Kámen jako překážka
15.9.26
Říkaly si mezi sebou: „Kdo nám odvalí kámen
od vchodu do hrobu?“ Ale když vzhlédly, viděly,
že kámen je odvalen; a byl velmi veliký. Mk 16,3.4
Ježíš byl ukřižován, a když uplynula sobota, ženy nakoupily
vonné masti, aby pomazaly Ježíšovo tělo. Šlechetný úmysl ale
měl z lidského hlediska jedno slabé místo. Kdo nám odvalí kámen
od hrobu? A to byl problém, protože hroby, v tehdejší době
tesané ve skále, byly uzavřeny velkým, těžkým kamenem. Ten
se nakulil na vstupní otvor ve vytesané drážce. Pro skupinku
žen bylo nemyslitelné, aby kámen odvalily. Přesto nešly cestou
hledat pomoc. Šly k hrobu. A když přišly k hrobu, zjistily, že
kámen je odvalen.
Něco mně to připomíná. Jdeme životem s dobrými úmysly,
ale narazíme na překážku. Nebo možná ani nenarazíme, ale
víme, že je v cestě a že ji budeme muset překonávat. Nakolik
nás to odradí od plánované cesty za dobrým skutkem? Jdeme
dál, nebo se s obavami zastavíme a nepokračujeme v cestě?
Ženy šly. Nevíme, zda se modlily za odstranění překážky, ale
šly. Smutné ze smrti Ježíše a ještě s otazníkem, jak dopadne jejich
snaha poskytnout Ježíši poslední službu. A najednou jsou
svědky zázraku. Hrob je otevřený. Problém, který je sužoval,
byl vyřešen.
A tak když narazíme v životě na překážku nebo si myslíme,
že na ni musíme nevyhnutelně narazit, nebuďme smutní
a malomyslní. Náš nebeský Otec dokáže odvalit daleko větší
kámen z našeho života, než odvalil anděl z hrobu Ježíše. Když
necháme Bohu prostor, jak a kdy to udělá, potom budeme moci
také zažít zázrak. A za to můžeme Bohu pouze poděkovat. Díky,
Pane, za to.
