Ostrava – Mariánské Hory

Lepší jsou zjevná kárání než skrývaná láska. Př 27,5
Úžasně pravdivý výrok, odpovídající výzkumům v oblasti psychologie.
Nejde o to, že by si někdo potrpěl na kárání druhého
a dělalo mu to dobře. Jde o to, že člověk, který kárá druhého,
tím alespoň nějak dává najevo, že se o dotyčného zajímá. Pokud
mne někdo naprosto nezajímá, potom jej ani nechválím, ani nekárám,
protože úplně vypadl z úhlu mé pozornosti. Je známo, že
některé děti zlobí pouze proto, aby si jich rodiče konečně všimli.
A to i způsobem, že je budou kárat. U takových dětí jde vlastně
o volání po zájmu o jejich osobu.
Tento biblický text chce říct, že když máme někoho rádi, ale
svoji lásku skrýváme, potom si onen dotyčný neuvědomuje
náš vztah k němu. Naopak, pokud někoho káráme, potom mu
může být jasné, že mu nejsme lhostejní. I když by bylo smutné
zjištění, že sice někomu na nás záleží, ale dává to najevo pouze
a právě takovým způsobem.
Máme dojem, že nás Bůh nějakým způsobem kárá? Vyložili
jsme si tak některé situace v našich životech? Potom si ale také
uvědomme, že i tím může Bůh dávat najevo svůj zájem o nás.
Mnohem podstatnější však je, že Bůh dává najevo svůj enormní
zájem o nás ne káráním, ale láskou. A to projevovanou láskou.
Láskou, kterou proměňuje v činy. Kterou nemůžeme přehlédnout.
A tak v souvislosti se vztahem Boha k nám můžeme výše
vzpomínaný text přeložit: Lépe je zjevná a prokazovaná láska
Boha k nám než skrývané a malé kárání. Pane, děkujeme za to

Lepší je shovívavý [pomalý k hněvu, trpělivý; ČSP] než bohatýr,
a kdo ovládá sebe [kdo se ovládá ČSP], je nad dobyvatele města.
Př 16,32
Kdo se krotí [ovládá ČSP] v řeči, má správné poznání,
kdo je klidného ducha, je rozumný člověk. Př 17,27
Dnes se často hovoří o asertivitě, což znamená „sebejisté jednání“
nebo „zdravé sebeprosazování“. Definice říká, že asertivní
jednání je sebeprosazující, sebevědomý, přímý a otevřený
přístup při prosazování svých práv nebo vyjadřování svých
názorů, ale neuchylující se k agresi ani k trpné odevzdanosti.
Žel, skutečnost je jiná, byť by se zakrývala potřebou asertivního
jednání. Mnozí lidé, a to i někteří postavení do předních
pozic ve společnosti, jsou spíše arogantní, odsuzující jakýkoli
jiný názor, prosazující se za každou cenu, nevyhýbající se ani
polopravdám a zkreslování pravdy. A v důsledku rozmachu
této „kultury“ se takové jednání stává normou. Ale jaký je výsledek?
Jaké jsou vztahy? Na druhé straně, lidé shovívaví, lidé,
kteří jsou přemýšliví, a tím nejsou rychlí k mluvení, ovládající
se, trpěliví a klidní jsou považováni za nerozhodné, neprůbojné,
naivní, neasertivní, a tedy nehodící se do předních pozic ve
společnosti. A opět se zamysleme: Jaký je výsledek?
Někdy jsou do této skupiny „nemoderních“ lidí přiřazováni
i věřící lidé, kteří se snaží brát Boží rady vážně. Ale Bůh takové
lidi následující jeho rady vidí jinak. Trpělivost a shovívavost,
stejně jako klidné ovládání sebe, to je znak rozumných lidí,
„bohatýrů“, silných jedinců, kteří jsou silnější než kdovíjací dobyvatelé.
Děkujeme, Pane, za Tvoje rady, které zaručují dobré a prosperující
vztahy a dělají z lidí opravdové osobnosti přinášející mír
do svých rodin i do celé společnosti.

