Otče náš I.
04.8.26
Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi v nebesích… Mt 6,9
Modlitba, která je známá v celém křesťanském světě, začíná
slovy „Otče náš“. A už to samo o sobě je nesmírně povzbuzující.
Boha Stvořitele, Pána vesmíru, toho, který má ve svých
rukou dějiny, který je všemocný…, právě toho můžeme oslovovat
„Otče“. A On si přeje, abychom pochopili, že jsme jeho děti.
Touží být naším Otcem a chce, abychom jej tak přijali. Otec,
samozřejmě i matka, je tím nejbližším člověkem. Mezi dětmi
a rodiči je ten nejužší možný vztah. Otec je autorita, ale milující
autorita. A Ježíš si přeje, abychom právě to pochopili a takto
Boha Stvořitele brali.
Kolik lidí má svoji představu o Bohu jako o někom, kdo nás
sleduje na každém kroku, aby nám vytkl naše chyby, kdo čeká
na naše klopýtnutí, aby nás za ně potrestal. Kolik lidí má Boha
za ubohého stařečka, nebo vůbec nepřipouští jeho existenci.
Kolik lidí se ale tím nemá v životě o koho opřít. Kolik lidí má
díky tomu zastřenou budoucnost, kolik lidí se díky tomu Boha
bojí. A přitom Bůh není hlídač našich chyb, ale náš milující Otec.
Když malé dítě jde do neznámého prostředí, když váhá, když
se bojí, když si není jisté, potom je velice rádo, když se může
svého otce držet za ruku s jistotou, že tatínek je ten, který všechny
obavy rozptýlí.
Vcházíme do nového dne. Máme jistotu v tom, co nás všechno
právě dnes potká? Že zvládneme všechno, co přijde do našeho
života? Jsme si jisti, že máme sílu na všechno, co nám dnešní
den přinese? Potom je dobře si uvědomit, že máme svého Otce
v nebesích, který touží být s námi. Držme se ho za ruku a vykročme
do nového dne s ním. S naším nás milujícím Otcem,
milující autoritou.
