Ostrava – Mariánské Hory

Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti,
čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se
vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa.
Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. Mt 5,13.14
Tato pasáž Bible úzce navazuje na stať o blahoslavenství. Dokonce
je její součástí. Ježíš hovoří o pokorných a tichých lidech,
kteří touží po spravedlnosti s vědomím, že sami jí dosáhnout
nemohou. Hovoří o těch, kteří jsou milosrdní, mají čisté srdce,
usilují o pokoj a mnohdy jsou i pro svůj postoj pronásledováni.
I když společnost vnímá následovníky Ježíše Krista jinak, právě
oni jsou solí a světlem tohoto světa.
Je mnoho lidí, kteří žijí v představě, že je svět potřebuje. Buď
proto, že zastávají vysoké politické nebo vojenské funkce, nebo
proto, že jejich bohatství jim dává moc, kterou nikdo jiný nemá.
Kolik rádoby celebrit, které můžeme téměř každodenně vidět na
televizních obrazovkách, má pocit, že oni jsou ti nejdůležitější.
Ale Ježíš má jiný názor. Právě ti, které svět téměř přehlíží,
jsou tolik potřební pro společnost jako sůl a světlo. Sůl dodává
chuť, konzervuje, sůl měla smysl i při oběti a symbolizovala
smlouvu (Nu 18,19). A Ježíš dodává: budou vás obviňovat z kdečeho,
a přitom nechápou, že vy máte něco, co oni potřebují. Soli
stačí špetka k tomu, aby jídlo dochutila. A tak neklesejme na
mysli, když máme pocit, že je nás málo. Několik bohabojných
křesťanů ovlivní množství lidí. Stejně je to se světlem. I malé
světélko prorazí tmu.
Máme pocit, že je nás křesťanů málo? Máme pocit, že jsme
téměř neviditelní? Máme pocit, že nás nikdo nepotřebuje, že
jsme nedůležití? Mýlíme se! Právě takové Ježíš potřebuje, protože
jsou světlem a solí pro společnost, ve které se nacházejí.

Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost,
neboť jejich je království nebeské. Blaze vám, když vás
budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám
všecko zlé kvůli mně. Mt 5,10.11
Zdá se, jako by do návodu jak být šťastný najednou zazněl falešný
tón. Budete šťastní, když vás budou pronásledovat, když
vás budou tupit a lhát o vás. Tak to snad ne! Vždyť předchozí
vyjádření říká, že budeme šťastní, když budeme vytvářet pokoj
a usilovat o něj. Takže odplata za vytváření pokoje je pronásledování,
a to nám má přinášet štěstí? Nebo máme dokonce
ono pronásledování vyhledávat, aby nám přineslo štěstí? Je
zajímavé, že i lidové rčení cynicky říká, že „každý dobrý skutek
bude po zásluze potrestán“, nebo „za dobrotu na žebrotu“.
Nejde o to, pronásledování vyhledávat, ale když už se do něj
dostaneme z důvodu falešných obvinění, potom i tak můžeme
zůstat šťastni. Jak se to děje?
Lidem je možné vzít všechno, ale ne vztah s Bohem. Nelze je
oddělit od Boha. Tři mládenci se ocitli v ohnivé peci pro ješitnost
krále, a přitom, jak píše prorok Daniel, Ježíš tam byl s nimi.
Vězni zavření pro víru v pracovních táborech v 50. letech minulého
století prožívali velmi těžké období, ale když čteme jejich
svědectví, vidíme, že to jediné, co je drželo „nad vodou“, byla
víra v Boha a jistota, že Bůh je tam s nimi. Vnitřní pokoj, který
byl způsoben tím, že i v takové situaci se opírali o Boha, jim
nikdo vzít nemohl. Oni zůstávali šťastni v Kristu.
Prožíváme nezaviněně tlak nepochopení, pomluvy, pohrdání,
až pronásledování? Potom si buďme jisti, že i v takové situaci
je Ježíš s námi. A my můžeme zůstat vnitřně pokojní a šťastní.