Jen srdce zná hořkost vlastní duše, ani do jeho radosti
se nikdo cizí nemůže vmísit. Př 14,10
Jak často lidé, možná i včetně nás, říkají: já ti rozumím, dovedu
se do tebe vcítit. Není to pravda. Nerozumíme a ani se nevcítíme.
Důvodem je skutečnost, že jsme konkrétní situaci, ve které se
daný člověk nachází, neprožili. A i kdybychom ji snad prožili,
ani tak nejsme schopni se cele do druhého vcítit. Jsme totiž
každý jiný, každý máme jinde „laťku“ únosnosti, u každého
byly jiné okolnosti, za kterých se stalo to, co se stalo, svoji roli
hraje i věk, zkušenost, zdali jsem muž nebo žena atd. Můžeme
se snažit druhému porozumět, můžeme mu naslouchat, druhý
se s námi může sdílet o svém problému, nebo naopak radosti,
můžeme s ním plakat, nebo se radovat, ale plně vcítit se do něj
nedokážeme. Proto pisatel Přísloví zdůrazňuje, že pouze daný
jedinec může znát to, jak se cítí ve svém zármutku, stejně jako
pouze radující se člověk ví, jak ony radostné emoce prožívá.
A přesto je zde někdo, kdo je schopen nést s námi bolesti i radosti.
Bůh je náš Učinitel, On nás vytvořil v životě matky, a tak
říká: neboj se (Iz 44,2). Pisatel listu Židům k tomu přidává pádný
argument: „Nemáme přece velekněze, který není schopen
mít soucit s našimi slabostmi [který by s námi nemohl soucítit;
ČSP]; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil
se hříchu“ (Žd 4,15).
Můžeme mít pocit, že nám nikdo nerozumí. A my bychom
přitom tak potřebovali někoho, kdo by to dokázal, abychom v té
či oné situaci nebyli sami. Je někdo takový? Určitě. Náš Stvořitel
to dokáže. Nejsme se zármutkem, ale ani s radostí sami, byť by
nám lidé, ne vlastní vinou, nerozuměli. Díky, Pane, za to. Protože
to je pro nás povzbuzením.

Neboť moudrost dává Hospodin, poznání i rozumnost
pochází z jeho úst. Př 2,6
Vzpomínám na dobu, kdy bylo předpovídáno, že až bude technika
sloužící lidem dostatečně vyspělá, až budou moci všichni
získat patřičné vzdělání, tehdy bude na světě dobře. Nechci polemizovat
s touto předpovědí ani ji konfrontovat s fakty dnešní
doby, pouze chci podotknout, že patřičné vzdělání je jistě užitečné
a potřebné, ale moudrost a rozumnost, o které čteme v uvedeném
verši, je přece jen něco jiného. A pokud onu moudrost
a rozumnost nepřipojíme ke vzdělání, potom nám to poslední
mnoho nepomůže. Naopak může uškodit (viz moderní výdobytky
vědy v rukách bezcharakterních jedinců). Ne nadarmo
si anglický básník T. S. Eliot, nositel Nobelovy ceny za literaturu,
stěžoval: „Kde je ta moudrost, jež se nám ztratila v samém
vědění?“ Možná i to je důvod pro výrok: „moudrostí a kázní
pohrdají pošetilci“ (1,7). Kdo se vyhýbá této životní moudrosti
a rozumnosti, není v Bibli pojmenován právě lichotivě.
Moudrost je kombinací toho, co víme, našeho charakteru i pochopení
důležitosti jednotlivých hodnot v našem životě. Moudrost
je schopnost orientovat se v životě, ve vztazích, schopnost
porozumět souvislostem, schopnost empatie k ostatním
lidem atd. Ale tato opravdová moudrost je něco, s čím se nerodíme.
Někdo říká, že moudrost přichází s věkem. Ano, s věkem
přicházejí zkušenosti a ty mohou moudrosti pomoci. Ale opravdovou
moudrost, poznání i rozumnost dává Hospodin. Jde tedy
o Boží dar nám lidem. A to je velkým povzbuzením pro všechny,
kteří po takové moudrosti touží.
Pane, děkujeme za takovou úžasnou výbavu do života, kterou
nám skrze své Slovo a Ducha dáváš. Děkujeme, že můžeme
vstoupit i do dnešního dne s tímto Tvým darem.

