Ostrava – Mariánské Hory

Ještě nerozumíte ani se nepamatujete na těch pět chlebů
pro pět tisíc, a kolik košů jste sebrali? Mt 16,9
Ježíš se v myšlenkách vrací k rozhovoru, který měl s farizei
a saducei (v. 1–4). Mluví o duchovní sféře, avšak učedníci myslí
na jídlo. Zapomněli si vzít s sebou na cestu chleby. Tím pouze
dokazují, co je v popředí jejich zájmu a na co je zaměřena jejich
pozornost. To by ale nebylo to nejhorší. To horší je projev
nedůvěry vůči Ježíši, že se o ně dokáže postarat. A ještě horší je
zapomnění. Oni totiž zapomněli na to, co s Ježíšem prožili v nedávné
minulosti. Na zázrak nasycení čtyř tisíc mužů a k tomu
mnoha žen a dětí. A to všechno ze sedmi chlebových placek
a několika rybiček (viz Mt 15,32–39). V této chvíli je jich na lodi
mnohem méně a oni lamentují, že zapomněli jídlo. Copak si nepamatovali,
čeho byli účastni před nedávným časem? Poklesla
jejich víra? Ježíš je nazývá malověrnými a také se ptá, zdali si
tuto událost nepamatují.
V životě prožíváme mnohé zkušenosti. Mnohdy velké, jindy
ne tak viditelné. Uvědomujeme si je? Možná je vyprávíme jiným,
aby i pro ně byly povzbuzením. A potom přijde chvíle, kdy jsme
postaveni před nelehkou životní situaci, a prožité zkušenosti se
nám vytratí ze vzpomínek. A to je škoda. Protože kdybychom
na ně pamatovali, ušetřili bychom si mnoho starostí.
Ježíšovo slovo „nepamatujete se“ není ani tak výtka jako
povzbuzení k tomu, abychom nezapomínali, jak nás Bůh vedl
dosud, a tím se povzbudili pro současnost i budoucnost.

Ale on jí neodpověděl ani slovo. Mt 15,23
V čase popisované události se Ježíš pohybuje na severozápadní
hranici Galileje. Je na pomezí Galileje a Sýrie, tedy na pohanském
území. Kananejská žena, která k Ježíši přistoupila, nebyla
Židovka, ale pohanka. A právě ona se obrací na Ježíše a prosí ho
o pomoc. Jestliže ho oslovuje „Pane, Synu Davidův“, potom je
jasné, že jej pokládá za svého Pána a Mesiáše. Prosí o smilování
nad nemocnou dcerou, ale také nad sebou, protože si uvědomuje,
že jakýkoli zásah v její prospěch je pouze věc Boží milosti.
Příkladná žena. O to je zvláštnější, že Ježíš neodpovídá a mlčí.
Mohli bychom hádat, co chtěl Ježíš svým mlčením učedníkům
sdělit. Ani pisatel to totiž nevysvětluje. Není však důležité, že
Ježíš mlčí, důležité je, jak se zachovat, když mlčí. A to nám ukazuje
zmiňovaná žena.
Žena se neuráží ani po poměrně příkrých slovech, která Ježíš
přece jenom pronesl. Nenechává se odradit. Opakovaně prosí,
klaní se a tím znovu a znovu uznává Ježíše za svého Pána. Nezahořkne,
ale naopak je trpělivá, vytrvalá, a přes to všechno zůstává
uctivá. Dokonce Ježíšovo podobenství převypráví ve svůj
prospěch a prosí alespoň o „drobty, které padají ze stolu“. Jaký
je závěr? Ježíš chválí velikou víru ženy a vyslýchá její prosbu.
Zdá se nám někdy, že Ježíš mlčí, kdy by mlčet neměl? Má
k tomu určitě své důvody, i když my nevíme jaké. Matouš nám
dává prostřednictvím této ženy návod, co v takových chvílích
dělat. Ona je příkladem víry, která se nenechá odradit. A následně
přichází Ježíšovo kladné ohodnocení a jeho pomoc. Děkujeme,
Pane, za tento návod.

Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý
a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.
Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží. Mt 11,29.30
Ještě jednou se vraťme k textu o Ježíšově jhu. Již jsme vzpomínali,
že jho bylo zařízení, které dávalo možnost, aby byla
zapřažena dvě zvířata do páru, a tím si mohla rozložit náklad
mezi sebou. I Pavel uvažuje stejně a říká, byť v přeneseném
slova smyslu: „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími!“
(2K 6,14).
Jde totiž vždy o to, čí jho nesu a s kým jdu. Ježíš říká, abychom
vzali na sebe jeho jho: Zapřáhněte se se mnou. Neste místo svého
jha to moje jho. Jestliže bereme na sebe Ježíšovo jho, potom
to ale znamená, že je neseme spolu s Ježíšem Kristem. Ježíš
nám nabízí jeho jho, aby mohl být také „zapřažen“ do našich
životních okolností.
Jho má ještě jednu výhodu: vede a nepustí zvíře z daného
směru. Lidé dnes nechtějí být čímkoli svazováni. Vnímají to
jako projev nesvobody. Ale my jsme vždy něčím svázáni. Naším
přáním, našimi představami, představami jiných lidí, módou
atd. Vždy nás něco nebo někdo koriguje v našich životech.
Jde pouze o to, jestli je to pro nás to nejlepší. Křesťan může být
rád za usměrnění od Ježíše skrze jeho jho. A pokud jsem usměrňován
Ježíšem, mám jistotu, že v životě „nešlápnu vedle“. Jeho
jho je pomocí, nikoli zátěží. Není nám nabízeno proto, abychom
je nesli, ale aby nám pomohlo nést zátěž života. Skrze jho nenese
člověk břemeno sám, a ještě je korigován, aby „nešlápl vedle“.
„Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte
si na sebe znovu vložit otrocké jho“ (Ga 5,1).

Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý
a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.
Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží. Mt 11,29.30
Jho je postroj tažných zvířat skládající se z příčného dřeva, vespod
vyhloubeného tak, aby přiléhalo na šíji dvou zvířat v páru,
a je opatřeno řemeny k upevnění. Právě toto zařízení přenáší
tažnou sílu na náklad.
Každý z nás neseme vlastní zátěž života. Ježíš nám ji chce odebrat,
ale zároveň nám chce dát jiné jho. Proč nabízí takovouto
výměnu? Co by se stalo, kdyby zvířata měla táhnout plný vůz
a neměla by jho? Nebyla by schopna daný náklad utáhnout,
a pokud ano, tak za cenu hlubokých ran. Právě jho práci zvířatům
ulehčuje. Není břemenem, ale nástrojem ke snazšímu
nošení břemen.
Záměrem tohoto příměru není přirovnávat člověka ke zvířatům.
Jde ale o důležitou věc, která je vysvětlena podobenstvím.
Ježíš nám nabízí jho jako pomůcku pro ulehčení nesení jakýchkoli
břemen našeho života. Nejde totiž o nesení jha, ale o nesení
břemene skrze jho. Jak vypadá tato Ježíšova pomůcka? Je to jeho
odpuštění, milost, jeho návod pro život, nabídka budoucnosti,
nabídka vědomí, že nejsem sám, jeho ochota naslouchat, a ještě
mnohem víc. Ježíšovo jho netlačí a ani naše břemeno s ním
netíží tak, abychom je nemohli unést. „Já vám dám odpočinout.“
Jakým způsobem? Přece tím, že si vezmete ode mne zařízení,
které vám může pomoci.
Všichni nosí břemena, ne všichni ale mají jho, které jim práci
ulehčuje. Máme na batohu našeho života provazy, anebo široké,
polstrované popruhy? Ježíš nabízí své jho. Široké, polstrované
popruhy k našemu ulehčení.

Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý
a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.
Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží. Mt 11,29.30
Prožíváme mnoho pozitivního, ale také negativního. Žijeme ve
složité době, která nám obrací život naruby. Máme řadu otázek,
úkolů, pochybností… A do toho přicházejí slova Ježíše: „Pojďte
ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já
vám dám odpočinout“ (v. 28). Slova, která často čteme a používáme.
Najdeme je mezi novoročními verši, dovoláváme se jich,
když nevíme, jak dál. Zní povzbudivě a máme je rádi. Přinášejí
jistotu. Ale následně zazní falešný tón. Chceme se zbavit ujařmení,
které nás tíží, a Ježíš nám říká, že nám pomůže tím, že
nám dá jiné jho. Jeho jho. Tak jak to je? Dá mi Ježíš odpočinutí,
nebo jho? Co nám to Bůh nabízí? Jako by šlo pouze o výměnu
jha. Není tedy jednodušší nechat si to svoje? „… já vám dám
odpočinout.“ Odpočinout? Dá nám další jho. Jako by nám nestačilo
to naše.
Někomu se tak může zdát, že křesťanství je vážná, nelehká
a obtížná zkušenost. Nepopírám, že i život křesťana nemusí být
vždy procházka růžovým sadem. Ale Ježíš nás chce právě té
zátěže zbavit. Dát nám něco, co je mnohem lehčí, co je dokonce
příjemné a dobré (viz ČSP a B21). Ježíš zaslibuje odpočinek
všem, kteří jdou životem a jsou upracovaní, až udření. Zaslibuje
také odpočinek těm, kdo duševně strádají, mají problémy ve
vztazích, nebo naopak problémy dané tím, že jsou sami. Ježíš
zaslibuje pomoc těm, kdo mají duchovní problémy spočívající
v neodpuštění, ve vině, v beznaději… On nabízí pomoc a odpočinutí
všem. A my můžeme za to pouze děkovat.

Ježíš jim odpověděl: „Jděte, zvěstujte Janovi,
co slyšíte a vidíte [co jste viděli a slyšeli]. Mt 11,4; L 7,22
Jan Křtitel je ve vězení, ale přesto slyší o Ježíšových činech.
A tak mu to nedá, aby se přes své učedníky nezeptal Ježíše, jestli
je to opravdu ten, který má přijít, nebo snad mají čekat ještě
někoho jiného. Jasná otázka, která byla Ježíši položena, přináší
poněkud zvláštní odpověď: Jděte a řekněte Janovi, co vidíte
a slyšíte. Otázka vybízela Ježíše, aby vysvětloval a zdůvodňoval,
kým je. Ale On nemluví o sobě. Vybízí tazatele, aby sami
přemýšleli nad tím, co v souvislosti s ním slyší a vidí, a právě
to přinesli jako odpověď Janovi. Bude mu to stačit?
Žijeme v době, kdy lidé chtějí vidět důkazy. A tak by bylo dobré
podívat se do svého vlastního života: Co jsme viděli a slyšeli,
jak píše Lukáš, nebo co vidíme a slyšíme, jak píše Matouš? Uvědomujeme
si zkušenosti, které jsme mohli s Pánem prožít? Na
některé si vzpomeneme, avšak jiné si nepamatujeme nebo si je
ani neuvědomujeme. Ale to nic nemění na tom, že se staly. Ježíš
se nepotřebuje obhajovat a něco složitě vysvětlovat, abychom
na základě hlubokého teologického rozboru pochopili a mohli
uvěřit, že je Ochránce, Spasitel a Vykupitel. Nahlédněme do
svého života, zamysleme se nad tím, jak nás doposud Pán vedl,
co jsme mohli „vidět a slyšet“, a určitě pochopíme, že právě On
je náš Bůh. Nemůžeme jinak než mu za vše děkovat.

Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy
obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice. A když
vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit;
neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Mt 10,16.19
Nadpis této části Matoušova evangelia zní: úděl Ježíšových
učedníků. Není tam mnoho potěšujícího, spíše jde o popis toho,
čím budou muset Ježíšovi následovníci procházet. A přece tam
je přinejmenším dvojí povzbuzení.
To první tam sice napsáno není, ale vychází z textu. První
křesťané, a nejenom oni, si mohli myslet, že následování Ježíše
je snadná cesta. Taková ta „křesťanská samoobsluha“, kde si
vezmu pouze to, co potřebuji, a ostatní nechám ležet. A pokud by
nastal nějaký problém, pak bych začal pochybovat o tom, jestli
jsem na správné cestě, jestli nemám slabou víru, kvůli které mě
Bůh napomíná, jestli jsem neudělal něco, co se Bohu nelíbí, a je
to trest. Ježíš nás ale upozorňuje, že i do života křesťana mohou
přijít negativní chvíle. Není to dáno křesťanovým zaviněním ani
Božím „trestem“, ale tím, že žijeme ve světě, který je nepřátelský
vůči Bohu a jeho následovníkům. Ježíš nás na to upozorňuje
předem, a tak nemusíme ztrácet hlavu a hledat příčinu. Když
jsem vedl semináře Odvykání kouření, upozorňoval jsem na
to, že může přijít krize. Není to dáno tím, že jsou tak slabí, ale
je to přirozená záležitost. A tím, že to věděli dopředu, nemuseli
ztrácet motivaci pokračovat v nekouření. Také Ježíš nám to
říká dopředu, abychom v takových situacích neztráceli odvahu.
Druhé povzbuzení již nacházíme v textu. Pokud budeme muset
jako Ježíšovi následovníci něco vysvětlovat nebo budeme
bráni k odpovědnosti, nedělejme si starosti. Pán nás vyzbrojí,
abychom dokázali obstát.

Jména těch dvanácti apoštolů jsou: první Šimon, zvaný
Petr, jeho bratr Ondřej, Jakub Zebedeův, jeho bratr Jan, Filip,
Bartoloměj, Tomáš, celník Matouš, Jakub Alfeův, Tadeáš,
Šimon Kananejský a Iškariotský Jidáš, který ho pak zradil.
Mt 10,2–4
Ježíš si vybral dvanáct učedníků. Proč právě dvanáct? Počet
navazuje na dvanáct pokolení Izraele ve Starém zákoně. Starozákonní
církev má tedy pokračování v novozákonní době. Ale
přesto zde vidím ještě jeden důvod, proč se Ježíš obklopil větším
počtem učedníků.
Každý z těch dvanácti nejbližších učedníků byl jiný. Jiné povahy,
jiného temperamentu, vyrůstající v jiném prostředí, které
ho do značné míry formovalo. Petr, Ondřej, Jakub a Jan byli
rybáři, Matouš byl celník. Petr byl zřejmě průbojný cholerik,
byl ženatý. Šimon Kananejský patřil do skupiny zélótů, kteří
se řadili mezi radikální politicko-náboženské skupiny. O jiných
učednících nevíme tolik, ale je jisté, že byl každý „svůj“. Proč?
Protože Ježíš chtěl oslovit různé skupiny lidí. A tak jako neexistuje
jeden univerzální klíč do všech zámků, tak také neexistuje
člověk, který by byl schopen oslovit všechny skupiny lidí. Ježíš
proto potřeboval všechny učedníky.
Jsme každý jiný. Můžeme mít pocit, že se někdo více, někdo
méně hodí k duchovenské, pastorační, charitativní práci mezi
lidmi. Ale Ježíš potřebuje všechny. Tak jako neexistuje pouze
jeden způsob evangelizační práce, neexistuje jeden způsob oslovení,
tak také neexistuje jeden člověk, který by měl všechny
dary a oslovoval všechny. Ježíš potřebuje všechny. I tebe. A to
i tehdy, když o tom nejsi přesvědčen.

