Ostrava – Mariánské Hory

Kněz, který se vzepřel Jeremjášovým proroctvím
a na jednu noc zavřel proroka Jeremjáše do klády.
Jeremjáš 20,1—6
V Jeremjášově příběhu se objevují tři osoby jménem Pašchúr.
Jednou z nich byl silný politický protivník proroka Jeremjáše
(Jr 21,1). Po čase se setkáváme s dalším Pašchúrem (Jr 38,1), který
byl také Jeremjášovým odpůrcem. A konečně ve 20. kapitole
čteme příběh o knězi, který byl taktéž nositelem tohoto jména.
Poté, co Jeremjáš oznámil lidu „všechno zlo“, které se Hospodin
chystal uvalit na Jeruzalém „i na všechna města kolem“
(Jr 19,14), kněz Pašchúr se rozzuřil. Pašchúr byl vrchní dohlížitel
v chrámu, tedy významná osobnost. Protivný a nesnesitelný
Jeremjáš, který nepřetržitě vyvolával nepokoje a podkopával
autoritu duchovních vůdců, ho nesmírně iritoval. Proto chtěl
proroka zastrašit, aby s tím už konečně přestal. Dal ho zbít a na
noc vsadit do klády. Jeremjáš se však nenechal odradit. Druhý
den odvážně předpověděl, že Hospodin Pašchúra i jeho společníky
potrestá.
Lidé jako Pašchúr Jeremjáše nezastavili. Zažil to, co prožívali
lidé v celých dějinách. Být Bohu věrný a říkat druhým, co od
nich Bůh žádá, často naráží na silný odpor. Můžeme si však být
jisti, že Bůh svůj lid nikdy neopustí a dokáže umlčet všechny
Pašchúry.
Náš věrný Bože, potřebuji odvahu a víru,
abych mluvil o Tobě i tehdy, když mi okolí nepřeje.

Jeden z „malých“ proroků. Vděčíme mu za knihu Ozeáš.
Současník Izajáše, Ámose a Micheáše. Žil pravděpodobně
v letech 750 až 725 př. Kr.
Ozeáš 1—14
Ústředním tématem čtrnácti kapitol biblické knihy, která nese
jméno proroka Ozeáše, je vztah mezi Hospodinem a Izraelem.
Tento vztah je přirovnán ke vztahu mezi mužem a jeho ženou.
Izrael je jako manželka, která odchází za milenci a opakovaně
je nevěrná. Ozeáš má toto poselství připomínat lidu různými
způsoby. Dokonce i jeho soukromý život v tom hraje důležitou
roli. Bůh mu říká, aby se oženil se ženou volných mravů a měl
s ní děti (Oz 1,2—9). Sotva bychom našli konkrétnější způsob, jak
ukázat, že Bůh zůstává u „své ženy“ navzdory její časté nevěře.
Gomera (Ozeášova manželka) pokračuje v mimomanželských
vztazích, i když Ozeáš dělá, co může, aby ji přesvědčil o své
lásce. Jeho láska jde až tak daleko, že navzdory všemu si ji opět
koupí na trhu s otroky, kde skončila (Oz 3).
Názory na to, zda příběh Ozeáše a Gomery odráží historickou
situaci, nebo se má interpretovat jako alegorie, se různí. Ať je
to však jakkoli, poselství je naprosto jasné. My lidé jsme často
tvrdohlaví a nevěrní vůči Bohu. Bůh se však nevzdává. Nešetří
úsilím, aby obnovil pouto mezi sebou a lidmi, kteří se k němu
obrátili zády. Čas od času potkáme lidi jako Ozeáš, kteří jsou
příkladem vytrvalého života pro druhé. Ale i takový krásný příklad
je jen nedokonalým obrazem nezměrné Boží lásky k nám.
Milosrdný Bože, vyznávám, že jsem často
v mnoha věcech nevěrný. Prosím, odpusť mi.
A děkuji za Tvou neutuchající lásku ke mně.