Blaze chudým v duchu… těm, kdo pláčou… tichým…
těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti…, neboť oni
budou potěšeni… dostanou zemi za dědictví…
oni budou nasyceni. Mt 5,3–6
Vraťme se ještě k blahoslavenství. Štěstí, jak jsme si uvědomili
včera, je něco, co si připravujeme sami. Není závislé pouze na
vnějších podmínkách. Ty nám mohou přinést radost, uspokojení,
ale opravdové hluboké štěstí vyplývá z našeho životního
postoje a životního stylu. Šťastni mohou být i ti, které všichni
ostatní považují za nešťastné. Dokonce i ti, kteří mají pocit, že
nežijí naplněný život, že žijí život bez perspektivy, mohou být
šťastni. Ježíš totiž hovoří o těch, kteří žijí v představě, že jejich
duchovní život je slabý, že jsou hříšní, že nemají velkou
víru, kteří z toho důvodu i pláčou, hovoří o těch tichých, neprůbojných,
ale zároveň bytostně toužících po Boží spravedlnosti.
A právě jim říká, že jsou šťastnými, protože si uvědomují, že
potřebují Krista, aby mohli dosáhnout ospravedlnění a získat
Boží milost. Pomoci je možné pouze tomu, kdo si uvědomuje, že
pomoc potřebuje. Ten, kdo má pocit, že všechno zvládá a nikoho
nepotřebuje, je člověk, kterému není pomoci. A ten potom
musí spoléhat pouze na „štěstí“ plynoucí z vnějších věcí.
Ježíš nejprve hovoří k těm, kteří mají dojem, že ke štěstí mají
daleko, a vlastně si neuvědomují, jak k němu naopak mají blízko.
To jsou ti plačící, neprůbojní, hříšní, ale zoufale toužící po
Božím ospravedlnění. Následně Ježíš hovoří o tom, že štěstí
člověka závisí také na něm samotném. Na tom, jak je milosrdný,
čistého srdce, tvořící pokoj. Mnohdy mezi ně patří i ti, kteří
jsou pronásledováni.
Ať už patříme do jakékoli skupiny, děkujme Bohu, že nás takto
utěšuje a ukazuje cestu ke štěstí.

Když spatřil zástupy, vystoupil na horu;
a když se posadil, přistoupili k němu jeho
učedníci. Tu otevřel ústa a učil je: Blaze… Mt 5,1–3
Jde o první Ježíšovo velké kázání, které Matouš zaznamenal.
Není to evangelizační kázání, ale jsou to slova pro věřící i nevěřící.
Vlastně jde o vyhlášení Ježíšova programu. Když se Ježíš
na hoře posadil (židovští rabíni vždy učili vsedě a Ježíš tím
dával najevo, že je autoritou), otevřel ústa a učil je. Čemu učil
zástup, který byl před ním? Učil je tomu, jak být šťastný. Jak
se učinit šťastným. Kdo by nechtěl být v životě šťastný? Vždyť
to si vzájemně přejeme v souvislosti s významnými životními
dny. Novomanželům přejeme štěstí do jejich společného života,
do nového roku si přejeme totéž a jistě by se našlo ještě mnoho
příležitostí k přání štěstí sobě i jiným. Obvykle ale spojujeme
štěstí s něčím, co přichází do našeho života zvenčí. Měli jsme
štěstí na krásné počasí o dovolené, na laskavou prodavačku,
máme štěstí, protože jsme zdraví, máme dobrou práci, dostatek
finančních prostředků atd.
Ale Ježíš převrací toto zaběhlé myšlení naruby. I když podněty
zvenčí mohou přispívat ke spokojenému životu, štěstí nepřichází
s něčím zvenčí, ale přichází s tím, co je uvnitř nás. Šťastný
je ten, kdo je milosrdný, kdo má čisté srdce, kdo působí pokoj (v.
7–9). Je to náš vnitřní postoj, vnitřní rozhodnutí, jaký budu. Není
to závislé na tom, co se děje kolem nás, v jakém prostředí žiji
a jaké mám či nemám bohatství. Dokonce to není odvislé ani od
našeho zdraví. Opravdové štěstí je produkt, který si „vyrábím“
sám. Díky, Pane, za to, že směruješ naše myšlení tím jediným
správným směrem, který vede ke šťastnému životu.

