Ostrava – Mariánské Hory

A dali se do křiku: „Co je ti po nás, Synu Boží?
Přišel jsi nás trápit dříve, než nastal čas?“ Mt 8,29
Na rozdíl od včerejšího biblického textu je zde patrný ještě jiný
přístup lidí k vlastnímu problému a zároveň k Ježíši. Šlo o posedlé,
tedy nemocné a pro své okolí nebezpečné. Lidé se jich
báli. My samozřejmě nevíme, nakolik byli schopni vnímat svoji
situaci a z toho vyplývající touhu po uzdravení, ale skutečností
je, že vnímali a rozpoznávali Ježíše. („Co je ti po nás, Synu
Boží.“) Oni neprosili o záchranu a ani nedávali najevo nějaký
zájem o pomoc; naopak žádali, aby je neuzdravoval. Nesouhlasili
s uzdravením. Že to bylo vlastně vyjádření „zlých duchů“
(v. 31), to je v této chvíli věc jiná.
Normální reakce by byla (zvláště v dnešní době): „Tak v pořádku,
nemám s tím nic společného, nechcete, nedá se nic dělat.“
Ale přesto se něco stalo. Uzdravil je. Nevolali o pomoc, naopak
jasně dali najevo svůj nesouhlas, ale jejich situace a okolnosti
volaly. Ježíš tyto okolnosti vnímá, a proto koná. Tím také ukazuje,
že jeho moc dokáže nejen uzdravit nemoc a problémy člověka,
ovládat přírodní živly, ale také přemoci nepřítele spasení.
Co z celé osmé kapitoly vyplývá? Ježíš nepotřebuje přesně
formulované prosby. Ježíš není dotčen, že jej voláme, až když
si sami nevíme rady, jako učedníci na lodi. I když je mu řečeno,
aby nezasahoval, On přesto zasáhne, když usoudí, že to okolnosti
vyžadují. Nevnucuje se, ale vidí situaci, potřebu a zná
skutečnost. Jemu na nás záleží. To je jediná motivace, kterou
má Bůh ke svému konání.

I přistoupili a probudili ho se slovy:
„Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“ Mt 8,25
Tato událost je popsána ve všech evangeliích. Bouře a v ní učedníci
na lodi. Přírodní živel byl tak velký, že loď mizela ve vlnách.
A v takové situaci Ježíš spal. Nic neviděl, neslyšel, nevnímal,
nenabízel pomoc, ale spal. Učedníci, jako profesionální rybáři,
nejdříve pracovali na své záchraně sami. Potom uznali, že problém
je větší, než dokážou zvládnout. A v té chvíli znervózněli:
„Pane, hyneme, zachraň nás!“
Dá se říct, že učedníci k Ježíši promlouvali až pod tlakem
okolností, když zjistili, že sami si pomoci nemohou. Probudili ho
a prosí. Blízko smrti tito profesionálové prosí o záchranu svého
života. Řekli to přímo a bez obalu. Evangelista Marek dokonce
zaznamenává jejich slova: „Pane, tobě je jedno, že hyneme?“
Ježíš na jejich prosbu reagoval slovy: „Proč jste tak ustrašeni,
vy malověrní?“ (v. 26). Byli vylekaní a ani jejich víra nebyla
taková, jakou bychom čekali od následovníků Ježíše. Doposud
jako by Ježíše nepotřebovali. Ale když šlo do tuhého, hledali
u něho pomoc. Ježíš „vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo
veliké ticho“ (v. 26). Ježíš projevil svoji moc bez ohledu na nedostatek
víry.
A ještě jeden postřeh stojí za pozornost: On nejdříve utěšuje
učedníky (v. 26) a teprve potom tiší bouři. Utišení učedníků je
důležitější a podstatnější než utišení bouře, která je vyděsila. Pokoj
v srdci totiž není vždy vázán na vyřešení našeho problému.
Ježíš pomohl i přes pohnutky a postoje lidí. A dokazuje, že
vedle uzdravující moci má také moc nad přírodními silami. Žádný
problém pro něho není příliš velký. A lidem zůstává pouze
obdiv nad zásahem a zázrakem.

