Co je ti po nás
13.8.26
A dali se do křiku: „Co je ti po nás, Synu Boží?
Přišel jsi nás trápit dříve, než nastal čas?“ Mt 8,29
Na rozdíl od včerejšího biblického textu je zde patrný ještě jiný
přístup lidí k vlastnímu problému a zároveň k Ježíši. Šlo o posedlé,
tedy nemocné a pro své okolí nebezpečné. Lidé se jich
báli. My samozřejmě nevíme, nakolik byli schopni vnímat svoji
situaci a z toho vyplývající touhu po uzdravení, ale skutečností
je, že vnímali a rozpoznávali Ježíše. („Co je ti po nás, Synu
Boží.“) Oni neprosili o záchranu a ani nedávali najevo nějaký
zájem o pomoc; naopak žádali, aby je neuzdravoval. Nesouhlasili
s uzdravením. Že to bylo vlastně vyjádření „zlých duchů“
(v. 31), to je v této chvíli věc jiná.
Normální reakce by byla (zvláště v dnešní době): „Tak v pořádku,
nemám s tím nic společného, nechcete, nedá se nic dělat.“
Ale přesto se něco stalo. Uzdravil je. Nevolali o pomoc, naopak
jasně dali najevo svůj nesouhlas, ale jejich situace a okolnosti
volaly. Ježíš tyto okolnosti vnímá, a proto koná. Tím také ukazuje,
že jeho moc dokáže nejen uzdravit nemoc a problémy člověka,
ovládat přírodní živly, ale také přemoci nepřítele spasení.
Co z celé osmé kapitoly vyplývá? Ježíš nepotřebuje přesně
formulované prosby. Ježíš není dotčen, že jej voláme, až když
si sami nevíme rady, jako učedníci na lodi. I když je mu řečeno,
aby nezasahoval, On přesto zasáhne, když usoudí, že to okolnosti
vyžadují. Nevnucuje se, ale vidí situaci, potřebu a zná
skutečnost. Jemu na nás záleží. To je jediná motivace, kterou
má Bůh ke svému konání.
