Otče náš III.
06.8.26
Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi v nebesích… Mt 6,9
Ještě do třetice se chci vrátit k úvodním slovům modlitby „Otče
náš“. Ano, máme společného Otce — jsme sourozenci, jsme si
před Bohem všichni rovni. Jestliže jsme před Bohem, kterého
uznáváme jako svého Otce, rovni, potom to velmi pomáhá ve
vzájemných vztazích. Není nadřízený ani podřízený. Neříkáme
již já, ale my, ne mně, ale nám. On je Bohem nás všech, On nás
všechny sdružuje. Tato modlitba je počátkem pravého vztahu.
Když vyslovujeme „Otče náš“, nejde o egoistickou modlitbu,
nýbrž o modlitbu se sociálním rozměrem.
Každý z nás potřebuje nad sebou nějakou vyšší autoritu, morální
imperativy, něco, co stojí nad ním a čemu se podřizuje.
Jinak má pocit, že on sám je nejvyšší pravdou a jediným měřítkem.
A potom se cokoli těžko přijímá od někoho jiného. Dnes
nám vnucuje satan myšlenku: ty se rozhodni, ty jsi svobodný, ty
máš práva, nikdo nemá právo tě omezovat… Ale aby byl člověk
ve vztahu svobodný, potřebuje pravidla, návod, hranice. Život
musí mít pravidla, která přinesl někdo vyšší, ale také více milující,
než je člověk. A člověk, má-li se cítit opravdu svobodný,
se v nich musí pohybovat. Jednota je snazší tam, kde jsou stejná
měřítka a stejné cíle, stejná pravda, tedy to, podle čeho můžeme
měřit dobré a zlé. Prokázalo se, že náboženství poskytuje
manželským dvojicím společný smysl pro hodnoty, společné
přesvědčení i cíl, který jejich partnerský vztah posiluje.
A tak znovu díky, že máme společného Otce, že je to NÁŠ
Otec, před kterým jsme si všichni rovni a který nám dává návod
umožňující žít smysluplný a hodnotný život na této zemi
a také naději na věčný život v Božím království.