Velký je náš Pán, je velmi mocný,
jeho myšlení obsáhnout nelze. Ž 147,5
… jeho moudrost nelze vystihnout… (Jeruzalémská bible)
Jsme věřící lidé, důvěřujeme našemu nebeskému Otci, spoléháme
na něho, tak proč nás vede právě takto? Nešlo by to jinak?
Vždyť vidíš, Pane, že to není dobré. Proč se právě toto stalo?
A následují další a další otázky, kterými dáváme najevo, že by
bylo lepší, vhodnější, kdyby Bůh vedl věci jinak a jinudy. Mnohdy
je to „pouze“ podivení, jindy je v tom smutek, až zoufalství.
Tolik jsme Bohu důvěřovali, a toto se stalo.
Bylo to na počátku mé kazatelské služby, když tragicky zemřel
mladý chlapec patřící k věřící rodině ve sboru, kde jsem
sloužil. Zoufalství rodičů, zármutek blízkých a nezvykle velká
účast obyvatel z místa, kde bydleli, při rozloučení se zesnulým.
Co v takové chvíli říct? Použil jsem slova apoštola Pavla, určená
Filemonovi (v. 15): „Snad proto byl na čas od tebe odloučen,
abys ho měl na věky.“
My nevíme, ale Bůh ví. On je mocný a jeho myšlení obsáhnout
nelze, jeho moudrost nelze vystihnout. Nemusí jít o tak
krajní záležitost, jakou jsem popsal. Může jít o podivování se
nad tím, jak „to“ Pán vede i v jiných souvislostech našich životů.
Ale pamatujme na to, že Boží moudrost a jeho myšlení nejsme
schopni obsáhnout. Nepřestaňme ale Hospodinu důvěřovat

Jak si vážím divů, které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet…
Ž 139,17
Bydleli jsme ve městě, kde projížděla v době přítomnosti sovětských
vojsk v naší zemi (1968–1991) obrněná auta a další
těžká vojenská technika. Nebylo příjemné, když v noci hučely
pod okny motory. Ale zvykli jsme si. Člověk si postupně zvyká
tak dlouho, až takové věci už ani nevnímá. A to je dobře,
protože jinak by trpěl, bez nějaké vyhlídky, že bude lépe. Ale
žel, člověk si zvyká i na dobré věci. A to tak, že je začíná brát
jako samozřejmost, jako něco, co se děje automaticky. A pohne
s ním pouze to, když je přísun dobrého najednou omezen, nebo
dokonce zastaven.
Na kolik dobrých věcí od Hospodina jsme si již zvykli. Bereme
je mnohdy jako samozřejmost, jako něco, co nestojí za
zmínku a už vůbec ne za vyprávění, jako by to byla nějaká
zkušenost. Není to ani záměr z naší strany, je to spíše nechtěný
zvyk, nevnímání výjimečnosti toho, co se stále opakuje. Ale
pisatel žalmu nás vytrhuje z naší setrvačnosti. „Vážím si Tvých
divů, Bože. Je jich bezpočet.“ A je to pravda.
To, že člověk může vstát ráno ve zdraví do nového dne, že má
rodinu vlastní i (nebo) rodinu sborovou, že má práci, že může
jet na dovolenou, že cestuje bez úrazu, že má co jíst, že žije ve
svobodné zemi, že je dostupná zdravotní péče, že má všeho
dostatek, ba dokonce víc než pouze dostatek… Kolik takových
„že“ by bylo možné ještě vyslovit. A to jsou všechno divy, které
Bůh koná v náš prospěch. A že je jich nesmírný počet? Určitě,
pouze to chce se zamyslet.
Pane, děkujeme, že nám to připomínáš. Protože toto připomenutí
nás vede k vděčnosti, a vděčný člověk je šťastný

… tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.
Ž 139,10
Operace očí. Tak jako každá jiná operace, i tato přináší určité
obavy u toho, koho se týká. Člověk vyhledává nejlepší nemocnici
nebo kliniku, snaží se svoje zdraví vložit do rukou zkušeného
operatéra, prostě udělat všechno, aby zmenšil jakékoli riziko,
které u takového zákroku vždy existuje. Právě v takové situaci
jsem byl. Ráno v den operace jsme se s manželkou modlili, a najednou
si člověk, o to víc, že je již těsně před zákrokem, uvědomí,
že má obrovskou přednost. Nejenže se vloží do rukou erudovaného
odborníka-lékaře, ale může se vložit také do rukou našeho
nebeského Otce. A v té chvíli přichází úžasné uklidnění. Protože
být v rukou nebeského Otce je neskutečně víc než být v rukou
odborníků. Nejde o to, že by se člověk dřív nemodlil, neprosil
o pomoc nebo že by se nemodlili ostatní. Jde o moment, kdy si
člověk hluboce uvědomí, že není pouze v rukou odborníků, ale
v rukou Boha Stvořitele, tedy největšího odborníka, a ještě toho,
který nás miluje a přeje nám pouze pokoj.
Uvedený biblický text je spojen s vyjádřením skutečnosti, že
je nemožné se před Bohem někam ukrýt, že Hospodin zná naše
myšlenky, naše pohnutky a že jeho ruka nás všude doprovází.
Ale pisatel tím nevyjadřuje znepokojení, nebo dokonce výtku
Bohu, naopak vzdává Bohu chválu (v. 14).
Díky, Pane, za to, že i my můžeme Tobě vzdávat chválu, protože
Tvoje ruka nás v každé chvíli doprovází.

K Hospodinu v soužení jsem volal, on mi odpověděl. Ž 120,1
V tomto vyznání pisatel žalmu vyjadřuje svoji osobní zkušenost.
Nezapomněl na to, že prožíval problémy ve svém životě. Dokonce
vzpomíná, že šlo o soužení. Tím naznačuje, že to bylo něco
víc než jen běžná životní peripetie, kterou je třeba v životě řešit.
Že to bylo něco, co jej drtilo, trápilo a bralo radost. A to je vždy
bolestné vzpomínání. Ale vedle vzpomínání na své soužení nezapomíná
také na to, že když v takovém soužení volal k Hospodinu,
On mu odpověděl. A tato skutečnost jej vždy znovu podpírala
a povzbuzovala, když mu život ukazoval odvrácenou tvář.
I my procházíme různými, ne až tak pozitivními zákrutami
života. A někdy jde o životní cesty, které nás přivedou až na
pokraj zoufalství. Jsou pro nás soužením a my se jimi trápíme.
A právě tehdy je třeba si uvědomit to, co si uvědomil a vyznal pisatel
žalmu. On, Hospodin, mi odpověděl. Ano, Hospodin slyší,
On vidí a vnímá, co prožíváme. A On také odpovídá. Odpovídá
tím, že soužení skončí, odpovídá tím, že najednou dostáváme
novou sílu soužení nést a snášet, odpovídá tím, že se najdou
ti, kteří nesou moje trápení se mnou, odpovídá tím, že vnukne
myšlenku, která vede k vyřešení mého zoufalého stavu, a odpovídá
také tím, že mně dává naději na to, že to lepší nás teprve
čeká. A než toto lepší přijde, On je vždy s námi.
Není to povzbuzením pro každý den našeho života? Nezáleží
na tom, jak těžké je břemeno, které momentálně neseme, záleží
na tom, kdo je nese s námi. Díky, Pane, že jsi to Ty. Díky, že
když se ohlédnu zpátky na svůj život, mohu vyjádřit totéž co
žalmista. A to mne posiluje dnes i v budoucnu.

