Zásnubní dar
21.6.26
Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností
a právem, milosrdenstvím a slitováním, zasnoubím si tě
věrností a poznáš Hospodina. Oz 2,21.22
Zasnoubení je slib dvou lidí, že spolu vstoupí do manželství.
Tímto aktem dávají najevo, že jejich vztah je natolik vážný a odpovědný,
že v budoucnu počítají se svatbou. Součástí zasnoubení,
které se dnes považuje téměř za přežitek, bylo také darování
věna. V době ještě nedávno minulé přinášela věno do manželství
nevěsta. V době proroka Ozeáše nepřinášela do manželství
věno nevěsta, ale naopak ženich. Musel přinést dar (věno) otci
nevěsty. Mimo to ještě ženich dokazoval svoji lásku, náklonnost
a své pevné rozhodnutí vstoupit se snoubenkou do manželství
zásnubním darem, který věnoval právě jí (viz Biblický slovník
Adolfa Novotného).
Není neznámé, že v Bibli je vícekrát přirovnáván vztah mezi
lidmi (církví) a Bohem ke vztahu ženicha a nevěsty. Je tomu tak
i ve výše uvedeném textu. Bůh vzkazuje izraelskému národu, že
jej miluje a chce si ho, jako nevěstu, zasnoubit navěky. Chce ho
nazvat „svým lidem“ a očekává, že on řekne „můj Bůh“ (2,25).
A co Bůh přináší jako dar své nevěstě? Nenabízí pouze hmotné
věci, ale také spravedlnost, právo, milosrdenství, slitování
a věrnost. Zdá se nám to málo? Čekáme na hmotné dary? Co
by uvítala dnešní nevěsta? Velký byt, luxusní dovolené, nejmodernější
auto, ale milosrdenství, trpělivost, odpuštění, věrnost,
korektnost…, to po mně nežádej? Nebo raději to druhé s tím, že
to první není zdaleka tak důležité jako to druhé? Možná někdo
řekne, že by chtěl obojí. Ale to „obojí“ vyrůstá pouze z toho prvního.
Ze spravedlnosti, slitování, milosrdenství, věrnosti a toho
nejčistšího vztahu. A právě to nám Bůh nabízí. Pane, díky za to.