Pověst o něm se roznesla po celé Sýrii; přinášeli
k němu všechny nemocné [mající se zle; ČSP], postižené
rozličnými neduhy a trápením, posedlé, náměsíčné,
ochrnuté, a uzdravoval je. Mt 4,24
Jde o popis Ježíšovy činnosti. Nic neobvyklého, protože v Bibli
se často píše o tom, co Ježíš dělal v době svého působení na zemi.
Ale zatímco předcházející verš oznamuje, že učil, kázal a uzdravoval,
tento verš je zvláštní tím, že mu pouze slovo „uzdravoval“
nestačí. Matouš vyjmenovává, o koho šlo: o nemocné, postižené
neduhy, trápením, posedlé, náměsíčné, ochrnuté, a Český studijní
překlad ještě dodává, že slovo nemocné se vztahuje také
na ty, kteří se mají zle. Proč takový podrobný výpis?
Nikdy bychom neměli mít pocit, že je něco, na co Bůh nestačí.
Máme rozvinutou lékařskou vědu, zdravotnictví na vysoké
úrovni, ale přesto se stává, že na některé věci nestačí. Kolikrát
i velmi renomovaný odborník–lékař řekne po složité operaci:
„s pomocí Boží jsme to zvládli“ nebo „to byl zázrak, že to tak
dopadlo“. Ale vedle tělesných nemocí jsou i jiné stavy, kdy se
„máme zle“. I tady jsou k dispozici odborníci a neměli bychom je
přehlížet, ale tím největším odborníkem je Bůh. Můžeme se obrátit
na jeho rady zapsané v Bibli, protože Bible nebyla napsána,
aby nás informovala, ale aby nás formovala. Mnohé negativní
věci v životě vycházejí z nerespektování rad v Božím slově.
Kromě toho Ježíš přichází mezi učedníky a říká jim: „Pokoj
vám.“ A tento pokoj může dát i nám. Není problém, se kterým
bychom se na Ježíše nemohli obrátit. Ať už je pro druhé lidi viditelný,
či neviditelný, veřejný, nebo tajný, běžný, nebo velmi
citlivý, trvající chvíli, nebo dlouho. Stačí svěřit se Bohu a důvěřovat
v jeho pomoc. Není totiž problém, který by On nezvládl.
Díky, Pane, za to.

… vystoupil Jan Křtitel a kázal v Judské poušti:
Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.
… Od té chvíle začal Ježíš kázat: Čiňte pokání, neboť
se přiblížilo království nebeské. Mt 3,1.2; 4,17
Činit pokání. Toto důležité poselství není dobré brát na lehkou
váhu. Na tom se shodnou snad všichni věřící lidé. Někteří u toho
dokonce zvednou výstražně prst. Jenže dnes žijeme v době, kdy
se lidé ptají po důvodu. Proč činit pokání? Jan Křtitel i Ježíš tento
důvod přinášejí. A to velmi zřetelně. „Čiňte pokání, neboť se
přiblížilo království nebeské.“ A je jasno. Přiblížilo se království
nebeské. Ještě důrazněji to říká text Jeruzalémské bible a překlad
B21: „království nebeské je [velmi, zcela] blízko“.
Čiňte pokání. Jak tvrdě a nekompromisně to zní. Ale my čteme:
„Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti
a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě
chce přivést k pokání?“ (Ř 2,4). Ano, Boží království je blízko.
Jaká to je zpráva? Dobrá, nebo špatná? Záleží na tom, co chceme
zdůraznit. Ale Ježíš i Jan Křtitel ji hlásají jako dobrou zprávu
o blízkosti Božího království. Oni neříkají: čiňte pokání, jinak
budete zatraceni. Hovoří o dobré zprávě. Konečně se přiblížilo
království nebeské, proto čiňte pokání. Naše motivace ke konání
pokání je pozitivní, ne negativní. A to je dobře.
Místem kázání nebyl chrám, ale pustina. Svět je ekonomicky
a intelektuálně sycen, ale zároveň žízní po duchovním napojení.
Blízkost království není výhrůžka, ale dobrá zpráva. Radujeme
se z toho, že je blízko, protože je nám to velkým povzbuzením.
Díky, Pane, za to.

Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda,
hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se:
„Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě
jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Mt 2,1.2
Betlém, městečko vzdálené asi 8 km od Jeruzaléma, byl ve své
době téměř bezvýznamný. A právě tady se narodil Spasitel světa,
jako obyčejný člověk mezi obyčejnými lidmi. A tím je nám,
obyčejným lidem, neobyčejně blízko.
Na scéně se objevují pohané. Nemáme o nich mnoho informací,
protože Bible neříká, kolik jich bylo ani že byli králové.
Teprve v 5. století lidé vyvodili ze tří darů, že šlo o tři mudrce,
a v 8. století přidali jména Kašpar, Melichar a Baltazar. Ale šlo
o pohany, a to bylo velmi překvapující, protože přišli dříve než
kdokoli ze Židů. A to silně naznačuje, že i pro pohany je Ježíš
nadějí, která jim přináší spásu. Bůh nikomu nestraní. Je zde
i pro ty, které bychom nezařadili mezi kandidáty nebes. Dává
naději všem hledajícím.
Role těchto pohanů je epizodní, ale velmi příkladná. Šli tisíce
kilometrů, až dosáhli svého cíle. Poklonili se „králi“, nic nežádali,
pouze mu vzdali úctu. A právě to je podstata pravé bohoslužby.
Dávají dary, kterými bylo možné uctít i krále. Zlatem uctívají
Ježíše jako krále, kadidlem jako Boha a myrhou předjímají jeho
utrpení. (Odsouzencům bylo nabízeno víno s myrhou; myrhou,
vonným kořením, také pomazávali mrtvé.)
Čteme také, že se „zaradovali velikou radostí“ (v. 10). Kdo
nalezne Ježíše, raduje se.
A tak když tuto zprávu shrneme, potom z ní vyplývá, že Bůh
nikomu nestranní, a to ani úplně obyčejným lidem. Dává naději
všem hledajícím a dává také radost těm, kdo jej nalézají.
Díky, Pane, za to.

Ale nežili spolu, dokud neporodila syna, a dal mu jméno Ježíš.
Mt 1,25
Josef s Marií byli zasnoubeni. V té době, i když spolu intimně
nežili, byli bráni jako manželé. Měli si být tedy věrni. Ale Marie
otěhotněla. Z lidského pohledu to znamenalo jediné. Nevěru.
O Josefovi Bible hovoří jako o muži spravedlivém. Mohl
tedy přesně naplnit to, co se od něho očekávalo: obvinit Marii
z nevěry a vystavit ji zákonem danému dopadu. Ale on to neudělal,
naopak ji chtěl tajně propustit, a tedy svým způsobem
převzít její vinu na sebe zdáním, že ji přivedl do jiného stavu
a nyní ji propouští. Nechtěl ji vystavit hanbě, ponížení a trestu.
Jeho spravedlnost se jednoznačně pojila s milosrdenstvím. Tím
je následovníkem Boha Stvořitele, u kterého se také vždy pojí
spravedlnost s milosrdenstvím.
Anděl jej oslovil, aby Marii nepropouštěl, protože počala z Ducha
svatého. Josef uvěřil této zprávě a jeho víru následoval také
skutek. Marii nepropustil. Když se dítě narodilo, Josef se od
něho neodvrátil, ale dává mu jméno. V té době to znamenalo,
že dítě přijímá za své.
Po nějakém čase jej znovu oslovil anděl s tím, že je třeba,
aby uprchli do Egypta, protože jejich dítě je ohroženo na životě.
I když je čekala dlouhá a namáhavá cesta, Josef znovu
důvěřoval této zprávě a odešel do Egypta. A stejně tak tomu
bylo, když se měl opět vrátit na izraelské území, konkrétně do
Nazareta. Josef byl muž spravedlivý, jehož důvěra v Boha se
projevovala i činy.
Člověk nemusí být známý, nemusí být na výsluní lidské společnosti,
nemusí se jeho jméno vzpomínat v tisku. Ale pokud je
to člověk spravedlivý, důvěřující a milosrdný, potom je veliký
v očích Božích. Díky, Pane, že Ty máš právě takový pohled na
velikost člověka.

