Ostrava – Mariánské Hory

Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova.
Mt 1,1
Kdo by dnes četl nějaké rodokmeny, pokud by to nebyl právě
ten jeho? Málokdo. To přece musel vědět i Matouš, pisatel prvního
evangelia v Novém zákoně. A přece hned na začátku uvádí
ve svém evangeliu rodokmen Ježíše Krista. Obsahuje totiž nejen
soupis jmen, ale i několik důležitých poselství. Dovolím si
připomenout pouze jedno.
Pokud jej přečteme celý, najdeme tam mnoho jmen různých
lidí. Měli různé ekonomické možnosti, rozdílné příběhy svých
životů a mnozí z nich jistě nebyli příkladní ve svém myšlení
i konání. A přece je nacházíme v Ježíšově rodokmenu. Nemůžeme
přehlédnout ani skutečnost, že v seznamu je i pět žen.
I ony byly různé, mnohdy nekonvenční a neodpovídající představám
zbožného člověka, ať už v souvislosti s jejich morálkou,
nebo s tím, že pocházely z pohanského prostředí. Navíc žena
v té době neměla nijak významné postavení. Na společenském
žebříčku byla vždy níž než muži. Jak to, že jsou i ony uvedeny
v rodokmenu Spasitele světa? Jsou zde uvedena i jména pro
mnohé neznámá. Registrujeme je, ale nevíme, o koho se jedná.
Jaké je tedy poselství, které může oslovit i nás? Známá i neznámá
jména, bohatí i ne tak majetní, muži i ženy, v lidských
očích méně i více hříšní…, a ti všichni jsou v rodokmenu Ježíše.
Se všemi se Ježíš ztotožňuje. Všechny přijímá do své rodiny,
za nikoho se nestydí. Není to úžasné poselství pro člověka
dnešní doby? Doby, kdy se lidé rozdělují na vhodné a nevhodné,
schopné a neschopné, bohaté a chudé, muže a ženy? Ježíš
takové dělení nezná. Všichni, kdo chtějí, mohou patřit do jeho
rodiny. Díky, Pane, za to.

Potom uvidíte rozdíl mezi spravedlivým a svévolníkem,
mezi tím, kdo Bohu slouží, a tím, kdo mu sloužit nechce.
Mal 3,18
Otevíráme poslední knihu Starého zákona, knihu proroka Malachiáše.
Opět se v ní ukazuje Boží nezměrná trpělivost.
Zamiloval jsem si vás, říká Hospodin svému lidu. A jako odpověď
se mu dostávají slova: No to je fajn, ale kde je důkaz toho,
že sis nás zamiloval? Není to poněkud podivná odpověď lidí
vůči Bohu? A přesto je Bůh ochoten s nimi diskutovat a pokládá
otázku: A kde je vaše úcta a bázeň přede mnou? Vždyť jsem
s vámi uzavřel smlouvu o životě a pokoji. Vy jste však z této
cesty sešli, a ještě jste další strhli s sebou. Už mne svými slovy
i činy unavujete. A lidé, místo toho, aby uvažovali o Božích slovech,
oponují tím, že se ptají: čím zlehčujeme Tvé jméno, čím
Tě unavujeme? A Bůh opět přidává další díl své trpělivosti: Navraťte
se ke mně, přestaňte mne okrádat a já se k vám navrátím.
A lidé znovu nechápavě, nebo jakoby nechápavě, namítají: Jak
Tě okrádáme? A Hospodin znovu vysvětluje. Pokolikáté už? Následují
ona známá Boží slova: už konečně přestaňte debatovat
a klást nesmyslné otázky a zkuste mne, zdali vám nepožehnám
tak, že na další požehnání už nezbude místo.
Často hovoříme o Boží lásce, jeho milosrdenství, spravedlnosti,
jeho oběti a je pravdivé a správné, že si tyto Boží vlastnosti
připomínáme. Ale již méně se hovoří o Boží trpělivosti. A ta je
přitom neskutečná. Otázkou je, zdali si ji uvědomujeme. Trpělivost
je jedním z projevů lásky. Projevujeme ji i my ve vztazích
s druhými?
Boží trpělivost, to je dar, který nám Bůh každý den dává.
Díky, Pane, za něj.

Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta
potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví
Hospodin zástupů: Neotevřu vám snad nebeské průduchy
a nevyleji na vás požehnání? A bude po nedostatku. Mal 3,10
Jedno lidské přísloví říká, že nemáme kupovat zajíce v pytli.
Ano, je třeba být obezřetný, nebýt přehnaně důvěřivý, ale ověřovat
si informace, nabídky, služby i ty, kteří je přinášejí. Když
je ale někdo někomu blízký, potom se může stát, že toto prověřování
je vnímáno jako nedůvěra, a může to vést až k nabourání
vztahů. Nedovedu si představit, že obecně vážená osoba je někým
s nedůvěrou prověřována. Skoro se to vnímá jako urážka.
Jak asi zareaguje člověk, když zjistí, že mu nebyla projevena
důvěra, a naopak ho jeho partner, jeho bližní, jeho spolupracovník
zkoušejí?
A my čteme v Bibli, že Bůh, Stvořitel, Pán pánů a Král králů,
přímo nabízí nám lidem, tedy svému stvoření, abychom si ho
prověřili. Abychom to s ním zkusili. Dokonce říká: „vyzkoušejte
mě“ (ČSP). Bůh se neuráží, protože mu jde o každého člověka.
Proto vydal svého Syna na smrt, proto se Ježíš pokořil tak, že
umyl svým učedníkům nohy, proto nabízí i možnost vyzkoušet
sama sebe ze strany těch, kteří jsou ochotni to udělat.
Nejde jen o to, že Bůh nikdy nezklame a z opravdu upřímně
míněné „zkoušky“ vždy vyjde jako náš nebeský Otec. Jde
mně o samotnou nabídku, abychom Boha zkusili. Tak se ponížil
(již pokolikáté), že to nabízí On, Stvořitel, stvořeným bytostem.
A tak nemůžeme jinak než opět říct: díky, Pane.

Vzal jsem si dvě hole; jednu jsem nazval „Vlídnost“
a druhou jsem nazval „Pouto“ a pásl jsem ovce. Za 11,7
Když čteme Malé proroky, je až unavující stále opakovaná Boží
nabídka pomoci a záchrany, její odmítání ze strany lidu následované
novou nabídkou ze strany Boha. V textu proroka Zacharjáše
to není jiné. Bůh se nabízí, že bude svůj lid pást, jako
dobrý pastýř pase své ovce. Už jenom „výzbroj“ pastýře ukazuje
na jeho úmysly. Vlídnost a pouto, nebo také svornost či
jednota. Vlídnost ze strany pastýře a jednota s ním i lidu mezi
sebou. Ale i přes tak úžasnou nabídku „oni o mě nestáli“, říká
Bůh (v. 8). A tak je dál pásli nerozumní pastýři, kteří je vedli do
záhuby. Bůh ale znovu nabízí záchranu prostřednictvím smrti
svého Syna, kterého probodli (12,10). A díky této smrti „vytryskl
pramen k obmytí hříchů a nečistoty“ (13,1). Nakonec zde přece
jen budou ti, kteří budou vzývat Hospodinovo jméno, byť by
jich byla pouze menšina (třetina; 13,8). To bude ten jeho lid a On
bude jejich Bohem.
Je tu nabídka vlídnosti a jednoty. Velká trpělivost s jejich
vlastní nechápavostí, že to je ta nejlepší cesta. Smrt Ježíše. Pramen
záchrany a odpuštění, který, žel, využila pouze menšina.
Boží lid a jejich Bůh. Není to vše už samo o sobě povzbuzující?
Stačí si pouze uvědomit, že se to vztahuje i na nás. I k nám se
náš nebeský Otec chová s vlídností a trpělivostí. I pro nás vytryskl
pramen k obmytí hříchů a nečistoty. I nás chce Bůh nazývat
svým lidem s tím, že On je naším Bohem. Není to úžasné?
Díky, Pane, za to.

Rozjásej se, sionská dcero, dcero jeruzalémská,
propukni v hlahol. Hle, přichází k tobě tvůj král,
spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu,
na oslátku, osličím mláděti. Za 9,9
Izraelský národ se vrátil z babylónského zajetí, staví chrám
a prorok ho povzbuzuje právě těmito slovy. Jsou to slova radostná,
zvláštní a oslovující.
Jásejte, protože k vám přichází váš král. To je někdo, kdo má
„v popisu práce“ pečovat a chránit svůj lid. Je spravedlivý, má
tedy potřebné předpoklady pro tuto službu, je tím, kdo zachraňuje
a dovede případný boj do vítězného konce. Jede na oslátku,
jako protiklad k jízdě na koni, na kterých v té době jezdili
válečníci. To znamená, že přináší pokoj. Ale vedle toho je ještě
pokořený, pokorný (ČSP). Je pravda, že Ježíš jako král byl pokorný,
ale byl také pokořený. A to je u krále téměř nemyslitelná
věc. Jenomže pokud by nebyl pokořený, a to ze své vlastní
vůle, nemohl by přinést vítěznou záchranu nám lidem. Díky za
toto dobrovolné pokoření pro naši záchranu. To je něco, co nás
vede k vděčnosti.
Ale ještě je tady povzbuzení: „Přichází k tobě tvůj král“. To
všechno se týká i tebe, čtenáři. Čteme tady o sobě. Týká se to
nás. Je to náš král přinášející pokoj, ale také vítězství nade vším,
co nás nějakým způsobem sužuje nebo zbavuje klidu. I pro nás
byl pokořen, a přesto zůstal pokorný. I za námi přichází, a to
každý den. Je to nejen důvod k vděčnosti, ale také povzbuzení,
kterého se nám každý den dostává. Díky, Pane, za to.