První soudce v Izraeli hned po smrti Jozua.
Žil a působil ve 14. století př. Kr.
Jozue 15,17
Soudců 1,12—15; 3,7—11
Otníel byl první ze „soudců“ — vůdců, kteří během období přibližně
350 let pomohli Izraelcům osvobodit se zpod jha nepřátel.
Poskytovali jim také rady a pomáhali řešit konflikty. Nešlo
o žádnou dynastii ani demokratický volební proces. Vládcem
svého lidu byl Hospodin. Ve své péči a milosrdenství vůči svému
lidu čas od času — když nastala rozhodující chvíle — zařídil,
aby se na scéně objevil někdo, kdo by jeho lidu pomohl k vysvobození.
Otníel stojí na počátku určitého modelu, který se bude opakovat
po několik staletí. „Izraelci se dopouštěli toho, co je zlé
v Hospodinových očích, a sloužili baalům. … Opustili Hospodina
a sloužili Baalovi a Aštoretě“ (Sd 2,11.13). Když se dostali
do kritické situace, volali k Bohu o pomoc a on jim ve své lásce
poslal vysvoboditele. Potom se jistý čas okolnosti vyvíjely
zase příznivě.
Otníel byl první muž, kterého Bůh povolal, aby soudil jeho
lid. Byl synem nejmladšího Kálebova bratra. Nepochybně věděl
o odvaze svého strýce, který byl jako jeden ze dvou zvědů
vyslán prozkoumat zaslíbenou zemi. Otníel zůstal věrný Bohu
Izraele. Když ho Bůh povolal, aby se stal „soudcem“, byl na svůj
úkol připraven. „Spočinul na něm duch Hospodinův“ (Sd 3,10)
a zmocnil ho k vykonání toho, co se od něho očekávalo. Poradil
si s nepřáteli a „země pak žila v míru po čtyřicet let“ (3,11).
Otníel zakusil, co člověk dokáže, je-li veden Duchem.
Drahý Bože, prosím, stále mi připomínej, že v projektech,
na kterých pracuji, mohu být skutečně úspěšný jen tehdy,
když mě vede Tvůj Duch.

Švagrová Rút. Orpa zůstala v Moábu, poté co se její
tchyně (Noemi) vrátila s Rút do své země.
Rút 1,1—18
Často se stává, že lidé se stejným původem a zázemím se rozhodují
zcela odlišně. Tak tomu bylo i v případě Rút a Orpy. Tyto
dvě moábské ženy se provdaly za syny Noemi a Elímeleka. Po
přibližně desetiletém manželství ztratily své manžely. Obě měly
možnost seznámit se s Bohem svých manželů a jejich rodičů.
Jejich cesty se však rozešly, když po skončení hladu Noemi prohlásila,
že se chce vrátit do své země. Rút se rozhodla jít s ní.
Učinila vyznání: „Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým
Bohem“ (Rt 1,16). Orpa zareagovala jinak. „Políbila svou tchyni
na rozloučenou“ a vrátila se (v. 14). Raději chtěla zůstat mezi
svými a uctívat moábské bohy.
Noemi se musela smířit s tím, jak se Orpa rozhodla. Udělala,
co mohla, aby Orpě a Rút řekla o pravém Bohu. Rút se rozhodla,
že chce sloužit Bohu, kterého poznala, zatímco Orpa se rozhodla
jinak. To, co zažila Noemi, zažívají mnozí rodiče. Dělají,
co mohou, aby své děti a manželské partnery vedli cestou víry,
ale konečná volba není na nich. Vidíme to i během evangelizačních
kampaní. Někteří reagují jako Rút, jiní jako Orpa. Pro Noemi
to muselo být obtížné, když viděla, jak Orpa odchází. Bůh
viděl do jejího srdce a ví, co ji vedlo k tomuto rozhodnutí. On
rozhodne o jejím konečném údělu, ne my. A je zbytečné o tom
jakkoli spekulovat.
Pane, prosím Tě, pomoz mi
nikdy neztratit odhodlání následovat Tě.

