Utiš se
06.9.26
Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že
už byla skoro plná. On však… spal. … Tu vstal, pohrozil větru
a řekl moři: „Zmlkni, utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho.
Ježíš jim řekl: „Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?“
Mk 4,37.39.40
Je to jeden z Ježíšových zázraků, který ukazuje, že má moc
i nad přírodními živly. Tato Ježíšova moc, projevující se právě
v souvislosti s bouří, jistě není čtenářům Bible neznámá. Co
ale vzbuzuje údiv, je kontrast mezi obsahem veršů třicet sedm
a třicet devět. Velká bouře, vichřice, nebezpečné vlny valící se
na loď…, a ustal vítr a bylo velké ticho.
Kolikrát se stalo, že jsme v životě v nějaké formě prožívali
situaci popsanou v třicátém sedmém verši. Ať už šlo o objektivní
událost, nebo subjektivní pocit, na člověka to působí. Životní
bouře, vichřice ve vztazích, vlny neklidného svědomí nebo
vnějšího tlaku. To jsou situace, které vyvolají strach, napětí,
možná bezradnost, až beznaděj. A co s tím? Jestliže plujeme
v životě na stejné lodi s Ježíšem, potom můžeme prožít i onen
protipól této situace. Bouře a vítr ustoupí a nastává veliké ticho.
Může spočívat v tom, že Bůh bouři života utiší, ale může spočívat
i v tom, že nás vyzbrojí, abychom bouři dokázali snášet. Jak
vyjadřuje úsměvný dialog: „Jak se máš?“ — „Špatně, ale dobře to
snáším.“ Ježíš je schopen nás vyzbrojit, abychom i v neklidných
časech neztratili naději a jistotu, že jsme v jeho rukou.
Učedníci se divili, proč Ježíš nezasahuje. Ježíš se naopak diví,
proč jsou tak ustrašení. A dodává: Což nemáte víru? Ano, Pane.
Máme a děkujeme, že není bezpředmětná, ale opírající se o Tvá
zaslíbení. Díky, Pane, za to.
