Ostrava – Mariánské Hory

Blaze chudým v duchu… těm, kdo pláčou… tichým…
těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti…, neboť oni
budou potěšeni… dostanou zemi za dědictví…
oni budou nasyceni. Mt 5,3–6
Vraťme se ještě k blahoslavenství. Štěstí, jak jsme si uvědomili
včera, je něco, co si připravujeme sami. Není závislé pouze na
vnějších podmínkách. Ty nám mohou přinést radost, uspokojení,
ale opravdové hluboké štěstí vyplývá z našeho životního
postoje a životního stylu. Šťastni mohou být i ti, které všichni
ostatní považují za nešťastné. Dokonce i ti, kteří mají pocit, že
nežijí naplněný život, že žijí život bez perspektivy, mohou být
šťastni. Ježíš totiž hovoří o těch, kteří žijí v představě, že jejich
duchovní život je slabý, že jsou hříšní, že nemají velkou
víru, kteří z toho důvodu i pláčou, hovoří o těch tichých, neprůbojných,
ale zároveň bytostně toužících po Boží spravedlnosti.
A právě jim říká, že jsou šťastnými, protože si uvědomují, že
potřebují Krista, aby mohli dosáhnout ospravedlnění a získat
Boží milost. Pomoci je možné pouze tomu, kdo si uvědomuje, že
pomoc potřebuje. Ten, kdo má pocit, že všechno zvládá a nikoho
nepotřebuje, je člověk, kterému není pomoci. A ten potom
musí spoléhat pouze na „štěstí“ plynoucí z vnějších věcí.
Ježíš nejprve hovoří k těm, kteří mají dojem, že ke štěstí mají
daleko, a vlastně si neuvědomují, jak k němu naopak mají blízko.
To jsou ti plačící, neprůbojní, hříšní, ale zoufale toužící po
Božím ospravedlnění. Následně Ježíš hovoří o tom, že štěstí
člověka závisí také na něm samotném. Na tom, jak je milosrdný,
čistého srdce, tvořící pokoj. Mnohdy mezi ně patří i ti, kteří
jsou pronásledováni.
Ať už patříme do jakékoli skupiny, děkujme Bohu, že nás takto
utěšuje a ukazuje cestu ke štěstí.