Otrok, který se po útěku od svého pána setkal s Pavlem.
Koloským 4,9
Filemonovi 10—20
V novozákonní době bylo otroctví běžným jevem. Onezimus je
jedním z mála otroků, které známe podle jména. Patřil Filemonovi,
křesťanovi, který žil pravděpodobně v Kolosech. Onezimus
utekl a nějaký čas pobýval na místě, kde byl vězněn Pavel.
Nevíme, kde to bylo, protože Pavel byl během svého působení
vězněn na různých místech. Pavel Onezima dobře znal. Když
píše Filemonovi ze své vězeňské cely, mluví o Onezimovi jako
o svém „synovi“ (Fm 10). Pavlovi šlo v tomto dopise hlavně o to,
aby Filemon jako otrokář přijal Onezima po jeho návratu jako
„milovaného bratra“ (v. 16) a nedělal mu velké problémy.
Pro nás je obtížné představit si Onezimovu situaci. Stal se
křesťanem. Na krátkou dobu okusil svobodu. Nyní ho apoštol
vyzval, aby se vrátil ke svému pánovi a „bratrovi“ v Kristu, ale
stále i svému majiteli. O vztahu mezi Filemonem a Onezimem od
tohoto momentu můžeme jen spekulovat. Doufáme, že Pavlova
intervence opravdu přispěla k tomu, že už mezi nimi nebyl jen
vztah pán — otrok, ale také bratrské pouto.
I dnes se mohou vztahy komplikovat v důsledku různého
společenského zařazení či nastavení. Majitelem domu, který
si pronajímáte, je jiný křesťan. Další křesťan může vést firmu,
která konkuruje té vaší. Člověk, který je v práci vaším šéfem,
možná sedí na bohoslužbě vedle vás. Spojit „bratrské“ a „sesterské“
vztahy s dalšími vztahovými aspekty může představovat
určitou výzvu. Musíme však najít způsob, jak spolu vycházet,
protože jsme především bratři a sestry v Kristu.
Pane, děkujeme Ti, že jsi Otcem nás všech.
Pomoz nám, abychom si uvědomovali, co znamená
být „bratrem“ nebo „sestrou“ našich spoluvěřících.

Jeden z dvanácti, které Ježíš povolal za své učedníky.
Byl bratrem Šimona Petra.
Matouš 4,18—20
Jan 1,40—42; 6,9
Ondřej patří mezi méně známé Ježíšovy učedníky. Na rozdíl od
Jakuba, Jana a svého bratra Petra, Ondřej byl většinou v pozadí.
Setkáváme se s ním v Janově evangeliu, 6. kapitole, kde je příběh
o tom, jak Ježíš nasytil zástup, který dost možná přesahoval
deset tisíc lidí. Ježíš proměnil pět ječných chlebů a dvě ryby na
dostatek jídla pro všechny.
Ježíš se zeptal Filipa, kde by se dalo koupit potřebné množství
chleba. Ježíš věděl, co udělá, ale jak se dozvídáme, tuto otázku
položil proto, „že ho chtěl vyzkoušet“. Ondřej měl právě v tu
chvíli hodně práce. Zjišťoval, kolik potravin mají lidé s sebou.
Doufal, že to pomůže vyřešit problém s hladovým davem posluchačů.
Z výsledku svého průzkumu byl zklamaný: našel jen
pět chlebů a dvě ryby. Jak se ale ukázalo, v Ježíšových rukou
to bylo víc než dost. Ježíš rád využil snahy, kterou Ondřej nenápadně
vynaložil.
Autor evangelia považoval Ondřejovu iniciativu za tak důležitou,
že ji zahrnul do tohoto příběhu. Nikdy bychom neměli
podceňovat práci, kterou někdo koná kdesi v pozadí. Kdyby
nebylo lidí, kteří udělají všechny potřebné přípravy, aniž by čekali,
že si toho někdo všimne, mnohé problémy by se nevyřešily
tak hladce. Tito lidé si zaslouží, abychom na ně nezapomněli.
Drahý Bože, dej, aby mě naplňovaly aktivity, které
se dějí v pozadí. Pomoz mi všímat si toho, co dělají
lidé kolem mě, i když nejsou v centru pozornosti.

Druhý Judův syn. Odmítl uzavřít levirátský sňatek
s vdovou po svém bratrovi Érovi.
Genesis 38,6—11
Numeri 26,19
Mnohdy si před dětmi dáváme pozor, abychom jméno tohoto
muže radši nezmiňovali. Ónan dal své jméno činnosti, kterou
bychom dnes označili jako sólo-sex. Jelikož Ónana Bůh velmi
přísně potrestal, mnozí dospěli k závěru, že tento druh sexuální
aktivity je jedním z nejhorších hříchů, kterého se člověk může
dopustit. V minulosti se lidé domnívali, že jejím následkem jsou
hrozné nemoci a deformace. Pokud si však Ónanův příběh přečteme
pozorně, pochopíme, že se v něm mluví o něčem jiném.
Proč měl Ónan tak špatnou pověst? Problém byl v tom, že se
nechtěl podřídit dobové praxi, která vyžadovala, aby se svému
zesnulému bratrovi postaral o potomstvo. Odmítl se oženit se
svou švagrovou a mít s ní alespoň jedno dítě. Obával se, že to
bude nevýhodné pro jeho „vlastní“ děti. Právě tento egocentrický
a materialistický postoj se Bohu nelíbil.
Příhoda s Ónanem je dobrou ilustrací problémů, které vzniknou,
když Bibli čteme, aniž bychom náležitě zohlednili okolnosti
a zvyky doby, ve které se biblický příběh odehrál. Čteme-li Písmo
s vlastním předporozuměním a aniž bychom si uvědomili,
co věci znamenaly v jejich původním historickém a kulturním
kontextu, dojdeme k chybným závěrům.
Bože, děkuji Ti za Tvé slovo.
Pomoz nám snažit se co nejlépe pochopit
pozadí toho, co čteme.