Ne silou ani mocí, nýbrž mým Duchem,
praví Hospodin zástupů. Za 4,6
Pro mnohé jde o známý verš z knihy proroka Zacharjáše. Byl
napsán v dávném čase, a přitom jak silně promlouvá právě do
dnešní doby. Jak pravdivě odhaluje myšlení dnešního člověka.
Pro prosazení tužeb a ambicí se dnes používá moc a síla, i ta
vojenská. Pisatel tím nemyslí jen hrubou tělesnou nebo vojenskou
sílu, tedy „fyzické schopnosti“. Může to být i síla peněz,
síla známostí, síla politické moci. To vše lidé dnes používají, aby
dosáhli svého. K síle je přidáno i slovo „moc“, což jsou schopnosti
vyplývající z duševní výbavy (viz ČSP), které lidé také používají
pro své záměry. Síla a moc nejsou pouze špatné, ale co když
nefungují dostatečně? Zerubábel měl dokončit obnovu chrámu.
Ale to nedokážeš těmito prostředky, říká Bůh prostřednictvím
proroka. Dokážeš to pomocí schopností, které dává Duch Boží.
A stejné je to i v životě. Možná se lidé něčeho dopídí pomocí
svých sil a vybavenosti. Ale jistě ne všeho. Na všechno naše
výbava totiž nestačí. A právě tady nám Hospodin nabízí pomoc
nejvyšší, pomoc jeho Ducha. Tato pomoc se uplatní ve všech
životních okolnostech: v souvislosti s naším rozhodováním,
s nemocí, v mezilidských vztazích, při výchově dětí, profesních
problémech, duchovní slabosti atd. Se silou a mocí si vždy
nevystačíme. S Duchem Božím máme cestu životem podstatně
snazší. Díky, Pane, za takovou Tvoji pomoc.

Toto praví Hospodin zástupů: Vezměte si k srdci své cesty.
Ag 1,7
Prorok Ageus se obrací k těm, kteří se vrátili z babylónského
zajetí. Neprožívají zrovna jednoduché období. Otázkou ale je,
nakolik si za to mohou sami, a nakolik jde o něco, co nemohou
ovlivnit. Prorok se jim snaží vysvětlit, že důvodem je skutečnost,
že chrám je stále v troskách, zatímco jejich domy jsou přímo
výstavní. Že se tedy více zajímají o svoje osobní blaho než
o svůj vztah s Bohem, projevující se mimo jiné i tím, že vystaví
znovu chrám. Tím dají jasně najevo, že si přejí, aby Bůh bydlel
uprostřed nich. A samozřejmě je důležité „postavit“ Boží chrám
i ve svém vlastním srdci. Potom jim Bůh požehná ve všech oblastech
života. To je hlavním poselstvím proroka.
Ale v této krátké prorocké knize je ještě jedno důležité poselství.
Prorok totiž pětkrát oslovené vybízí: „vezměte si k srdci“.
To znamená jinými slovy: „přemýšlejte o svých cestách,
všimněte si, jak žijete, uvažujte o svém způsobu života“ (ČSP).
Najednou zjišťujeme, že se nejedná o výtku ze strany Boha prostřednictvím
proroka, ale že Bůh si přeje, aby lidé zapojili svůj
rozum, zvážili svůj životní způsob a potom se rozhodli, co je pro
jejich život lepší. Je to obrovská velkorysost ze strany Boha. Já
bych dokonce dodal, že je to i velká odvaha, protože si nejsem
jist, zda by rodiče takovou svobodu dali svým dětem. Ale náš
nebeský Otec nás bere jako dospělé. Vysvětlí nám věci, upozorní
na možné dopady, a to jak pozitivní, tak negativní, doporučí
tu nejlepší cestu a potom řekne: „zvažte to“. Taková důvěra ze
strany Boha je jistě zavazující, ale také velmi povzbuzující. Děkujeme,
Pane, za ni.