Blaze těm, kdo vedou bezúhonný život, těm, kdo žijí tak,
jak učí Hospodinův zákon. Blaze těm, kdo zachovávají jeho
svědectví, těm, kdo se na jeho vůli dotazují celým srdcem.
Ž 119,1.2
Šťastni jsou ti, kteří poslouchají a respektují příkazy… No to
snad ne. Poslouchat někoho, to je projev podřízenosti, a možná
bychom mohli mluvit až o nesvobodě. Když byla ještě povinná
vojenská služba, muži, kteří ji mohli po dvou letech opustit, se
cítili blaženi právě proto, že nemuseli již poslouchat příkazy
těch, kteří jim veleli. Někdy se stane, že pubertální chlapec
nebo dívka „vyhrožují“ rodičům, že až budou ve svých 18 letech
plnoletí, konečně je už nebudou muset poslouchat. Když jako
řidič jedete v místě, kde je nařízena snížená rychlost, všimněte
si, kolik aut vás předjede, protože přece poslouchat dopravní
značení je přežitek. A bylo by možné pokračovat v příkladech,
které ukazují, že poslouchání, respektování někoho nebo něčeho
se dnes již nenosí.
A přesto pisatel žalmu vyznává, že jeho činí šťastným právě
to, že respektuje Hospodinův zákon, ke kterému se upírá celým
srdcem. A dodává: „Nebudu zahanben tehdy, budu-li brát
zřetel na všechna tvá přikázání“ (v. 6). Jak je to možné? Není to
tak těžké pochopit. Nastavená pravidla v oblasti životosprávy
posilují zdraví, dodržovaná pravidla v oblasti dopravy zaručují
bezpečnost provozu, respektované návody pro mezilidské
vztahy přinášejí klidnější společenský, rodinný i manželský
život a děti, které mají dány určité hranice svými rodiči, jsou
klidnější a šťastnější.
Náš nebeský Otče, děkujeme za Tvoje rady a návody, které
činí náš život bezpečnější, jistější, svobodnější, a tím i šťastnější.
I pro nás jsou Tvá přikázání potěšením, jak říká žalmista (v. 47).
Jsou světlem, které osvěcuje cestu našeho života, abychom po
ní mohli bezpečně kráčet (v. 105).

Pojďte, zaplesejme Hospodinu,
oslavujme hlaholem skálu své spásy. Ž 95,1
Již podruhé uvažujeme o skále. O něčem tak obyčejném, nacházejícím
se téměř všude. V rozdrceném stavu ji používáme ve
stavebnictví a nepřipadá nám nijak vzácná. Na druhé straně,
skála nebo skály jsou úžasným estetickým prvkem v krajině,
jsou vyhledávanými turistickými místy, jsou výzvou pro odvážné
horolezce, jsou místy, kde se stavěly téměř nedobytné
hrady. Ale skála nebo skály jsou také symbolem pro pevnost,
stabilitu, sílu a trvanlivost. Jde pouze o to, z jakého úhlu pohledu
se na toto slovo podíváme.
Ze souvislosti, ve které používá tento pojem žalmista, je jasně
patrné, že jde o symbolické vyjádření, jímž chce pisatel zdůraznit
pevnost, neměnnost a z toho vyplývající nevyvratitelnou
jistotu. Tuto jistotu, pevnost a neměnnost spojuje se svým spasením,
tedy se svojí pozitivní budoucností. Žalmista není sám, kdo
takto uvažuje. Stejně tak vysvětluje Ježíš nutnost postavit dům
svého života na skále, nikoli na nepevném materiálu, jako je
písek (Mt 7,24). Bůh jako skála našeho života, naší budoucnosti,
našeho spasení. To je to, co chce Ježíš i žalmista říct.
Není to něco, co je v naší současnosti, kde jedinou jistotou
je, že nic není jisté, nesmírně potřebné? Není úžasné mít jistotu,
že takový neměnný Bůh má naše životy, naši budoucnost ve
svých rukou? Děkujme za to našemu nebeskému Otci a žijme
v radosti z této skutečnosti.