Otče náš II.
05.8.26
Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi v nebesích… Mt 6,9
Všichni jsme děti Boží, jak jsme vzpomínali včera, všichni jsme
si rovni, ale někteří mají pocit, že jsou „rovnější“. V dějinách
zde byly různé systémy společenského uspořádání, jako patriarchát,
kdy vládli muži, nebo matriarchát, kdy naopak měly
první a poslední slovo ženy. Historie vzpomíná některé muže,
kteří chtěli ovládnout svět s tím, že lidská rasa, ke které patřili,
má vládnout světu.
Ale nechoďme pouze do historie. Mnohdy jsou problémy ve
vztazích dány vlastní neochotou podřídit se nějaké jiné autoritě
než sobě samému. Dnes se hovoří o tom, že je doba neakceptování
autorit ve společnosti. A to ne proto, že by někdo jiný nemohl
být autoritou, ale proto, že „já“ musím být vyšší autoritou. A tak
i o poměrech v rodině se ironicky říká, že je zde nějaký „krk,
který otáčí tou hlavou“, že je někdo „pod pantoflem“, že někdo
musí mít vždy „poslední slovo“ atd. Mnohdy trváme na maličkostech
ne proto, že jsou důležité, ale proto, že jsme důležití my.
Ježíš nás však učí modlit se „Otče náš“. Nejsme nevyšší autority,
ale naopak jsme všichni podřízeni vyšší autoritě. Autoritě
Otce. A také jeho péči, starosti a přítomnosti. Co z toho
vyplývá? Že jsme si všichni opravdu rovni. Ne ve smyslu nějakého
pracovního poměru, kdy jeden je vedoucí a ostatní jsou
mu podřízeni, ale ve smyslu rovnosti lidských bytostí. Všichni
jsme děti jednoho Otce. Není to povzbuzující? Před nebeským
Otcem nehraje roli naše profesní či společenské postavení, naše
vzdělání, naše bohatství, náš talent. Všichni jsme děti jednoho
nebeského Otce.
