Řekni slovo
10.8.26
Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod moji střechu;
ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Mt 8,8
Setník (byl to pohan, ne obřezaný Žid, protože takový v římské
armádě nesloužil) měl zřejmě dobré srdce. Jednalo se o jeho sluhu,
a to v době, kdy otrok nebo sluha neměl velkou hodnotu.
Přesto jeho pán jde a prosí Ježíše o pomoc s tím, že jeho sluha je
nemocný a velice trpí. Už v této chvíli je to zvláštní. Mezi pohany
a Židy byla obrovská nenávist. Setník zastupoval okupující
armádu, a přesto jej setník, pohan, prosí…, ale jak prosí? Svoji
prosbu opět nevyjádřil obvyklým způsobem (slovo „prosil“ tam
vkládá vypravěč a není ani ve všech rukopisech uvedeno), on
pouze Ježíši oznámil skutečnost. Připusťme, že důvodem byla
bázeň a obrovská pokora před Ježíšem. Možná to bylo také vědomí
toho, že Židé nevstupovali do pohanských domů. Považovali
je za rituálně nečisté. A pokud by tam přesto Ježíš jako Žid
vstoupil, co by tomu řekli lidé? Přesto jsme svědky obrovské
důvěry: „řekni jen slovo, a můj sluha bude zdráv“. Tak jako já
jsem velitelem nad 100 vojáky, Ty jsi pánem nad nemocí a nad
všemi problémy. „Řekni slovo…“
Možná se nám někdy také v životě spojuje důvěra, pokora,
ale i rozpaky nad tím, co řeknou lidé. Povzbuzením ale je, že
i když nás pokora, obavy a někdy i ohled na druhé v naší víře
svazují, Pán chce přijít a pomoci. On zná okolnosti, On ví a koná.
Zajímavá je také skutečnost, že oba doposud vzpomínaní
muži (malomocný i setník) stojí mimo společenství Izraele. Jeden
je exkomunikovaný pro nemoc a druhý je důstojník okupační
armády. Přesto jim Ježíš pomáhá, uzdravuje je a zapojuje
do okruhu lidí, kterým prokazuje svoji dobrotu. Není to úžasné