Když Ježíš vstoupil do domu Petrova,
spatřil, že jeho tchyně leží v horečce. Mt 8,14
V tomto případě nikdo za Ježíšem nepřichází, nikdo jej neupozorňuje,
nikdo neprosí. Dokonce ani jeho učedník Petr neprosí
za svoji tchyni. Možná nestačil nic říct, možná, že ani sám nestačil
nemoc tchyně zaregistrovat, možná nechtěl Ježíše obtěžovat…
Jestliže předcházející dva mužové — malomocný a setník — dávali
najevo svoji víru a nějakým způsobem upozornili, že stojí
o uzdravení, v tomto případě Matouš ukazuje, že Ježíš dokáže
pomoci i tam, kde člověk neprojeví slovy žádnou víru, a dokonce
ani nic neřekne a o nic nepožádá. Ježíš vstoupil a viděl.
Sám si všiml. Měl zájem o lidi kolem sebe. Sám byl aktivní ve
vyhledávání potřebných. Mohl čekat, až jej osloví, požádají
nebo alespoň dají najevo svůj zájem. Nic takového se nestalo.
Jen jediné bylo zřejmé: že existuje potřeba. A právě proto
se něco stalo. „Dotkl se její ruky a horečka ji opustila; i vstala
a obsluhovala ho“ (v. 15).
Vždy poprosíme? Vždy si uvědomujeme, že máme…, že můžeme…,
že by to bylo dobré? Vždy se odvážíme? Je úžasné, že
nás někdy Bůh předbíhá ve své péči o nás.

Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod moji střechu;
ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Mt 8,8
Setník (byl to pohan, ne obřezaný Žid, protože takový v římské
armádě nesloužil) měl zřejmě dobré srdce. Jednalo se o jeho sluhu,
a to v době, kdy otrok nebo sluha neměl velkou hodnotu.
Přesto jeho pán jde a prosí Ježíše o pomoc s tím, že jeho sluha je
nemocný a velice trpí. Už v této chvíli je to zvláštní. Mezi pohany
a Židy byla obrovská nenávist. Setník zastupoval okupující
armádu, a přesto jej setník, pohan, prosí…, ale jak prosí? Svoji
prosbu opět nevyjádřil obvyklým způsobem (slovo „prosil“ tam
vkládá vypravěč a není ani ve všech rukopisech uvedeno), on
pouze Ježíši oznámil skutečnost. Připusťme, že důvodem byla
bázeň a obrovská pokora před Ježíšem. Možná to bylo také vědomí
toho, že Židé nevstupovali do pohanských domů. Považovali
je za rituálně nečisté. A pokud by tam přesto Ježíš jako Žid
vstoupil, co by tomu řekli lidé? Přesto jsme svědky obrovské
důvěry: „řekni jen slovo, a můj sluha bude zdráv“. Tak jako já
jsem velitelem nad 100 vojáky, Ty jsi pánem nad nemocí a nad
všemi problémy. „Řekni slovo…“
Možná se nám někdy také v životě spojuje důvěra, pokora,
ale i rozpaky nad tím, co řeknou lidé. Povzbuzením ale je, že
i když nás pokora, obavy a někdy i ohled na druhé v naší víře
svazují, Pán chce přijít a pomoci. On zná okolnosti, On ví a koná.
Zajímavá je také skutečnost, že oba doposud vzpomínaní
muži (malomocný i setník) stojí mimo společenství Izraele. Jeden
je exkomunikovaný pro nemoc a druhý je důstojník okupační
armády. Přesto jim Ježíš pomáhá, uzdravuje je a zapojuje
do okruhu lidí, kterým prokazuje svoji dobrotu. Není to úžasné

