde je pronásledovaná.
A to satan nechce. A tak je zde otázka, zdali se nebojíme
toho, čeho bychom se bát měli, a naopak se bojíme toho, čeho
bychom se bát nemuseli. Neohrožuje nás fyzický útlak (i když
někde se děje i dnes), ale svedení. Tak jak nás varuje Ježíš.
A tak tedy bděme (v. 42) a těšme se na slavný příchod Ježíše
Krista. Nezaměřujme se na to, na co nemáme, ale zaměřme se
na našeho Pána a Spasitele.

A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě
na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec.
Mt 24,14
Ježíš reaguje na otázku učedníků: „Pověz nám, kdy to nastane
a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku!“ (v. 3).
A tak jim popisuje světové události naplněné válkami, přírodními
katastrofami, nedostatkem potravin, které se budou nedostávat
mnoha lidem, hovoří o nemocech (morech), ale vždy
dodává, že to ještě nebude konec. A potom uvede, že jediné
znamení, které je spojeno s bezprostředním koncem světových
dějin, a tím také ukazuje na jejich konec, je kázání radostné
zvěsti (evangelia) po celém světě na svědectví všem národům.
Z této biblické zprávy nemůžeme pochopit nic jiného než skutečnost
Boží lásky, dobroty, úžasné trpělivosti a přání, aby byli
všichni spaseni (1Tm 2,4). Jeho přicházející království ukončí
dějiny teprve tehdy, až bude všude a všem kázána Boží nabídka
záchrany a jeho touhy přivést všechny do svého království. Až
se budou moci všichni seznámit s evangeliem. Bůh samozřejmě
nikoho nenutí. Pokud si někdo vybere jinou cestu, Bůh mu to
s lítostí dovolí (L 19,41). Stejně tak existuje nevědomost chtěná
a nevědomost nechtěná. Chce-li někdo zůstat nevědomý, pak
i to je jeho rozhodnutí.
Bohu jde o to, aby všichni, kdo si to přejí, byli spaseni. Jeho
nabídka zní a bude znít světem, aby ji mohli všichni slyšet,
a teprve potom přijde konec. Dnes je kázáno evangelium téměř
na celém světě, což ukazuje na to, že jeho království se blíží.
Ukazuje to také na Boží lásku k nám, protože „teprve potom
přijde konec“.

Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán. Mt 22,14
Vybraný verš je posledním textem v podobenství o svatební
hostině. Král uspořádal slavnost a třikrát opakoval hostům své
pozvání. Mnozí jej odmítli. Ale někteří se přece jen dostavili
a přijali tuto velkorysou nabídku. V závěru popisu této události
přichází povzdech: Mnoho je pozvaných, ale málo je těch, kteří
dovolili, abych si je vybral. U těch, kteří nepřijali pozvání, to
bylo jejich rozhodnutí. Také ti, kdo přišli, se k tomu sami rozhodli.
A v této souvislosti je zde slůvko „málokdo“. Málokdo přijal
projev této Boží milosti, a proto málokdo byl vybrán.
Žijeme v době jakési „houfovitosti“. Kam všichni, tam také já.
Nejzřetelnější je to v souvislosti s módou. Začne jeden, a ať je to
sebeztřeštěnější, má okamžitě následovníky. Ale tak to může
být i v jiných oblastech života. Davová psychóza, v době velice
proklamované osobní svobody, vládne světem. Člověk žijící
v naší společnosti, který si dovolí být věřící, bývá „vyobcován“
z onoho pomyslného davu „normálních lidí“ a je považován
přinejmenším za podivína. Je to něco, čemu bychom se měli
divit? Ježíš říká „málokdo“, i když je mu to líto.
Pane, děkujeme, že jsi ochoten mnohokrát opakovat pozvání
s tím, aby alespoň „málokdo“ je přijal.