„… dají mu jméno Immanuel, tj. přeloženo Bůh s námi.“ Mt 1,23
„… a hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání
tohoto věku.“ Mt 28,20
V životě je tomu tak, že jednou jsme nahoře a podruhé dole.
Ve chvílích, kdy jsme nahoře, si jasně uvědomujeme, že Bůh
je s námi. Pociťujeme vděčnost a rádi se dělíme o zkušenosti,
protože chceme povzbudit i ostatní.
Ale pak přijdou chvíle, kdy se ne všechno daří tak, jak si
přejeme. Modlíme se, ale máme pocit, že nás Bůh neslyší, že je
daleko, že s námi není. Vzpomeňme si na Jóba a jeho životní
úděl. Všechno bylo v jeho životě v naprostém pořádku, a náhle
přišly zlé události. Jób to nesl zpočátku velmi statečně, ale
pod tlakem životních okolností a pod tlakem slov svých přátel
nakonec přece vysloví: „Kéž bych měl někoho, kdo by mne vyslyšel“
(Jb 31,35). Jinými slovy: všichni mě opustili, moje žena,
moji přátelé a nakonec i Bůh. Byla to pravda? (V úplném závěru
Jób říká: „Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl.“)
Může se stát, že jsme na tom v našich očích stejně? Možná ne
v životních okolnostech, jaké prožíval Jób, ale v reakcích na ně?
Bůh mne opustil. Co ale čteme v Matoušově evangeliu? „… jeho
jméno je Immanuel, což přeloženo znamená s námi Bůh.“ Tímto
ujištěním Matouš začíná své evangelium a tímto ujištěním je
také končí. „Já jsem s vámi až do skonání světa.“
Není chvíle, kdy by Bůh s námi nebyl. On je s námi „od počátku
až do konce“, i když se nám to nemusí tak jevit. Nebojme
se, i dnes je a bude Bůh s námi. Stejně jako ve všech dalších
dnech našeho života.

„Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš;
neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ Mt 1,21
Čteme biblickou pasáž, která hovoří o narození Pána Ježíše. Marie,
matka Ježíšova, byla zasnoubena Josefovi, ale „dříve než
se sešli [než se vzali; ČSP], shledalo se, že počala z Ducha svatého“
(v. 18) Zvláštní početí a zvláštní narození. Je zajímavé, že
pisatel Matouš nijak složitě nevysvětluje zázračné početí, jako
by se tím nechtěl zdržovat. Místo toho uvádí, že Ježíš patří do
davidovské linie, a je tedy zaslíbeným Mesiášem. Ale to Matoušovi
nestačí. On necharakterizuje Ježíše tím, kdo je, ale kým
bude. Bude Spasitelem, protože právě On vysvobodí svůj lid
od hříchů. Spasí ne od římských okupantů, ale od hříchů, což
bylo podstatně důležitější. A tak evangelista hned na počátku
svého evangelia dává najevo, že nejde o to, jak se Ježíš narodil,
ale jaké má poslání.
Možná nerozumíme všem událostem a jejich průběhu, které
se v biblických dobách staly. Ale tomu důležitému porozumět
můžeme. Ježíš jako Mesiáš přišel proto, aby nás zbavil hříchu.
Tuto myšlenku ještě zdůrazňuje příběh o přinesení nemocného
k Ježíši, který jej nejprve zbavil hříchů tím, že mu je odpustil,
a teprve potom, k podivení celého zástupu, jej uzdravil
(Mt 9,1–8).
Tíží nás něco, co máme v sobě a nemůžeme se toho zbavit?
Vzpomínám na moji návštěvu jednoho bratra, který pravidelně
chodil do shromáždění, byl činný v životě sboru, a přitom
v sobě nosil velkou bolest způsobenou svým nesprávným jednáním.
Toužil po pokoji a klidu v sobě samém. A právě proto
přišel Ježíš, aby nás zbavil takovéto bolesti a nepokoje a nastolil
v našem srdci klid, dal nám čisté svědomí a možnost prožívat
jeho odpuštění. Díky, Pane, za to.