Farizeové to uviděli a řekli jeho učedníkům:
„Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“
On to uslyšel a řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví,
ale nemocní.“ Mt 9,12
Farizee pobouřilo, že Ježíš jedl s hříšníky. Proč? Co na tom bylo
špatného? Stolování s někým dalším mělo v té době zvláštní
význam. Kdo s někým jedl u společného stolu, dával najevo, že
tento spolustolovník je jeho přítel, že je to někdo, s kým chce
navázat osobní vztah. A právě to dával najevo Ježíš, když seděl
a stoloval s hříšníky. S těmi, jimiž „spravedliví“ farizeové
opovrhovali. Silně je znepokojovalo, že se Ježíš snižuje k obyčejným
a (jak si mysleli) duchovně nemocným lidem. Ale Ježíš
miloval člověka a bylo mu jedno, jestli byl celník nebo někdo
v lidských očích hříšný. A proto vyřkl slova uvedená v biblickém
textu.
Ježíš přirovnává hřích k nemoci, protože hřích je duchovní
nemoc. Nedívá se na hříšné jako na zločince, kteří potřebují potrestat.
Naopak, dívá se na ně jako na nemocné, kteří potřebují
pomoc. Nepřichází soudit, ale léčit. Léčit jako lékař. A od lékaře
se očekává, že pacientovi pomůže, ne že ho odsoudí. V tom
Ježíš naplňuje slova starozákonního proroka Ozeáše 6,6: „chci
milosrdenství,
ne oběť“.
Z tohoto biblického textu můžeme vyvodit dvojí. Zaprvé: to,
o co musí jít v prvé řadě, je snaha pomoci, snaha zachránit, ne
odsoudit. Evangelium může totiž změnit každého, stejně jako
Ježíšovo slovo změnilo celníka Matouše. Zadruhé: Bůh nás neodsuzuje,
ale v prvé řadě se nás snaží zachránit. „Vždyť Bůh
neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj
byl svět spasen“ (J 3,17). Díky, Pane, za Tvoji trpělivost s námi.

A hle, přinesli k němu ochrnutého, ležícího na lůžku.
Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému:
„Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Mt 9,2
Kolik toho bylo právě o tomto uzdravení řečeno a napsáno! Muži
nesoucí nemocného mají velkou víru. Neznají překážky. Ježíš
dokazuje své božství, zástup se diví, ale také protestuje… O tomto
Ježíšově činu by toho bylo možné povědět mnoho. Ale věta:
„Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy“, je úžasná.
Jako kazatel jistého sboru jsem navštívil člena tohoto sborového
společenství. Byl to člověk aktivní ve sborové práci, na
bohoslužby chodil pravidelně, a přesto měl v sobě něco z minulosti,
z čeho se potřeboval vypovídat. Mohl jsem pouze naslouchat.
Ale Ježíš mu mohl říct právě ono „buď dobré mysli“. Kolik
v sobě někteří lidé nosí bolesti způsobené svým počínám vůči
druhým. Někdy to lze ještě napravit, někdy ne, ale vždy platí
věta, kterou pronesl Ježíš.
Může se stát, že prožíváme nějakou bolest nebo vnímáme
bolest někoho jiného. Často chceme řešit to, co vidíme. Ale „kořeny“
mohou být úplně jinde, než si myslíme. Může v tom být
ještě jiný, další problém, jenž je mnohem těžší než ten, který
vidíme. Je dobře, že Ježíš vidí i skrytý problém, jenž je daleko
závažnější než ten, který je zřejmý nám lidem. A právě v souvislosti
s touto zátěží člověku říká: buď dobré mysli, protože já
i ten skrytý problém dokážu vyřešit. Díky, Pane, za to.