Jeden z nejvýznamnějších králů severního království
deseti kmenů (884 až 873 př. Kr.). Otec krále Achaba.

1. Královská 16,23—28
   Králi Omrímu Bible nevěnuje velkou pozornost. „Omrí se dopouštěl
   toho, co je zlé v Hospodinových očích, horších věcí
   než všichni, kdo byli před ním“ (1Kr 16,25). To je nejdůležitější
   informace o Omrím. Biblický autor zmiňuje i to, že Omrí postavil
   nové hlavní město svého království (Samaří), podobně
   jako král David vybudoval Jeruzalém jako své hlavní město.
   Z politického hlediska to byl chytrý tah. Mimobiblické zdroje
   nás informují, že Omrí vládl nad rozsáhlým územím. Archeologové
   identifikovali stélu (památný kámen), která potvrzuje,
   že moábský král musel Omrímu platit daň. Sňatek jeho syna
   Achaba s dcerou krále Týru naznačuje, že Omrí měl dobré vztahy
   s Féničany.
   Máme sklon myslet si, že jednou ze základních vlastností
   vládce je být dobrým politikem. Platilo to i ve starověkém světě,
   ačkoli v té době bylo velmi důležité být i odvážným vojenským
   vůdcem a dobrým stratégem. V dnešní době slovo „politika“
   vyvolává v mnohých z nás nepříjemnou pachuť, zejména
   pokud jde o církev — a to na místní úrovni i na všech „vyšších“
   úrovních. Z kroniky Omrího úspěchů se můžeme poučit, že Bůh
   pracuje s jinými normami. Člověk může být chytrým politikem
   a stratégem, ale nejdůležitější je, aby jednal podle toho, co je
   v Hospodinových očích správné.
   Můj Otče na nebesích, pomoz mi dnes konat to,
   co je „dobré v Tvých očích“.

Jeden z řemeslníků, kteří byli pověřeni vyhotovit svatostánek.

2. Mojžíšova 31,6; 35,30—35; 36,1—7; 38,21—30
   Svatostánek — přenosná svatyně — byl postaven tak, že se dal
   rozebírat. Díky tomu ho mohli Izraelci během putování po poušti
   nosit s sebou. Byl poměrně malý. Délka této stavby (včetně
   svatyně a svatyně svatých) byla asi patnáct metrů a šířka přibližně
   pět metrů. Možná budeme překvapeni, když zjistíme, co
   všechno bylo třeba zhotovit. Besaleel a Oholíab si mohli najmout
   tolik řemeslníků, kolik potřebovali. Pořídili si také nejlepší dřevo,
   velké množství zlata, stříbra, bronzu a nejkvalitnějších látek.
   To, jak Bible popisuje svatostánek, nám umožňuje představit
   si výsledek Oholíabovy práce. Od něj a jeho spolupracovníků
   se očekávalo, že nezhotoví jen něco, co bude funkční, ale také
   velice krásné. Z Božích pokynů ke stavbě svatostánku — a později
   i chrámu — se dozvídáme, že Bůh miluje krásu. Stavitelé
   středověkých katedrál to zřejmě pochopili lépe než my.
   Tento prvek dnes často přehlížíme. Důraz klademe hlavně
   na funkčnost toho, co plánujeme udělat. Při stavbě modlitebny
   nám jde hlavně o to, aby samotná stavba a její zařízení byly
   pokud možno multifunkční. Myslíme především na náklady
   a efektivitu. Tyto aspekty jsou sice důležité, ale nikdy nezapomínejme,
   že Bůh miluje i krásu.
   Drahý Pane, stvořil jsi nespočet krásných věcí.
   Pomoz mi nezapomínat na to, že miluješ krásu.