… jděte tedy na rozcestí, a koho najdete, pozvěte na svatbu.
Mt 22,9
V této části Matoušova evangelia je stěžejním slovem „pozvání“.
Ježíš v tomto podobenství ukazuje na připravené Boží království.
Nejde ale o to, co je připraveno. V prvé řadě tady jde o reakci
lidí na pozvání do Božího království. Jde o využití nabídky
ze strany pozvaných.
Král poslal služebníky s pozváním, ale oslovení jej odmítli.
To byl projev urážlivého jednání. Ale hostitel je zve znovu;
není urážlivý, záleží mu na pozvaných. Ale oni jej znovu odmítli.
Dali přednost svým zájmům. Někteří se dokonce aktivně
postavili proti. Královy služebníky týrali a následně zabili. To
nebyl omyl nebo přeslechnutí pozvání, ale promyšlené, cílené
jednání. A tak se král rozhodl pozvat další. Hostinu nezrušil,
ale prokazuje ještě více velkorysosti.
Lidé nejsou schopni svým nezájmem zrušit Boží úmysl. Oni se
mohou pouze vyřadit z přijetí Boží nabídky. Původně pozvaní
sami rozhodli o své nepřítomnosti. Bylo to jejich dobrovolné rozhodnutí.
Noví hosté, kteří přijali pozvání, ale nebyli zasloužilejší
nebo lepší. To jediné, co prokázali, byla ochota přijít. Jádrem poselství
je POZVÁNÍ jako obraz Božího volání. Ti poslední, kteří
se zúčastnili svatební hostiny, nemají žádné zásluhy na tom, že
byli pozváni. Byl to pouze projev Boží milosti.
A toto Boží pozvání se nese současným světem. Opakované
pozvání. Pozvání, které nezmění postoj lidí k němu, ale je projevem
Boží lásky k nám lidem. Pozvání, které je zároveň povzbuzením,
protože svědčí o vztahu, jaký má náš nebeský Otec
k nám. Díky, Pane, za to.

I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí, a on je uzdravil.
Mt 21,14
Matouš popisuje událost, kdy Ježíš vstupuje do chrámu a vyhání
prodavače i kupující z nádvoří, převrací stoly směnárníků
i stánky prodavačů holubů, a ještě přidává slova o tom,
že chrám je dům modlitby a oni z něho udělali doupě lupičů.
O této události se poměrně často hovoří, ale žel se zapomíná na
poslední větu popisu této události. Ta se totiž vyskytuje pouze
v Matoušově evangeliu. „I přistoupili k němu v chrámě slepí
a chromí, a on je uzdravil.“ Takto tělesně postižení mohli vejít
pouze na nádvoří pro pohany (viz 2S 5,8). Ale Ježíš tím, že je
uzdravuje, jim vrací možnost vejít do chrámu. Co tím chce Ježíš
ukázat? Že chrám je útočištěm pro slabé, nemocné a hříšné.
Právě tam mají být uzdraveni. Mesiáš přišel proto, aby uzdravil.
Nezapomínejme na tuto tak důležitou větu. Ježíš dokázal být
velmi čitelný, když chtěl zamezit znesvěcení svatých věcí. Ale
okamžitě na to dokáže být také velmi vstřícný k těm, kteří
potřebují jeho pomoc. I dnes chtějí někteří křesťané ukazovat
pouze rozhněvaného Boha, aby tím (jak si myslí) přiměli věřící
k hlubšímu duchovnímu prožitku a lepší přípravě na jeho druhý
příchod. Nezapomeňme na to, že místo u Ježíše je vyhrazeno
právě pro slabé, nemocné a hříšné.

Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce,
aby nezahynul jediný z těchto maličkých. Mt 18,14
Tato pasáž začíná otázkou učedníků, kdo je největší v království
nebeském (v. 1). Nebudu komentovat pohnutky učedníků
k položení této otázky, protože tím nejdůležitějším je Ježíšova
odpověď: Je to ten, kdo se pokoří (poníží) a bude v tomto smyslu
jako dítě (v. 4). A potom pokračuje: Kdo takového člověka přijímá,
jako by přijímal mne (v. 5), kdo by svedl takového člověka
k hříchu, bylo by pro něho lépe, aby se potopil do mořské hlubiny
(v. 6), a mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním
takovým člověkem (v. 10).
Ježíš vede k tomu, aby křesťan byl jako dítě, které důvěřuje
svým rodičům; aby miloval Boha, byl bezelstný, upřímný,
pravdomluvný jako to dítě. Možná se stane v očích ostatních
lidí „maličkým“, tedy někým, koho budou považovat za nevýrazného,
poněkud naivního, slabého či nesamostatného.
Ježíš vede k životu, ve kterém člověk důvěřuje Bohu, uvědomuje
si, že je na něm závislý, je upřímný, korektní atd. A běda,
kdyby někdo takovým člověkem pohrdal nebo mu ubližoval.
Protože je „vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul jediný
z těchto maličkých“.
Jedná se o jiná měřítka, než jakými měří hodnotu člověka
dnešní svět. Bohu jde o to, aby byli spaseni všichni, i ti „maličcí“,
kteří jsou hendikepovaní nemocí, věkem, obdarováním…
Díky, Pane, za takový Tvůj přístup.