Tu k němu přistoupil malomocný, padl před ním na zem
a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ Mt 8,2
Matoušova osmá kapitola je zvláštní tím, že v ní nacházíme popis
pěti Ježíšových zásahů do života lidí. Je „vzorkem“ způsobu
Ježíšova jednání s lidmi.
Ježíš sestupuje z hory a jde s ním velký zástup. Přichází
k němu malomocný. To je něco neslýchaného. Malomocný, který
se měl držet v uctivé vzdálenosti od lidí, se odvážil přijít až
k samotnému Ježíši, přímo do davu lidí. Vzhledem k tomu, že
Ježíš potom žádá, aby o uzdravení nikomu neříkal, je jasné, že
zástupy a možná také učedníci v obavách o své zdraví a život
utekli do předepsané vzdálenosti a zůstal u něj pouze Ježíš. A to
je první dobrá zpráva.
Ať jsme sebevíc „nečistí“, a to až tak, že od nás lidé „utíkají“,
můžeme přijít k Ježíši. On neutíká. Chce to jen naši odvahu
a důvěru. Je možné k Ježíši přijít v jakékoli situaci. A to i v takové,
kdy ze strany lidí to není přípustné. Jestliže všichni utečou,
Ježíš zůstává.
Problém malomocného je jasný. Jeho přání se dá snadno vytušit:
je jím touha po uzdravení. Ale zvláštní je forma jeho prosby.
Malomocný neprosí, on Ježíši oznamuje (tam není otázka,
ale oznámení), že ho může vyléčit, pokud bude chtít. Věří, a to
až tak, že na jedné straně plně důvěřuje, a na druhé straně nechává
na Ježíši, co udělá. Je tam ono „buď vůle Tvá“. Chceš-li!
A tady je druhá dobrá zpráva. Ježíš chce. Vztáhne ruku a dotkne
se ho (v. 3). Nepřijímá izolaci tohoto člověka od lidské společnosti,
ale podává mu ruku k pomoci. I když vlastně nezazněla
žádná prosba.
Ježíš vidí do srdce, vidí potřebu, vidí touhu a chce pomoci.
I když všichni utečou, i když v očích lidí nemáme šanci a ani
právo, On zůstává a dotýká se. Chce pomoci.

Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá,
a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Mt 7,8
Zdá se nám to až nepravděpodobné. Že by tomu tak bylo? Vždyť
život nám ukazuje i jinou tvář. Kolik jsme prožili vlastních zkušeností,
kolik jsme jich slyšeli od ostatních, že prosili, hledali,
tloukli — a nedostali a nebylo jim otevřeno.
Ale je třeba číst dál. „Jestliže tedy vy umíte svým dětem dávat
dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo
ho prosí“ (v. 11). Ježíš nespecifikuje, co Bůh dává, ale hovoří
v obecné rovině, že Bůh dává dobré. A právě to je pro nás důležité.
Umíme my posoudit, co je dobré pro nás, pro naše okolí,
pro současnost, ale i budoucnost? A do těchto otázek zaznívá
příměr, který Ježíš použil: „Tak jako vy dáváte svým dětem…,
tím spíše váš nebeský Otec.“
My jsme děti našeho nebeského Otce. A tak jako rodiče dokážou
posoudit, co a kdy je pro dítě dobré, tak to dokáže posoudit
i Bůh. Tak jako rodiče pro dobro dítěte dokážou s láskou
odmítnout některá jejich přání, tak i náš nebeský Otec odmítne
s láskou nebo pro svoji lásku k nám některá naše přání, nebo
alespoň termín jejich naplnění. Ale jisté je, že nám vždy dává
dobré, byť bychom to momentálně tak neviděli.
Odpuštění, naději, povzbuzení, dostatek péče o náš stávající
život… Zkusme spočítat, co všechno jsme od našeho nebeského
Otce vzali a bereme. V jedné písni se zpívá: sečti všechny dary,
které Pán ti dal, a v tvém srdci musí zaznít píseň chval. Díky,
Pane, že si to můžeme uvědomit.

Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete
jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc
než pokrm a tělo víc než oděv? Váš nebeský Otec přece ví,
že to všechno potřebujete. Mt 6,25.32
Ne, není to výzva k nicnedělání, k životu se založenýma rukama.
Ptactvo, které Ježíš dává za příklad, se také musí starat
a dělá pro svoje nasycení velmi mnoho. Ale zde jde spíše o význam:
dělat si starosti nadmíru, obávat se zítřka, propadat panice.
Opakem takovéhoto postoje je spolehnutí se na Pána. To
platí pro bohaté, ale zvláště pro chudé. Ptáci nemají stodoly, svá
pole se zrním, a přece se o ně Bůh stará. I lilie jsou plně závislé
na dešti a rose, které sesílá Bůh.
Nejde tedy o pobídnutí k nicnedělání, ale je to výzva k uklidnění,
ke zbavení se uštvanosti a paniky. A týká to se jak bohatých,
tak chudých. Bázlivá ustrašenost je zbytečná. Ničí nás
a stejně tím nic nevyřešíme. Jen prohlubujeme svůj problém. Nelze
sloužit dvěma pánům, starostem ve smyslu paniky a Bohu.
Nebuďte ustaraní jako pohané a důležití se svými starostmi
jako farizeové. Ježíš připomíná otázku priorit: nejprve hledejte
to podstatné, všechno ostatní pak s pomocí Boží nějak dopadne.
Nedělejte si starost o zítřek. Obavy a starosti člověka paralyzují
a mají vliv na náš spánek, chuť k jídlu, nedokážeme myslet na
nic jiného, nabourávají mezilidské vztahy, protože jsme nervózní,
a snižují naši schopnost důvěřovat Bohu. Plánovat budoucnost
je užitečné, ale zabývat se obavami je plýtvání časem, plýtvání
duševní pohodou, mezilidskými vztahy i vztahem k Bohu.
Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.

Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi v nebesích… Mt 6,9
Ještě do třetice se chci vrátit k úvodním slovům modlitby „Otče
náš“. Ano, máme společného Otce — jsme sourozenci, jsme si
před Bohem všichni rovni. Jestliže jsme před Bohem, kterého
uznáváme jako svého Otce, rovni, potom to velmi pomáhá ve
vzájemných vztazích. Není nadřízený ani podřízený. Neříkáme
již já, ale my, ne mně, ale nám. On je Bohem nás všech, On nás
všechny sdružuje. Tato modlitba je počátkem pravého vztahu.
Když vyslovujeme „Otče náš“, nejde o egoistickou modlitbu,
nýbrž o modlitbu se sociálním rozměrem.
Každý z nás potřebuje nad sebou nějakou vyšší autoritu, morální
imperativy, něco, co stojí nad ním a čemu se podřizuje.
Jinak má pocit, že on sám je nejvyšší pravdou a jediným měřítkem.
A potom se cokoli těžko přijímá od někoho jiného. Dnes
nám vnucuje satan myšlenku: ty se rozhodni, ty jsi svobodný, ty
máš práva, nikdo nemá právo tě omezovat… Ale aby byl člověk
ve vztahu svobodný, potřebuje pravidla, návod, hranice. Život
musí mít pravidla, která přinesl někdo vyšší, ale také více milující,
než je člověk. A člověk, má-li se cítit opravdu svobodný,
se v nich musí pohybovat. Jednota je snazší tam, kde jsou stejná
měřítka a stejné cíle, stejná pravda, tedy to, podle čeho můžeme
měřit dobré a zlé. Prokázalo se, že náboženství poskytuje
manželským dvojicím společný smysl pro hodnoty, společné
přesvědčení i cíl, který jejich partnerský vztah posiluje.
A tak znovu díky, že máme společného Otce, že je to NÁŠ
Otec, před kterým jsme si všichni rovni a který nám dává návod
umožňující žít smysluplný a hodnotný život na této zemi
a také naději na věčný život v Božím království.

Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi v nebesích… Mt 6,9
Všichni jsme děti Boží, jak jsme vzpomínali včera, všichni jsme
si rovni, ale někteří mají pocit, že jsou „rovnější“. V dějinách
zde byly různé systémy společenského uspořádání, jako patriarchát,
kdy vládli muži, nebo matriarchát, kdy naopak měly
první a poslední slovo ženy. Historie vzpomíná některé muže,
kteří chtěli ovládnout svět s tím, že lidská rasa, ke které patřili,
má vládnout světu.
Ale nechoďme pouze do historie. Mnohdy jsou problémy ve
vztazích dány vlastní neochotou podřídit se nějaké jiné autoritě
než sobě samému. Dnes se hovoří o tom, že je doba neakceptování
autorit ve společnosti. A to ne proto, že by někdo jiný nemohl
být autoritou, ale proto, že „já“ musím být vyšší autoritou. A tak
i o poměrech v rodině se ironicky říká, že je zde nějaký „krk,
který otáčí tou hlavou“, že je někdo „pod pantoflem“, že někdo
musí mít vždy „poslední slovo“ atd. Mnohdy trváme na maličkostech
ne proto, že jsou důležité, ale proto, že jsme důležití my.
Ježíš nás však učí modlit se „Otče náš“. Nejsme nevyšší autority,
ale naopak jsme všichni podřízeni vyšší autoritě. Autoritě
Otce. A také jeho péči, starosti a přítomnosti. Co z toho
vyplývá? Že jsme si všichni opravdu rovni. Ne ve smyslu nějakého
pracovního poměru, kdy jeden je vedoucí a ostatní jsou
mu podřízeni, ale ve smyslu rovnosti lidských bytostí. Všichni
jsme děti jednoho Otce. Není to povzbuzující? Před nebeským
Otcem nehraje roli naše profesní či společenské postavení, naše
vzdělání, naše bohatství, náš talent. Všichni jsme děti jednoho
nebeského Otce.

Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi v nebesích… Mt 6,9
Modlitba, která je známá v celém křesťanském světě, začíná
slovy „Otče náš“. A už to samo o sobě je nesmírně povzbuzující.
Boha Stvořitele, Pána vesmíru, toho, který má ve svých
rukou dějiny, který je všemocný…, právě toho můžeme oslovovat
„Otče“. A On si přeje, abychom pochopili, že jsme jeho děti.
Touží být naším Otcem a chce, abychom jej tak přijali. Otec,
samozřejmě i matka, je tím nejbližším člověkem. Mezi dětmi
a rodiči je ten nejužší možný vztah. Otec je autorita, ale milující
autorita. A Ježíš si přeje, abychom právě to pochopili a takto
Boha Stvořitele brali.
Kolik lidí má svoji představu o Bohu jako o někom, kdo nás
sleduje na každém kroku, aby nám vytkl naše chyby, kdo čeká
na naše klopýtnutí, aby nás za ně potrestal. Kolik lidí má Boha
za ubohého stařečka, nebo vůbec nepřipouští jeho existenci.
Kolik lidí se ale tím nemá v životě o koho opřít. Kolik lidí má
díky tomu zastřenou budoucnost, kolik lidí se díky tomu Boha
bojí. A přitom Bůh není hlídač našich chyb, ale náš milující Otec.
Když malé dítě jde do neznámého prostředí, když váhá, když
se bojí, když si není jisté, potom je velice rádo, když se může
svého otce držet za ruku s jistotou, že tatínek je ten, který všechny
obavy rozptýlí.
Vcházíme do nového dne. Máme jistotu v tom, co nás všechno
právě dnes potká? Že zvládneme všechno, co přijde do našeho
života? Jsme si jisti, že máme sílu na všechno, co nám dnešní
den přinese? Potom je dobře si uvědomit, že máme svého Otce
v nebesích, který touží být s námi. Držme se ho za ruku a vykročme
do nového dne s ním. S naším nás milujícím Otcem,
milující autoritou.