Trvá však naděje
02.11.26
Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva
Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti — ne
vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však
naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví
zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Ř 8,19–21
Dnešní dobu ovládá strach a obavy z toho, co bude, jaká bude
budoucnost. Důvodem je to, že schází naděje, schází otevřená
budoucnost. Apoštol Pavel tuto skutečnost vykresluje velmi
detailně. Celé tvorstvo vyhlíží a čeká. Proč? Protože bylo vydáno
marnosti. Slovo marnost nám připomíná biblickou knihu
Kazatel, kde moudrý Šalomoun říká: „marnost nad marnost
a všechno je marnost“ (PBK). Marnost jako bezúčelnost, zbytečnost;
něco, o co se snažíme nebo v to doufáme, a nemá to
naději na úspěch. To není příliš optimistické. Ale Pavel tam ten
optimismus vnáší. „Trvá však naděje.“ Naděje, že tvorstvo bude
vysvobozeno od zániku. Není to úžasné?
Žijeme ve světě, kde se hovoří o tom, že „všichni tam musí“,
myšleno do hrobu. Ve světě, kde se vedou války a lidstvo hovoří
o zániku civilizace. Ve světě, kde sice naděje umírá poslední,
ale v současné době, pokud neumřela, tak má „na kahánku“.
Pouze Bůh nás ubezpečuje, že naděje stále trvá.
Máme pocit, že náš život ztratil smysl? Máme dojem, že se
modlíme za naše milé, kteří ještě nejdou za Bohem, a „nic se
stále neděje“? Běží nám hlavou myšlenky, že náš život nám tak
nějak prokluzuje mezi prsty? Díky Bohu, trvá však naděje, že
budeme vysvobozeni z otroctví zániku, marnosti a beznaděje.
Díky, Pane, za to.


