Ale…
13.7.26
Ale já budu vyhlížet k Hospodinu, čekat na Boha, který mě
spasí. Můj Bůh mě vyslyší. Mi 7,7
Někdy se můžeme dostat do situace, kterou prorok popisuje
v sedmé kapitole od prvního verše. Zbožný člověk vymizel ze
země, páchá se zlo pro vlastní prospěch, bují úplatky, mocní
mluví, jak se jim zachce, není možné se spolehnout na přítele,
dokonce ani na svého partnera, děti brojí proti svým rodičům
a najdou se dokonce nepřátelé i ve vlastním domě. Co teď? Odejít
z takové společnosti? Ale co když to není možné? Nebo zapojit
odborníky na mezilidské vztahy? Mohou pomoci, ale pouze
tehdy, pokud ten, kterému je pomáháno, chce. Nebo by snad
mělo zvítězit právo silnějšího? Ale co štěstí ostatních? A tak se
můžeme dostat do situace, která se zdá neřešitelná.
Sedmý verš začíná slůvkem „ale“. Je to spojka s odporujícím
významem. Znamená, že je možné najít nějaký protiklad,
nějaké řešení. Pisatel pokračuje: „Ale já budu vyhlížet, čekat
na Hospodina.“ A pak vyjadřuje něco, co nepřipouští žádné
pochybnosti: Bůh mne spasí, můj Bůh mne vyslyší. Takový je
rozdíl mezi pohledem na rozpadající se společnost a pohledem
upřeným na Boha.
Popsaná nekomfortní situace, velmi těžce snášený, obtížný
stav je jen těžko akceptovatelný pro toho, kdo ho zažívá. Ale
tímto stavem a povzdechem, že to je těžké a neřešitelné, to nekončí.
Končí to slovy: „Ale já budu vyhlížet k Hospodinu, čekat
na Boha, který mě spasí. Můj Bůh mě slyší.“ A my můžeme
pouze dodat: Díky, Pane, za to.
